Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 30.10.2002
Svátek má Tadeáš




  Výběr z vydání
 >POOHLÉDNUTÍ: Americké revoluční zachvěvy
 >TÉMA: Mýty kolem moskevského teroristického útoku
 >ČESKO A SLOVENSKO: Dvě politické story
 >MROŽOVINY: Účel světí prostředky
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Ve vlaku nad Prahou
 >PSÍ PŘÍHODY: Vztah vzájemného porozumění
 >ZAMYŠLENÍ: Státní svátek bez vlajkoslávy
 >EKOLOGIE: Udusí nové uhelné elektrárny život v severních Čechách?
 >ČAS: Antipecka
 >EKONOMIKA: Spíše posílení koruny
 >OHLAS: Václav Klaus a Konec dějin v Čechách - trochu jinak (2)
 >Řeka života a smrti na korejské hranici
 >MEJLEM: Protiklausovská agitka za veřejné peníze
 >SVĚTOVÉ DĚJINY: Čínské námořní plavby za dynastie Ming
 >ZDRAVÍ: Děda (babička) pije !

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Bartovy příhody  
 
30.10. PSÍ PŘÍHODY: Vztah vzájemného porozumění
Ondřej Neff

Už to spolu s Bartem táhneme přes sedm let. A máme jeden pro druhého porozumění.
Pokud jde o mě, nemám porozumění jen pro jednu Bartovu slabůstku - ta spočívá v pojídání jedlých psů. Tomu se snažím zabránit stůj co stůj a výsledek - v celkové bilanci byl Bart víckrát sám pokousán, než by pokousal jiného psa (nic dramatického - co se návštěv veterináře týče, je to 3:2 ve prospěch cizích psů, což za sedm let není moc).

Jinak ale - když se Bart zadumá nad počuraným kamenem a rozvážně zvedne nohu, pokropí ho, pak ho obejde a pokropí ho z druhé strany, něco jako "forehand" a "backhand", ale opravdu jen "něco jako", protože žádná "hand" v aktu samém nefiguruje, stojím a ani nepředstírám, že stojím o své vůli. Prostě čeká, až se Bart podepíše. Vím dávno, že pes nechodí na procházku proto, aby se prošel, nebo proběhl, neboť chůze případně běhání je zdraví prospěšná činnost.
Pro Barta, stejně jako pro každého jiného psa, je úsek prostoru vyhrazený procházce cosi jako rozložená stránka novin, a co stačí přečíst, to přečte, a doplní svými komentáři. Něco podobného se ostatně děje i v internetových novinách, taky tam jsou komentáře, jen mám někdy dojem, že do nich někteří lidé zvrací to, co jim zbylo z mozku.

No a Bart stejně trpělivě čeká na mne. Já tedy nemočím na kameny, to ne, ale každou chvíli se mi rozvazuje tkanička. Není to věkem (ten je tak starej, že neudrží ani kličku na tkaničce) - vždycky se mi tkaničky rozvazovaly. A když jsem je utáhl moc, zase jsem je těžko rozvazoval po návratu domů. Používám tedy jakéhosi zprůměrovaného tahu na tkaničku a klička někdy povolí.
Zavazuju botu, Bart se vždycky ohlídne a pozoruje mě.
Jen klid, pane, dej si na čas. Žádnej spěch. Na čtení knihy života je vždycky ta správná chvíle.




Další články tohoto autora:
Ondřej Neff

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: