Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pondělí 28.10.2002
Den vzniku samostatného Československa




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Co vyplývá z prvního kola senátních voleb
 >SPOLEČNOST: A proč by to vlastně mělo být jinak?
 >ZAMYŠLENÍ: Zničí Lékařský odborový klub paní ministryni Součkovou ?
 >TÉMA: Temelínská zeď
 >PŘÍBĚH: Legionář Matoušek, aneb shody okolností
 >NÁZOR: Solidární Špidla, racionální Irové
 >TEROR: S teroristy nelze vyjednávat
 >VOLBY: Výsledky 1. kola voleb do 1/3 senátu
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Která strana je nejhorší?
 >Gross nebudí před summitem NATO velkou důvěru
 >PENÍZE: Vyplatí se kombinovat hypotéku?
 >HRY: Exigo
 >ZDRAVÍ: Konzumenti vína jsou méně ohroženi tvrdnutím jater
 >POSTŘEH: O volbách
 >ŽE ŽIVOTA: Janko a problémy s rentgenem

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Zábava  
 
28.10. PŘÍBĚH: Legionář Matoušek, aneb shody okolností
Jan Beneš

Jistě to byla jen náhodná shoda okolností, ale zmohl jsem se i za socialismu na vůz, samozřejmě ojetou šunku, zrovna v roce, kdy mému otci bylo tři čtvrti století. To auto bylo zvláštní tím, že jeho prvním majitelem byl Kurt Daluege, za války kromě velkého pána okupační moci také pán zámku Dobříš (který byl za času o němž se vede řeč, plný spisovatelů). Byl to vůz pancéřovaný. Roku 1942, po popravě Heydrichově, je kázal vyrobit sám Vůdce a Říšský kancléř. Firma Wanderer jich dala dohromady celkem 42. Motor nebyl Wanderer, ale dvanáctiválec Horch. Neb to s těmi pancíři a neprůstřelnými skly vážilo kolem tří tun. Žralo to jako Tatra 111, nikoli naftu, ale bensin, 25 na sto kilometrů. Leč toho byl tehdy litr za 3 Kčs. Maličkou nevýhodou toho auta bylo, že nemělo starter, tedy fungující a na tu dvanáctku Horch, prostě k sehnání nebyl. Nahazovalo se to tudíž klikou. Myslím, že hlavně díky tomu jsem si vypracoval atletickou postavu. Zvláště v zimě to bývalo dobrodružné a parkovával jsem tudíž pokud možno zásadně na kopečku.
Je důležité se právě o tomto zmiňovat? Snad není, ale připadá mi to zajímavé. Neb právě tak k tomu patří také to, že tatínek, kdysi jako legionář různě prostřílený, díky tomu prostřílení, když už nemluvíme o věku, špatně chodil (jednu kulku měl stále ještě zarostlou v třísle), ale jak už to k stáru bývá, zatoužil se podívat na místa svého dětství a mládí. Právě nyní jsem na tom zrovna také tak a také se vracím v hledání ztraceného času na shodná místa svého pro nikoho jiného důležitého života. Což byly v otcově případě různé pevnosti, jež projektoval a stavěl před válkou v podniku ŘOP (Ředitelství opevňovacích prací) a byla to smutná zastavení, neb tatínek i plakal. Stále ještě nad tím, že ty pevnosti, vlastně jeho životní dílo, nedošly svého použití. Do vojenského prostoru v Brdech, kde roku 1934 stál zkušební bunkr v němž se otec a jeho kamarádi nechali roku 1934 na zkoušku hodinu ostřelovat našimi třiatřicítkami, jsme se pochopitelně nedostali. Do těch cest samozřejmě patřila i jeho rodná ves nedaleko Pardubic, dosud tam stála i původní školička, kde se podle Komenského hesla (a busty) na portálu tatínek ještě za útlaku rakouského učil moudrým býti. I tentokrát samozřejmě a opět, přišla řeč i na spolužáka Matouška. Opět proto, že to byla součást otcových vyprávění z legií a o Legii. Spolužáka Matouška vzal táta kdesi do ruského zajetí a v rozporu s předpisy i řády ruské armády tehdy platnými, z něj rovněž namísto zajatce učinil legionáře. To se tehdy prý dělalo. A potom to tedy táhli spolu.
Jenže všechny ty tisíckrát opakované příběhy synka už vlastně (k jeho škodě, jak vím dnes) nudily. Po otcově zranění se jejich cesty rozešly. Táta putoval do lazaretu a Matoušek s jednotkou dále. Přišel i obvyklý povzdech, že by otec rád věděl, jak vlastně Matoušek tehdy skončil. Do republiky se nevrátil. V některém z těch hrobů rozsetých podél magistrály? Na seznamu zjištěných padlých také nebyl. Tudíž mezi nezvěstnými.
Je čas, aby na řadu přišel Petr Pujman. Samozřejmě jsem, podle maminky a laureátky Pujmanové věděl o koho se jedná už dávno před tím, než jsme se poprvé potkali. Petr byl šéfem čehosi pro zahraniční styky ve Svazu spisovatelů a tam jsem byl tehdy kandidátem. Hlavně proto, že mne to hájilo před trestní sazbou za zločin příživnictví, neb jsem se už živil jako spisovatel na volné noze a i k tomu musilo být tehdy razítko v OP.
Petr Pujman míval v rozpisu své práce i starost o zahraniční návštěvy. Svou křehkostí, tolik rozdílnou od české mánesovské až Švabinského robusní masitosti mi vždy připomínal mou gruzínskou tchyni. Ony gruzínské oficíry přeštípnuté v pase, o nichž se zmiňuje Paustovskij. Vědělo se, že Petr byl na počátku padesátých let zavřený v jakési bona fide "protistátní skupině". Skrze maminku laureátku a ozdobu režimu, se z toho vcelku po krátkém čase dostal. Později, v roce 1969 měl Petr Pulman sehrát významnou úlohu v mém životě tím, že ode mne přijal vojenskou knížku (což byla podmínka odjezdu ze země, kterou mi obvodní vojenská správa odmítla).
V čase tohoto popisu se naše styky i sympatie omezovaly na to, že jsem dostal na starost nějakou zahraniční návštěvu, úhradu na jejich útratu a návštěvu jakéhosi kulturního podniku a hospody. Takže jsem měl třeba tu čest doprovázet Satra a jeho choť, přezdívanou u nás vhodně na Madame Boudoir (podobně jako paní Aragonová na Elsu Vitriolet) na Romea a Julii do Národního a podobně. Zvláštní jen tím, že Satra tentokrát navštívil v loži v ND pro Satra vyhrazené i režisér Krejča a Tříska s Tomášovou.
Litevského spisovatele Guzevičiuse. Až v exilu jsem zjistil od exilových Litevců, že kromě spisování byl také místním šéfem KGB a osobně odpovědný za 400 000 deportací svých krajanů. Viděl jsem v něm dalšího chudáka poddaného a nedával si pozor na hubu, ale kupodivu to žádné následky nemělo. Guzevikus Guzevičius spíše vzdychal nadšením nad tím, že jsme pořád Západ. Poslední z těch akcí pečujících o zahraniční návštěvy, byli čtyři finští spisovatelé v srpnu 1968. Bratrská pomoc ji přerušila a i mně bylo jen do breku, když mi ti Finové řekli:
"Nás jsou jen čtyři miliony, ale bojovali jsme."
Návštěva týkající se našeho příběhu se odehrála dříve. Byli to čtyři japonští bohemisté. Z nichž nejlepší byl bývalý kamikadze, který měl to štěstí, že spadl i s letadlem do moře dříve než stačil najít nějaký americký cíl. Jinak celkem rutina. Laterna Magika, kde jsem se mohl před Japonci blýsknout známostí s konferenciérkou Maruškou a návštěvou zákulisí. Potom vinárna u Markýze (s šéfem Trhlíkem a jak bylo u těchto podniků mravem taktéž agentem StB a jeho neprověřenou story o tom, že v StB bytě, nahoře nad vinárnou icognito dožívá Trockého vrah Mercander). Japonci arciť měli ale o tom jak trávit noc v Praze své vlastní a čiré bohemistice vzdálené představy, takže jsem je po vzájemné dohodě zatáhl do Jalty. Dostávalo se jim tam od podnikových Tuzexek celkem chladného přijetí, ale jen do okamžiku, než jsem dal dámám vědět, že to nejsou ani Vietnamci, ani Číňané, ale Japonci s tvrdou měnou. Potom už jsem se nemusil dát starat a spokojeně odejet domů. Mých povinností péče o hosty se nadšeně ujaly ony.
Pak se událo mnohé další. K nám přijela bratrská pomoc, čili odehrál se vstup vojsk (ani legendární lidská tvář Dubček, pro to neměl, dokonce i o dvacet let později jiné a realističtější pojmenování) Finové se vzdálili do Finska a já po různých peripetiích do USA. Prostě stala se spousta věcí a většina z nich zase nestála za nic.
Nicméně v roce 1973 jsem obdržel pozvání na universitu v Osace. Také cosi z čeho se už stávala rutina. Většinou mi na těch institucích nikde nevěřili, že u nás vycházívá poesie i nákladem 10 000 výtisků. Dokazoval jsem vydáním Robinsona Jefferse a Viktora Dyka z Klubu přátel poesie. Poesie a literatura vůbec nám tehdy, až do mého odchodu, prostě poněkud zastupovala politiku. Po roce 1968 už si ideologické oddělení dohlédlo na to, aby tomu tak nadále být nemohlo.
Takže jsem byl pro změnu zase jednou já sám návštěvou o níž pečováno.v tomto případě recipročně. V Osace totiž působil onen bohemista, původně kamikadze. A přišlo i na návštěvu místní české restaurace. Od japonských, kam nechodím rád, neb mne za tři minuty začnou bolet nohy, sedí se tam na zemi, se nelišila. I vepřo-knedlo i svíčková, se taktéž pojídaly hůlkami, ale neboť to byla hospoda česká, bylo tam plzeňské. Nechyběl ani obraz Hradčan. Jenže ten nechyběl ani v hospodě Mexico-Tipico na Damen Street v Chicagu. V bývalém českém-bohemian "neighbourhodu" osazeném později Hispánci. Nevím zda to byla invence původní, či až Mexikány dodaná, ale Hradčany vyvedené na černém sametu měly v tomto případě hezká barevná okénka osazená blikajícími žárovičkami. V té v Osace to byla neblikající reprodukce Slavíčka.
Byl jsem představen jako originál Čecha, návštěva nikoli v místě obvyklá a personál za četných úklon odvětil, že taktéž jejich "old men" jest "český muž".
Takže posléze přiveden už dost vetchý dědeček. Představil jsem se mu a dědeček už opravdu lámanou češtinou pravil, že měl kamaráda taktéž jménem Beneš. Teprve pak se před-stavil sám. "Matoušek".
Byl to onen otcův v neznámu velkého světa ztracený kamarád. V prosinci 1920 se v Osace zdržel kdesi u Gejši a ujela mu lodˇ.
Tatínek se to bohužel už nikdy nedověděl. Mezitím se mu rozložila ta zarostlá kulka v třísle a umřel na to. Ale jedna záhada se vysvětlila.
Péčí pana Bystrova vyšla letos vzpomínka na básníka, spisovatele a emigranta, Gruzína Čcheidze, jehož u nás zastihla Rudá armáda osvoboditelka, ale orgány generála Mechlise ho odtáhly zpět na Rus a do bulavu. Odkud kupodivu v roce 1955 nejen vyšel živý, ale nakonec se mu i podařilo vrátit se do Prahy. Což byl i pro šéfa KGB na Litvě Západ.
O jeho existenci jsem rovněž dávno věděl, ale jak vypadal jsem se dozvěděl až z této knihy, kde jsou i jeho fotografie. Také informace o jeho přátelství s Marií Pujmanovou. Arciť, ještě v době hrůzovlády presidenta Masaryka (jak tu dobu označoval náš politruk Adámek). Po roce 1955 k obnovení toho přátelství už nedošlo. Ale myslím, že jsem až dnes pochopil onu exotičnost a křehkost zjevu Petra Pujmana.

27. X. 2002


Další články tohoto autora:
Jan Beneš

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: