Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 24.10.2002
Svátek má Nina




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Přímá volba prezidenta podle ODS
 >FEJETON: Dopis příteli milionáři
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Propisku nepotřebujete
 >ZE ŽIVOTA Nejlepší kšeft - lidská naivita
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Strýc Podger vyměňuje stírače
 >PSÍ PŘÍHODY: Komu je vlastně nadáváno
 >LITERATURA: Mé a tvé - Atomová válka SFC Marecka
 >LETECTVÍ: Nose Art neboli Příďové kresby letadel
 >VÍKEND: O chalupách a chalupářích
 >ŽERTÍK: Dopis od zlodějů 150 miliónů
 >SVĚTOVÉ DĚJINY: Aztécká říše (mapa)
 >PENÍZE: Pojistěte si svůj domov
 >ZDRAVÍ: Průjmy neinfekčního původu
 >SPOLEČNOST: Fórum 2000 - škoda času a peněz
 >NÁZOR: Zbytečné pašalíky pro Unii svobody

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Zábava  
 
24.10. LITERATURA: Mé a tvé - Atomová válka SFC Marecka
Jan Beneš

Seaman First Class Marecek si na život nestěžoval, přestože kdyby mu o to šlo, důvody by se jistě nalezly. Ale byl spokojen s málem a rád, když mála bylo víc, a právě v tom vězely prameny jeho spokojenosti. Byl spokojen i s tím, co ho sem přivedlo, aniž si uvědomoval, že to byla vlastně zásluha Ideologického oddělení ÚV KSČ, která se rozhodla v zájmu popularisace geniálního generallisima vypustil do československého světa i jeho oblíbenou píseň Sulika. Měla v sobě ostatně shodnou sentimentalitou nenaplněnou touhu a ideologové předpokládali, že překryje dosud známou oblíbenou a sentimentem naplněnou píseň TGM, Teče voda teče.
Píseň geniálního vůdce všech pokrokových lidí na světě se vskutku podivuhodně rozšířila. Jenže nikoli ve versi vytvořené na objednávku ÚV pokrokovými intelektuály. A byla to ta, kterou si tehdy v Žatci, Mareček s kamarády, kromě jiných protistátností, také zazpíval.
Čtyři kurvy hrály žulíka,
mezi nimi taky Sulika,
zapomněla na výchovu rodičů,
nechala si šahat na ...
no víte na co.
Ostrůvek Nam-Do, ležící přibližně na 39. rovnoběžce a přibližně dvacet pět pět mil jihovýchodně od Wonsanu na východokorejském pobřeží, neskýtal mnoho zábavy. Rodilí Američané se tam rozhodně nehrnuli, ale skoro Američan Marecek, to za újmu nebral. Zatím to bylo nejlepší místo, které v životě měl a jako skladník na téhle pomocné námořní základně, kterou Amerika držela od konce korejské války hlavně proto, aby si ji náhodou nedrželi ti špatenkové ze severu, byl rozhodně v místě ten největší boss. Myslel si, že měl kliku, když se mu podařilo včas vymáznout ze Žatce, myslel si, že měl dvojitou kliku, když nedaleko Dačic vymáznul i z Československa. Tři dny se pomalu propracovával pohraničním pásmem, další dva dny tam tehdy ležel s pohledem na dráty a přemýšlel, zda jsou anebo nejsou pod proudem. Rozhodoval se už, že to vzdá, když se pár set metrů od něj kdosi o přechod pokusil. Ty dráty byly pod proudem a ten člověk neprošel, přesně jak to strážci hranic tábora míru a socialismu vždy slibovali. Ale Mareček, o kterém nevěděli potom když dráty vypnuli, aby mrtvolu mohli odstranit, o kus dál ano. Klika.
Myšlenka, že by kamarády Douchu a Janíka mohl jednoho dne vyprostit z basy pomocí tanku s bílou hvězdou, ho celkem záhy také opustila. Ne, že by ho to nemrzelo, ale celkem brzy mu za čárou došlo, že oni ti ztracení Američané haraší zbraněmi hlavně jen v československých novinách a pražském rozhlase. Jeho chyba, že to bral za bernou minci, a třeba ve chvílích, kdy obzíral péesácké hlídky, tomu docela věřil, ba dokonce na to sázel jako na zcela blízkou nápravu věcí. Dokázal vymáznout z rakouského lágru do Německa, a než se to s ním v Německu vyvrbí, vzal práci u U.S. Auxiliary Corps. Odtud byl už jen krok, dokonce ho ani nemusil udělat sám, k námořnictvu. Sám dost dobře nevěděl, co ze sebou, a tohle bylo řešení. Když mu potom kámoš od Navy McNerney, navrhl Nam-Do, bylo to právě tak. Neměl na tomhle ostrůvku navíc ani možnost utratit svůj šek, kvůli tomu se muselo jinam, nejlépe až do Japonska, na Guam, nebo alespoň do Pusanu. Z Nam-Do ostatně vlastně vždycky jen a jen přes Pusan, neboť ostrůvek byl tak malý, že se tam letiště nevešlo.
Z Pusanu mu také chodily ty krásné katalogy s fotografiemi potencionálních nevěst, hlavně Filipínek, pravda i Číňanek, které odhodlaně hodlaly pel svého mládí a krásy orientálních panenek na hraní, doplnit vdavky s kýmkoli, kdo má americký pas.
Nam-Do mělo kromě námořnického skladu odedávna i jakousi korejskou rybářskou populaci. Třicítku světem dávno odepsaných Korejců. Mareček jim její úlovky u sebe mrazil, a když se dostavovala zásobovací loď, posílal na pevninu k prodeji. Jednou za měsíc vyplňoval International Money Order na Douchu a Janíka. Posílal jim po dvaceti dolarech Dokonce i od v nepřítomnosti odsouzeného zločince, je kupodivu pražská Živnobanka přijímala. (Dostalo se mu, v souběhu s nedovoleným opuštění republiky, trestným činem podvracení a urážek jakož i snižování důstojnosti představitelů tábora míru a socialismu, a trestným činem vyhýbání se vojenské povinnosti, trestu osmiletého). K Marečkovu pocitu, že dělá pro kamarády tolik, kolik může, to sice přispívalo, ale vůbec to nenaplňovalo jeho pocit, že si to nějak vyřídil s těmi, před kterými mu bylo prchnout. Chybělo mu to. Značně mu to chybělo a nepovažoval to za spravedlivé.
Prvý realisovatelný nápad se dostavil, když se do zásobování vloudila chybička a namísto dvanácti sudů s naftou pro agregát, uvedených v dopravním manifestu, mu vyložili dvanáct sudů s napalmem, které kapitán striktně odmítl vzít zpátky, protože jeho rozkazy zněly dopravit to na Nam-Do a nikoli nazpátek. Celkem 2090 litrů. Kapitánovy rozkazy zněly dopravit do na ostrov. O dopravě z ostrova se nezmiňovaly. Co sudy obsahují ho srdečně nezajímalo. Namísto objednané námořní trhaviny C/5, kterou se mělo pokračovat na prohloubení dna přístavu, pak dvacet bedýnek osvětlovacího prášku firmy Eastman Kodak, vyrobených roku 1937 a pochopitelně s dávno prošlou záruční lhůtou. Vzhledem k blížící se zimě, a na tu osvětlovací prášek reaguje se zvýšenou citlivostí, jeho skladování na ostrůvku neslibovalo nic dobrého.
Pokud jde o naftu, nakonec se dohodli, Mareček měl čerstvé ryby, kapitán zase nějakou tu naftu navíc. Naftu tedy dostal, ale napalm ani osvětlovací prášek se na loď nevrátily. Tenhle problém mu zůstal na krku, včetně toho jak ho zprovodit ze světa. Námořní trhaviny C/5, kterou se na ostrově upravovalo přístaviště, jakož i nějakého toho TNT, mu naštěstí dosud zůstalo docela slušné množství. Vrazit napalm a osvětlovací prášek pod shodnou střechu se neodvážil.
Čas tu ubíhal dlouze a jednou si ho tedy zkrátil pokusem. Vzal jeepa a na hezkou osamělou skálu nad mořem, dovezl jeden sud s napalmem, který podložil kameny. Vršek posypal magnesiem. Navrch na to položil ještě jednu celou bedničku magnesia, naseknutou několikrát sekyrkou. Dospod podložil kilovku C/5 a do sudu i magnesia umístil třívteřinové zpožděné roznětky s roznětkou Cé pětky propojené. Celé se to moc nelišilo od bengálů, do kterých jako ještě docela malí kluci zpracovávali doma munici nalezenou po válce. Rozdíl byl snad hlavně v tom, že tentokrát měl k disposici zápalnici a nemusil si ji vyrábět z gumové hadičky nacpané hlavičkami od sirek.
Zkouška dopadla báječně. Prvotřídně. Cé pětka vymrštila kameny podložený sud nejméně sto stop vysoko, tam explodovala roznětka na kterou okamžitě reagovalo magnesium a rozprsklo se s oslňujícím zábleskem, načež pomaleji explodující napalm vytvořil nádherný hřib. Záblesk osvětlil ostrov a okolní moře na míle daleko a celkový vzhled přesně odpovídal čítankovému popisu atomového výbuchu. Což mu teprve vnuklo ten správný nápad.
K jeho realisaci mu nezbylo než koupit od místních rybářů postarší, ale dosud dostatečně pevnou džunku a čekat na bezměsíčnou noc. Na ostrůvku ostatně pracovala automatická meteorologická stanice, jejíž obsluha patřila k jeho povinnostem. Věděl tedy, že nebude čekat dlouho. Mezitím na džunku naložil těch zbývajících jedenáct sudů, které podložil všelijak vyšetřenými 48 kilogramy TNT a C/5, všecko to posypal práškem od Kodaků, do kterých uložil i vhodně pootevřené zbylé krabice s práškem a vše tentokrát propojil bleskovicí. Umístil do každého rohu čtyři acetonové zapalovače, zatím zajištěné. Systém byl jednoduchý. Celuloidová trubička s vloženou skleněnou trubičkou s acetonem a kyselinou solnou. Když se skleněná trubička uložená v hliníkovém pouzdře zlámala, aceton se zvolna proleptával celuloidem a zhruba za tři hodiny se doleptal až ke kyselině, která zaúčinkuje na složky roznětky a vznítí je. Všecko přetáhl plachtou pevně utaženou přes boky. Potom musel už jen čekat na svou bezměsíčnou noc a příznivý vítr.
Nečekal příliš dlouho. Když přišla ta správná noc a ten správný vítr, byl listopad a mrzlo, vzal vyloďovací LTC 2, který mu sloužil v přístavu, džunku přivěsil na čtvrtmílové lano, přibral dva zasvěcené Korejce a vydali se na moře. Nejdřív ovšem, ještě na plachtu umístil dotykové nástrahy, kdyby náhodou měli smůlu a někde na moři je chytily severokorejské hlídky.
Vyloďovací člun LTC 2 sice není to nejsprávnější plavidlo na vysoké moře.Těžce se pár hodin propracovávali skrze vlny. Džunku jednou dokonce ztratili a museli ji namáhavě ve tmě hledat, potom zas narazili na americký hlídkový torpedoborec, ale Mareček naštěstí znal heslo, ke kterým se jeho kapitán spokojil. Mrzli, ale měli dobře isolovaný demižon s horkým jasmínovým čajem a gin. Nakonec byli tam, kde chtěl aby byli, asi pět mil od Wonsanu a přesně po větru. Obtížně přitáhli džunku na bok LTC, Mareček na ni na divokém moři dost riskantní věc, přelezl. Nejprve s baterkou v ruce zajistil pod okraji plachty vyhledal a zajistil ty dotykové zapalovače. Teprve potom ji uvolnil a dost namáhavě se pod ni nasoukal. Adjustoval ty acetonové. Potom plachtu zase upevnil, znovu adjustoval ty dotykové, kdyby se na palubu dostaly severokorejské hlídky a obtížně promrzlý na kost přelezl nazpátek. Neméně promrzlí Korejci ji pustili a první vlna ji odnesla do tmy. "Mělo by to být O.K. Yangu," pravil se svému korejskému parťákovi. "Uřízni ji ! Upalujeme domů. Nahoď to !" pokynul druhému muži.
Ve skutečnosti ale neupalovali dál než jen pár mil. Chtěl být v dohledu. Čekali, mrzli a posilovali se jen ginem, protože čaj už došel. Mareček myslel na to, že tehdy před dráty to bylo horší, či byl na tom hůř. Lepší snad jen v tom, že tehdy nemrzlo. Nejhorší tam u Mutišova, až tam postupoval podle trati z Dačic, ale tady už musel uhnout k hranici, když myslel, že ho zvětřil péesácký pes. Lež v trávě, naštěstí dost vysoké, pár metrů od cesty po níž šla hlídka. Nebo ve chvíli, kdy se ve drátech zkroutilo a černalo tělo toho neznámého kluka, a ten péesácký oficír stejně ještě řval na dobíhající dvojici svých podřízených:
"Střílej, kurva, střílej, zabi ho !" Stříleli i o toho spáleného těla. Zabi, tohle divné slovo křičel, nekřičel Zabij, ani zab ho ! Zabi !
Teprve tehdy si s překvapením uvědomil, nejen to, že i jemu jde o život, ale také to, že když to tělo budou vyprošťovat, a chystali se k tomu, musí dráty vypnout a má tedy šanci.
Ćekání bylo nekonečné, došel i gin a Mareček už přemýšlel o tom proč to asi nevyšlo. Nad východním obzorem se zvolna začaly klubat příznaky svítání, když na západním obzoru od severu až k jihu, šlehl oslňující blesk. To kdesi nad Wonsanskými vodami explodovalo magnesium, následoval záblesk menší. O pár dlouhých vteřin později k nim dolehl i zvuk.
Tak a je to," pravil Mareček. "Doufám, že všichni ti bastardi ve Wonsanu teď mají naděláno v kalhotech.
Shodný názor měli Yang i Kim.
V radostné náladě a za vyřvávání oblíbené generalissimovy písně v nepovolené versi nahodili motor a obrátili se k domovu, plni povznesených pocitů z dobře vykonaného díla. V Yangově versi, Yang píseň už znal: Šteči kulví hlááali šoólí-ká... Kim jen disciplinovaně pomekával.
Potom je to unavilo, byť vítězné pocity zůstávaly, ale -Kdo to asi byl,- napadlo nikoli poprvé Marečka a myslel na to škvařící se tělo ve drátech a hysterického oficíra. Na onu chvíli, kdy ten oficír odpojil telefon ze zástrčky na signálce, schovával ho nazpátek do své brašny, a pokynul původní hlídce, i všem, kdo mezitím dorazili, že mohou do drátů.
Zanedlouho je vítězné pocity přešly. Když je ze tmy znovu vylovilo světlo reflektoru hlídajícího torpedoborce, s nekompromisním příkazem přirazit k jeho boku.
Ale kapitán torpedoborce měl jen dobrou radu:
"Koukejte se rychle klidit, nějaký blbec právě znukleárnil Wonsan. ! " Naštěstí nejsme po větru," uklidnil je.
Protože ozbrojené síly tu nejsou od toho, aby vedly své soukromé války a vzhledem k nepatrnosti své šarže, nepokládal SFC Mareček za vhodné kapitánovi vysvětlovat, že jde o omyl. Po pravdě řečeno s takovým rozsahem explose ani sám nepočítal. Takže jen kapitánovi poděkoval a jak jim bylo doporučeno, klidil se zpátky na Nam-Do.
Ani Yang, ani Kim také nepokládali za nutné něco vysvětlovat, pouze se modlili ke svým bohům, aby to na ně neprasklo. Bohové byli vlídní.
Na torpedoborci monitorujícím severokorejský radioprovoz informaci o nukleárním výbuchu věděli docela přesně,. Záhadný výbuch zaznamenali, včetně toho, že o pár minut později Severokorejci vyhlásili atomový poplach a zahájili evakuaci města.
Zmatek z nukleárního výbuchu ostatně zavládl nejen v urychleně evakuovaném Wonsanu, ale i ve Washingtonu.
Několik dalších dnů později, když se vrátila letadla se vzorky vzduchu, kde nebyla kromě těch ruských z Kazachstanu, které se arciť také dostaly, společně se spadem z těch amerických a britských, až sem, žádná radioaktivita, si s tím Pentagon, námořní velitelství, jakož i četná další místa, nepřestávala lámat hlavu. Co se to tam u těch Crips vlastně stalo, pokud to nebyl atomový výbuch? Mareček věděl a nepověděl. Jeho korejská posádka také neměla žádný důvod to někde vypravovat. Pokud jde o Marečka, o žádném lepším způsobu jak se vyrovnat za Douchu a Janíka, ostatně nejen za ně, ale za to všecko, co mu trápilo mysl, prostě nevěděl. To tělo ve drátech, poplachovou cestou přijíždějící vozy a všecka pozornost upřená právě tam, a on, prakticky za jejich zády, o pár set metrů dál, střihal dráty. Bylo to dávno, ale bylo to v něm. Věděl, že to v něm bude už navždy. Jen tiše litoval, že Žatec také neleží někde na pobřeží. Jenže to patřilo mezi velkou spoustu těch věcí, na kterých nemohl nic změnit.
Listoval katalogy se stovkami fotek těch báječných holek a pročítal dopisy, které mu poslaly ty jež kontaktoval, a které mu sdělovaly, že jsou do něj prostě blázen. Spokojenost mezi těmi dosažitelnými spokojenostmi, mu přinášelo i to, že mu v žádné inventuře už nebude strašit nějaké magnesium a napalm, které tu neměly co dělat, takže až bude za rok a něco Nam-Do předávat svému nástupci, bude o starost méně. Byl ostatně rozhodnut, pokud ho přeloží na Filipíny, sloužit dál.
Čtyři kurvy hrály žulíka,
mezi nimi taky Sulika,

pozpěvoval si když měl dobrou náladu, což bylo celkem pořád, a radoval se z toho, že si to může pozpěvovat, aniž by ho za to zavřeli.
28.IX.1999
Jan Beneš
(z románu Smrt kmotřička)


Další články tohoto autora:
Jan Beneš

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: