Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 31.10.2002
Svátek má Štěpánka




  Výběr z vydání
 >GLOSA: Co se to děje ?
 >AUSTRÁLIE: Hrob je v historii milníkem.
 >KRAJINA: Socialistické šaltpáky, radostné meliorace a ekologické maxipyje (s vrtulkou).
 >REPORTÁŽ: Bitva národů u Lipska - 189. výročí, aneb každý chce být granátníkem.
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Zrada změny času
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zádrhel s mobilem
 >PSÍ PŘÍHODY: Pes a zimní čas
 >NÁZOR: Vynucené Irské ano - o další důvod víc, proč nevstupovat do EU
 >NÁZOR: Sobotka a -svoboda- podnikání
 >VOLBY: Železný vyhrál, politika prohrála
 >ZAMYŠLENÍ: Bude Špidlův Temelín v severních Čechách?
 >KNIHA: Chci ti dát facku
 >Z TISKU: Homosexuálové v církvi
 >TÉMA: Zemědělci čtvrtinové kategorie.
 >SVĚTOVÉ DĚJINY: Čínská povstání za dynastie Ming

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Politika  
 
31.10. NÁZOR: Vynucené Irské ano - o další důvod víc, proč nevstupovat do EU
Miloslav Bednář

Jak může jediná země bránit evropskému pokroku ? Takto okázale výhrůžně reagoval v době unijního předsednictví své země belgický ministr zahraničí Louis Michel poté, co si Irové loňského 7. června dovolili odmítnout smlouvu o EU z Nice, jež v unii uzákoňuje nerovnoprávné postavení malých zemí ve srovnání s rozhodovací vahou velmocí, a to zejména Německa. V sobotu 19. října 2002 slavila následná dlouhodobá zastrašovací kampaň EU proti občanům malého Irska trapné vítězství. Demagogický trik, který nakonec zabral, zněl: Pokud si Irové při reparátu neposlušných žáků opět dovolí říci ne, znemožní rozšíření EU o další země, včetně ČR. Opakovaná lež zapůsobila a Irové sklonili hlavu.
Své si zajisté dosyta užili a zažívají i čtyři stateční mladí Češi, kteří i Irsku podpořili tamější odpůrce nespravedlivé smlouvy z Nice. Zatímco se na ně doma okamžitě vrhlo hysterické hejno žurnalistických totalitních agitátorů, v dublinských ulicích se zřejmě po udání činorodého politologa Jiřího Pehe ocitli pod stálým dohledem velvyslaneckých informátorů. Ovzduší strachu, jež čtyři stateční Češi v Dublinu zakusili, je u nás již běžné a se stupňovanou propagandistickou hysterií před jarním referendem o vstupu ČR do EU jistě posílí. Hlavně mimo velká města se např. učitelé bojí nahlas vyslovit pochybnosti o EU z obav o práci. Oficiální vládní propaganda za dvě stě milionů korun z daní občanů je zřejmě nemá jen objektivně informovat, ale hlavně přesvědčit, aby hlasovali jak mají. Tak to nedávno bezelstně naznačil vládní zástupce na jednání parlamentního výboru pro evropskou integraci. Když se proti tomuto v demokratickém státě nehoráznému vládnímu přístupu ihned důrazně ohradil poslanec Hynek Fajmon, přítomný vládní úředník odvětil, že není politik, a proto se nebude vyjadřovat. Vládní politici se ale vyjadřují. Nyní začali občany poučovat, že loňské irské odmítnutí smlouvy z Nice referendem dokazuje rovnoprávnost malých členských zemí s velkými. Přitom ale cudně zamlčují, že šlo po Dánsku o druhý výjimečný případ, kdy o smlouvě o EU hlasovali zatím nezastrašení občané místo navykle poslušných parlamentů, jež si zatím žádnou takovou smlouvu nedovolili odmítnout.
Nikde jinde se sklon k totalitnímu "myšlení" a jednání jakéhosi komunismu naruby neukazuje tak průzračně jako v současném, čím dál nehoráznějším manipulování a obelhávání občanů před blížícím se jarním referendem o vstupu České republiky do EU. Značná část české politické třídy se zjevně řídí orwellovským heslem totalitního "myšlení": "Čtyři nohy dobře, dvě nohy špatně." Přeloženo do unijní novořeči: Kdo chce Evropskou unii, jak ji v prosinci 2000 narýsovala smlouva z Nice, je správný a příkladný občan, kdo tak nečiní, nebo si posvátnou EU dovoluje rouhavě odmítat, např. kvůli její zjevné nedemokratičnosti a stále patrnějšímu protiamerickému zaměření, je odporný reakcionář, jenž patří na smetiště dějin. Těžký demagogický kalibr nedávno vytáhl premiér Vladimír Špidla, když blížící se referendum přirovnal k osudovým křižovatkám českých dějin jakými byla např. Bílá Hora nebo německá okupace v r. 1939. Něco takového by podle někdejšího historika a nynějšího předsedy vlády snad mělo nastat, kdybychom si v jarním referendu opovážlivě dovolili říci Evropské unii své ne jako svobodní občané. Naše členství v NATO, těsné hospodářsko-právní vazby na EU a stále existující možnost dohodnout se s EU pouze na hospodářském, nikoli politickém propojení by pak asi přestaly existovat. K premiérově katastroficky výhrůžnému tónu, jenž popírá základní skutečnosti postavení České republiky v Evropě, se přidal neméně duchaplný výkonný ředitel Evropského hnutí Jakub Cháb, jenž nás chce s vážnou tváří přesvědčit, že pokud se opovážlivě zachováme jako svobodní lidé ve svobodné zemi a odmítneme se vzdát své v r. 1989 znovu nabyté demokratické suverenity ve prospěch nadřazenosti práva EU nad ústavou České republiky, staneme se zemí srovnatelnou třeba a Bosnou, Albánií nebo Běloruskem. Oba pánové si v zápalu věcně neudržitelné "argumentace" vůbec nepřipouštějí, že ti, k nimž mluví, mohou samostatně přemýšlet a rozhodovat.
Den za dnem sílící agitace pro EU staví zejména na osvědčeném propagandistickém podvodu, jenž úspěšně ovlivnil např. naivní britskou veřejnost počátkem sedmdesátých let. Spočívá v nepravdivém vykreslování EU jako útvaru, jenž zaručuje v první řadě hospodářské, obchodní a vůbec materiální výhody společného ekonomického prostoru. Již se ale neříká, že hospodářské a obchodní svobody v EU stále podrývá jednak nezřídka korupční lobystické prosazování nejrůznějších omezení a dílčích výhod uvnitř, jednak svobodný obchod popírající ochranářství EU navenek. Základním rysem EU přitom ale není tento závažně omezovaný prostor hospodářské svobody. Je jím, jak dostatečně prokázaly i v češtině dostupné rozbory, postupné, stále pokračující odstraňování svobodné demokratické politiky vůbec jako jediné skutečné záruky práv a svobod občanů, tedy svrchované a nezávislé demokratické státnosti, politiky, práv a svobod občanů, jež jsme v listopadu 1989 úspěšně obnovili.
Výsledkem je například (kromě nedemokratických, v důsledku celek EU donucovacích pravidel tzv. posílené spolupráce, již uvedeného nerovnoprávného postavení menších členských států, společné zahraníční a bezpečnostní, spojení Evropy s USA a NATO nezodpovědně podkopávající politiky EU a zejména v případě zastoupení občanských organizací zjevně nelegitimně sestaveného Konventu připravujícího tzv.ústavu EU, jež má mít rovněž donucovací charakter tzv. posílené spolupráce, jak nedávno hrdě uvedl předseda Konventu Giscard) prokazatelně nedemokratická povaha hlavních institucí Evropské unie. Jmenovaná, tedy nikoli demokraticky volená Evropská komise připravuje zákonná nařízení EU, jež jsou nadřazena demokraticky dohodnutým a přijatým zákonům členských států. Tyto zákony přijímá Evropská rada, tedy nikoli parlamentní, ale výkonný sbor tvořený zástupci vlád členských států. V demokratické politice se přijímání zákonů výkonnou mocí právem označuje jako despotismus. Takto nedemokraticky tvořené a přijímané zákony a smlouvy jsou sice postoupeny parlamentům členských zemí, ale ty je po projednání zatím nikdy neodmítly, vždy je nakonec poslušně schvalují a tím zpochybňují svou parlamentní věrohodnost. Zákony EU s Evropskou komisí spolu-potvrzuje a Evropskou komisi může odvolat Evropský parlament. Ten je sice volen, ale nápadně nízká volební účast ukazuje, že jeho poslanci mají mnohem slabší mandát, důvěru a demokratickou autoritu než poslanci parlamentů členských států. Přesto jsou jím a Evropskou komisí potvrzované zákony nadřazeny zákonům přijímaným skutečně demokratickými parlamenty členských zemí unie. Soudní výroky nevoleného Evropského soudního dvora jsou rovněž právně nadřazeny svobodně a demokraticky přijímaným zákonům a soudním rozhodnutím demokratických členských států.. Neméně demokraticky skandální jsou v prostředí EU téměř nábožensky uctívané principy subsidiarity a proporcionality, jež místo zásady demokratické spravedlnosti a vlády zákona dávají přednost "efektivitě."
Nedemokratická povaha hlavních institucí a principů EU není žádnou vedlejší, jen akademicky odbornou vadou na její kráse, ale bohužel samotnou politickou podstatou kolosu, jehož součástí bychom se měli dobrovolně stát, budeme-li s připojením k němu jako svobodní občané souhlasit v chystaném jarním referendu. Neustále sílící domácí a unijní propaganda se pochopitelně snaží tuto nepřijatelnou skutečnost před občany zakrýt.
30.října 2002
Miloslav Bednář, filosof


Další články tohoto autora:
Miloslav Bednář

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: