Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 1.11.2002
Svátek má Felix




  Výběr z vydání
 >BURIANOVA KULTURNÍ OZDRAVOVNA aneb HLAS LIDU TROCHU JINAK
 >POLITIKA: Zaměstnáváš, tak hlídej
 >POLITICE: Tragikomické počínání Unie svobody
 >DOPRAVA: Pražská doprava - setrvalá neschopnost
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zas jeden vynález, který si nedám patentovat
 >PSÍ PŘÍHODY: Divné zvuky z vedlejší místnosti
 >FEJETON: O dojídání a dočítání
 >KULTURA: Cimrman se konečně dočkal pamětní desky
 >ZE ŽIVOTA: Jak jsem urazil soudruha Lenina
 >EKOLOGIE: Veřejnoprávní fundraising
 >VÍKEND: O chalupách a chalupářích
 >HUDEBNÍ RECENZE: Dvě zahoupání kolébkou hnusu
 >Jak na internet v Čechách
 >SVĚTOVÉ DĚJINY: Evropské hospodářství: zemědělství (mapa)
 >ZDRAVÍ: Partnerky sexuálních delikventů

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Kultura  
 
1.11. FEJETON: O dojídání a dočítání
Alex Koenigsmark

V padesátých letech nebylo všechno příšerné, jak to dnes podle většiny literatury vypadá. Zejména proto, že já byl poměrně malé dítě a z mého úhlu pohledu nebyl zdaleka nejhorší Stalin, ale třídní učitelka Marie Dienstbierová, myslím, že se tak jmenovala. Dej jí pámbu lehké odpočinutí, ale byla to opravdová mrcha. Kdepak Stalin, toho jsem miloval a jelikož mi bylo divné, že doma žádný jeho obraz nemáme, vystřihoval jsem portréty generalissima z časopisů, kde jich bylo naopak dostatek a zastrkoval je doma za rámy obrazů. Rodiče se ze mě logicky mohli zbláznit. Vše vyvrcholilo, když jsem vymodeloval z hlíny Stalinovu bustu - no, spíš bustičku - a ukázal ji tatínkovi; otec se na něj zahleděl a řekl, že takhle vypadá jako hodnej člověk. Nevím proč, ale na tatínka jsem dal, jaksi mě to zarazilo a moje láska k Josefu Visarionoviči ochladla a když zemřel, ani jsem nad ním nezaplakal jako soudružka učitelka Dienstbierová - a to jsem ani nevěděl, že zemřel v kaluži vlastní moči. O padesátých letech jsem začal, jelikož jsem si nedávno připomněl výchovné metody své babičky. Nemohl jsem pořád nějak dočíst knihu jednoho spisovatele, jehož si osobně velice vážím a měl jsem z toho špatné svědomí.
Babička, s níž jsem, maje zaměstnané rodiče, strávil poměrně hodně času, mi totiž vysvětlila, že to, co si na talíř naložím nebo naložit nechám, musím také zkonsumovat. Vracet jídlo, které jsem si sám a dobrovolně vzal, říkala, je nevychovanost a plýtvání. Od té doby to jaksi podvědomě dodržuju, ačkoliv je mi kolikrát i mírně zle, ale prostě nemohu jinak.
Bývaly časy a vlastně dosud jsou, kdy jsem si podobně myslel, že musím každou knihu dočíst do konce. Nedočíst ji mi připadalo stejně nevychované, jako odejít během představení z divadla. Není to zase takový nesmysl. Míval jsem s divadlem poměrně hodně co do činění. I mizerné divadelní představení dá hodně práce, lze říci, že špatné divadlo se zkouší zhruba stejně dlouho, jako představení vynikající a dobrá kniha se většinou píše stejně dlouho a se stejným úsilím jako kniha mizerná. Odejít z divadla znamená urazit lidi, kteří se na jevišti snaží. Něco jiného je vlažný formální potlesk.
Zažil jsem ovšem také představení, kdy prostě nikdo nezatleskal. Bylo to kupodivu v divadle na Vinohradech, kde se to pravdu nestává a myslím, že to byl jediný případ. Byla to sovětská hra, jinak vlastně docela dobrá, někdy se jmenovala Andělé a někdy …a jitra jsou zde tichá. Jde o hrdinství čistě dívčího oddílu ve válce. Představení bylo z velké části prodáno nějakým gymnáziím, kterým se tehdy říkalo jedenáctiletka nebo podobně a o několik řad přede mnou seděl Jiří Menzel. Ve hře účinkovali zlí němečtí parašutisté a pan režisér - totiž, soudruh režisér - to udělal velmi efektně, snášeli se na tazích na modrém pozadí a pak se setmělo. Mělo to vypadat velice hrůzostrašně, avšak... Totiž, mělo se setmít, ale nesetmělo, osvětlovač zaspal nebo to udělal schválně, ale nesetmělo se a parašutisté se snesli, chvíli se pitomě bimbali na modrém pozadí, zatímco vpředu Jiřina Švorcová s Danielou Kolářovou řešily, jak se budou bránit do poslední ženy - a pak se zase velmi rychle vznesli vzhůru. Tragedie se tím změnila v komedii, což soudruh režisér nezamýšlel. Na konci se snesla opona a Jiří Menzel a já jsme nezávisle na sobě rozpřáhli ruce, že zdvořile zatleskáme, že se ke zdvořilému potlesku připojíme, ale nikdo nezačal. I my dva jsme, nezávisle na sobě, zase ty ruce svěsili. Zní to komicky, ale bylo to ošklivé: představil jsem si ty herce, stojící za oponou, ty unavené holky, jedna si odřela koleno, dělaly co mohly - a venku ticho. Musí to být, jako když dostanete facku.
Proto jsem měl pořád tu potíž, když jsem pořád ne a nemohl dočíst knihu svého někdejšího učitele. Zachránil mě obrázek v časopise: přišla mi do ruky reprodukce slavného obrazu, na němž malíř zachytil scénu, kdy hetéra používá zestárlého a zamilovaného filozofa Aristotela jako koně, filozof leze po čtyřech a dáma, pracovnice nejstaršího řemesla, mu sedí na zádech. Oba se té pošetilosti smějí. Hetéra více, také k tomu má víc důvodů, ale i filozof se zřejmě dobře bavil a jeho důstojnost mu mohla být ukradená… Jeho dílo se tím nezměnilo. Ale určitě se mu posmívali současníci a vážili si jeho knih méně, netleskali a nečetli. Jenže Aristotelovy knihy přežily, ať je tenkrát snobi četli nebo ne.
Takže: knihu jsem zatím nedočetl, ale spisovatel to nevidí, říkám si, už samotný fakt, že jsem knihu koupil, mluví v můj prospěch a potom, zbývá mi naděje, že za nějaký čas dozraju a tu knížku dočtu. Koneckonců, většina jídel se taky dá ohřát.


Další články tohoto autora:
Alex Koenigsmark

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: