Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 25.10.2002
Svátek má Beata




  Výběr z vydání
 >BURIANOVA KULTURNÍ OZDRAVOVNA aneb HLAS LIDU TROCHU JINAK
 >POLITIKA: Hlas za dres
 >MROŽOVINY: Důležitost pojistky
 >POLITIKA: Příběh S. Husajna aneb Diktátor sluhou NATO (2)
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Nádherně hladká plocha
 >PSÍ PŘÍHODY: Zásluha, která musí být odměněna
 >NÁZOR: Pro koho jsou obchody?
 >POSTŘEH: O ohleduplnosti
 >MEJLEM: ohlasy a názory
 >Založeno sdružení Internet pro všechny
 >PENÍZE: Jak sestavit osobní finanční plán
 >ZDRAVÍ: Kdouloň obecná
 >POLITIKA: Přímá volba prezidenta podle ODS
 >FEJETON: Dopis příteli milionáři
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Propisku nepotřebujete

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  
 
25.10. BURIANOVA KULTURNÍ OZDRAVOVNA aneb HLAS LIDU TROCHU JINAK
Jan Burian

Jak vznikají nesmrtelné příběhy? Přečtěte si tajuplnou příhodu, která se stala jistému Finovi na cestách po Japonsku, jak ji zaznamenal přítel Zdeněk Lukeš do Almanachu Burianovy kulturní ozdravovny… A pokud se Vám zalíbí račte ji vyprávět dál…

ZDENĚK LUKEŠ, historik architektury, Praha:

Japonská záhada tří dřevořezů
Milý Honzo, cestovní příběh, který chci vypravovat, se nepřihodil mně, ale je natolik zvláštní, že bych se o něj chtěl s Tvými čtenáři podělit.
Před lety jsem byl ve Finsku. jednoho pošmourného deštivého listopadového dne mne pozval do svého domku poblíž Helsinek přítel Seppo. Jeho dům byl na okraji lesa v krásné krajině. Přišel jsem tam od autobusové zastávky celý promrzlý, ale v domku bylo příjemně a navíc jsme samozřejmě nejdřív navštívili domácí saunu. Poté jsme se posadili do pohodlných křesel u krbu a já musel obdivovat sbírku obrazů a soch, které si Seppo přivážel z častých cest po snad všech zemích světa. Seppo byl kurátorem umělecko-historického muzea a měl výborný vkus. Nejvíc mne zaujaly tři mistrovské japonské dřevořezy v jednoduchých rámech, visící na stěně. Můj přítel mi pak vyprávěl podivuhodný příběh těchto prastarých obrazů.
Kdysi po válce byl muzeem vyslán na svou první cestu do Tokia. Den před návratem do Evropy se rozhodl, že se naslepo vydá do okolí, aby poznal, jak vypadá venkovský život v Japonsku. Sedl tedy na místní lokálku a po asi hodině vystoupil na malém nádraží jakéhosi satelitního města. Z nádraží se vydal klikatými zablácenými uličkami mezi dřevěnými domky. Vše tu bylo primitivní, lidé velmi chudí. Propletl se mezi chýšemi až po větší starodávný dům. V přízemí byl obchod a když nahlédl zaprášenými okny, s překvapením uviděl, že místo zboží jsou všude umístěny vysoké sloupce starých novin. Vstoupil dovnitř a tu si všiml, že za hromadami papírů sedí vzadu v přítmí starý Japonec se svraštělou tváří a bílými vousy. Stařík otevřel před užaslým návštěvníkem jedny noviny, a tu se ukázalo, že uvnitř je překrásný a velmi cenný dřevořez. Zkoprnělý Seppo se namátkou podíval do dalších sloupců novin a v každém našel podobně ukrytý poklad. Cena jednotlivých kusů nebyla nízká, ale pro Evropana to neznamenalo tehdy tak mnoho. Přítel hned koupil tři dřevoryty - na víc mu nezbývaly peníze, ale rozhodl se, že si vyzvedne větší obnos v tokijské bance a další den se sem znovu vrátí. To také udělal, ale před odletem do Finska mu zbývalo jen málo času. Když vystoupil na nádraží městečka z vlaku, tak se zamotal ve složitých uličkách, že zabloudil a musel se vrátit do Tokia s nepořízenou. Celou příhodu se však rozhodl nechat pro sebe, protože měl strach, aby mu sběratelé dřevořezy nevykoupili.
Na "japonský poklad" však myslel stále a o pár let později se mu znovu naskytla příležitost odletět do Tokia. Hned se vypravil do našeho městečka, ale byl zklamán - vše kromě nádraží se za těch pár let proměnilo - zmizela většina starých domků a místo nich zde rostly větší stavby z cihel a betonu. Po starém domě s krámkem pátral marně. Přesto i poté - nakonec už víc ze zvyku - při své každé další cestě do Japonska navštívil to místo. Někdy míval pocit, že se pohybuje poblíž oné zakleté lokality, ale žádnou stopu už neobjevil. Ostatně bylo jasné, že stařík už musel dávno zemřít a jeho obchod vzal jistě za své - všude kolem byly moderní domy.
Pak do Japonska léta nejezdil až teprve nedávno před naším setkáním se tam vypravil - už jako penzista - naposled. Nedalo mu to a rozjel se - teď už moderním vlakem - na místo, kde kdysi jako mladík objevil tajuplný krámek. Na nádražíčku vystoupil z vlaku a vydal se do ulic. Obešel několik moderních bloků, když tu náhle stál jako opařený, před ním stály staré dřevěné domky, některé už polorozpadlé a prázdné. Vstoupil do křivolakých uliček mezi nimi a najednou jakoby se octl o několik desítek let zpět... Náhle vyšel na malé prostranství, kde pohádkový svět končil - vzadu se tyčily moderní betonové stavby. Ale přímo před ním stál ten starý omšelý dům i s krámkem v přízemí. Byl však prázdný a opuštěný a cedule na dveřích hlásala, že se bude co nevidět bourat. Seppo si samozřejmě celou věc nedokázal vysvětlit, přijel sem snad desetkrát, ale nikdy nebyl úspěšný! Pochopil, když se pak vrátil na nádraží. Stály tu proti sobě dvě stejné symetrické budovy. Když tu byl poprvé - a pak nyní - vystoupil na té správné straně, ve všech dalších případech na té druhé a pátral pak vždy v opačné polovině městečka...
Myslím na ten příběh, vyprávěný finským přítelem u praskajících polen krbu v jeho lesním domku, často. A stále mám před očima ty tři krásné dřevořezy, visící na stěně...

A co Vaše příběhy z cest, milí neviditelní čtenáři Psa?
Srdečně zdraví
Jan Burian, samozvaný primář



Další články tohoto autora:
Jan Burian

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: