Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 7.11.2002
Svátek má Saskie




  Výběr z vydání
 >7.listopad 1917 očima T.G.Masaryka
 >ÚVAHA: Proč ten nezájem?
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: V?Ř?S?R?
 >ŠKOLA: Státem řízené školství - nemorální distribuce vzdělání
 >POLITIKA: Čím a jak vlastně hlasujeme … ?
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Jak jsem pochodil u Vietnamců
 >PSÍ PŘÍHODY: Jako vyléčený alkoholik
 >PŘÍBĚH: Dát své holce přes držku
 >POSTŘEH: O Zátarasech
 >VĚDA kontra IRACIONALITA: Sugesce
 >ZDRAVÍ: Falometrie
 >NÁZOR: Nízká volební účast? Zpoplatněme volby!
 >SVĚTOVÉ DĚJINY: Růst habsburské říše (mapa)
 >TEMELÍN: Fagan a jeho parta...
 >FEJETON: Bolestné poznání

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  >>  Školství  
 
7.11. ŠKOLA: Státem řízené školství - nemorální distribuce vzdělání
Marcel Baláš

Když je u moci labouristická vláda, tak tvrdí ministerstvo, že jednotné školství odstraňuje třídní rozdíly, když konzervativní vláda, tak tvrdí, že to je nejlevnější způsob poskytování vzdělání. Labouristům říkáme, že selektivní vzdělání rozvrací společnost a konzervativcům zase, že je příliš nákladné. Díky tomu máme dobré vztahy s odbory všech skupin učitelů a své vlastní děti necháváme vzdělávat soukromě.

z britského komediálního cyklu „Jistě, pane premiére“

V posledních dnech se na stránkách naších předních deníků - a to jak tištěných, tak i elektronických - rozvířila debata na téma českého školství. Ač se příspěvky mohou zdát na první pohled velmi různorodé, všechny mají jeden společný jmenovatel: obhajobu státního plánování. Autoři se liší v pohledech na jednotlivá konkrétní opatření: někteří z nich jsou radikálnější, jiní umírněnější, někteří si přejí zachovat současnou metodu učení-memorování, druzí si přejí více důrazu na samostatné přemýšlení a zdokonalování rétorických schopností, jedni jsou pro školné na vysokých školách, druzí jsou proti školnému, jedni by přidali učitelům na platu x procent, jiní y procent, a to ještě jen určité části - jako např. prof. Ivo Možný, děkan Fakulty sociálních studií Masarykovy university, který by přidal především učitelům jazyků, neboť "je to třeba", atd. atd. Přesto se všichni (byť ne explicitně) shodují v té nejzásadnější věci - totiž že nad školstvím má držet ochrannou ruku stát. A právě tomuto problému a vlastnostem celé diskuze se budu ve svém textu věnovat.

Opravdu, taková míra shody mezi naší "přirozenou elitou", jaká panuje o vztahu státu a školství, je více než vzácná (vyrovnat se jí může snad jen oblast zdravotnictví). Vzpomeňme například na projekt zvaný Bílá kniha. Záměrem bylo vyvolat diskuzi mezi samotnými školskými experty, spojit jejich návrhy, utvořit z nich kompromis a uvést je v praxi. Návrhy těchto expertů však ve své většině volaly po ještě větším státním dirigismu. Je to náhoda, přirozený vývoj, racionálně podložený postoj, nebo snad sám důsledek vlivu státu na tuto elitu? Zkusme se nad tím zamyslet...

Už samo volání po "názoru expertů" je zavádějící. Tito experti jsou zcela jistě odborně vysoce fundovaní a vhodnější osoby pro diskuzi o konkrétních problémech výuky bychom u nás možná pohledali. Problém je však jinde. Spor o základní směřování školství se neodehrává na úrovni porovnávání statistik, empirických faktů, inteligenčních, vědomostních, psychologických a jiných průzkumů, ale na úrovni normativní vědy, etiky. A - samozřejmě - vše podpořeno správným ekonomickým pohledem. Na této úrovni se však rozdíly mezi školskými experty a jinými, v jakémkoli jiném oboru vzdělanými lidmi smazávají. Etická rovina problému je taková: má stát zasahovat do jednání občanů, které samo o sobě nezpůsobuje škodu žádné další nezúčastněné osobě? Má stát zasahovat do dobrovolných vztahů mezi subjekty na trhu školství, zde konkrétně do vztahů mezi poskytovateli a příjemci vzdělání? Jestliže jsou subjekty ochotny spolu dobrovolně spolupracovat, zcela jistě očekávají z tohoto vztahu získání nějakých výhod, uspokojení svých potřeb. Tím, že stát do tohoto vztahu zasáhne, nadiktuje jiné podmínky, případně jej zcela zakáže, je zřejmé, že tímto alespoň jedné straně uškodil. Zde může někdo namítnout, že jde o zvláštní případ, neboť za příjemce vzdělání, kterým je zpravidla dítě, rozhoduje někdo jiný - rodič. Dobrá, musíme se tedy ptát, kdo za dítě nese zodpovědnost. Ale kdo jiný by to mohl být, než samotní rodiče? Jako jeho biologičtí stvořitelé mají nejen právo, ale dokonce i povinnost se o své dítě postarat. A za tuto svou péči nesou zodpovědnost. Dosud jsem si například nepovšiml, že by stát nesl nějaké neblahé důsledky při spáchání přestupku jakýmkoliv dítětem - potíže ponesou vždy rodiče, případně ti, kteří se o dítě každodenně starají. A pokud se nějaký rodič rozhodne neposílat své dítě do státem schválených škol (to je v našem případě do žádné), nemusí to ještě znamenat rezignaci na jeho výchovu, ale právě naopak může být tento krok motivován snahou poskytnout mu vzdělání kvalitnější formou. Mimo to, tento argument zcela odpadá minimálně v případě vysokoškolských studentů, kteří jsou již i formálně považováni za dospělé.
Jak už to tak bývá, motivace rodičů poskytnout svému potomku dostatečné vzdělání je mnohem významnější v případě svobodné společnosti, než za přítomnosti nespočtu státních zásahů ničících mimo jiné právě zodpovědné chování lidí; nehledě na jejich morální ospravedlnění. Společnost, kde je vzdělání důležitým předpokladem pro úspěšný život člověka, kde rodinné vazby nejsou zpřetrhány působením státu, vytváří tu správnou atmosféru jako přirozený tlak na důslednou péči rodičů. Vzdělaný člověk si je obvykle nejen více vědom své odpovědnosti vůči svým rodičům ve stáří, ale jako úspěšný a finančně zajištěný (přijmeme-li do jisté míry tezi o přímé úměře mezi vzděláním a příjmy, která samozřejmě neplatí zcela absolutně) je rovněž schopen jim důstojné stáří zajistit.
Uzavřeme diskuzi o etických problémech stručným shrnutím některých cílů formulovaných v již zmíněné Bílé knize:

Cíle vzdělávání musí být odvozovány jak z individuálních, tak i společenských potřeb.
Vliv státu na myšlení lidí (rozvoj lidské individuality, zprostředkování historicky vzniklé kultury společnosti) posilování soudržnosti společnosti (výchova k lidským právům a multikulturalitě) podpora demokracie a občanské společnosti, výchova k partnerství, spolupráci a solidaritě v evropské i globalizující se společnosti
A tak rodič, který by měl náhodou jiné představy o vzdělávání svého dítěte než je právě "společenskou potřebou" (autoři studie ovšem pozapomněli na definici tohoto nicneříkajícího, neplatného pojmu, jistě ne záměrně) [1], bude mít prostě smůlu. Kdyby chtěl svého potomka vychovat v úctě k životům a majetku ostatních lidí a být přitom konzistentní, narazil by na překážku "podpory demokracie [2] a spolupráce v evropské společnosti"; kdyby si snad troufnul poskytnout mu vzdělání s ohledem na ctění jistých správných hodnot, s kritikou některých barbarských kultur, či snad socialistických společností západního světa, narazil by na překážku podpory "soudržnosti společnosti, multikulturality a solidarity [3]"; a kdyby si vůbec dovolil být natolik rozumný, že by si byl vědom celkového nebezpečí "vlivu státu na myšlení lidí" a z toho vyplývající uniformity [4], byl by již zcela jistě naprostou většinou považován za novodobého kacíře …ostatně podobně bude značnou částí čtenářů hodnocen i autor tohoto textu… Označíme-li však iniciaci násilí za nemorální akt, nezbývá nám nic jiného, než s tímto termínem spojit i státní zásahy do oblasti vzdělávání.

Ekonomická úroveň celé diskuze je však na první pohled ještě tragičtější, na ní jsou totiž nesmyslnosti a rozpory mnohem viditelnější. Většina těchto expertů bohužel nemá příslušné ekonomické znalosti (a svěřit se do rukou dnes vyučované mainstreamové ekonomie by příliš nepomohlo), a tak nemůžeme být překvapeni, že se najdou i dnes zastánci centrálně plánovaného školství, kteří si nejsou vůbec vědomi neefektivnosti tohoto typu řízení. Je s podivem, jak se dnes tak přehlíží skutečnost, že v oblastech, kde je největší chaos a/nebo nedostatek financí, je právě úloha státu nejsilnější. Jako příklady uveďme alespoň právě školství, zdravotnictví, železnici a samozřejmě také samotnou státní správu, nejneefektivnější instituci vůbec. Pro ekonomie znalého člověka to však nebude až takové překvapení. Snadno se totiž nahlédne, že pokud není člověk při své práci veden vlastním zájmem, jeho produktivita nebude dosahovat patřičné úrovně. Tento triviální fakt, jenž se v praxi již tolikrát ověřil, je ovšem v dnešní postmoderní "nic-není-absolutní" atmosféře nepatřičně přehlížen. (Již jednou zmíněný profesor Možný by se například bál, býti ministrem školství, svěřit ředitelům škol veškeré pravomoci, neboť prý existují jak dobří, tak i špatní ředitelé. Možná si pan Možný ani neuvědomuje, jak tím nahrává svým oponentům na smeč - zatímco totiž v případě špatného ředitele mohou problémy postihnout jednu jedinou školu, jmenování špatného ministra či ministerského úředníka může mít katastrofální dopad v celostátním měřítku. A toto platí nejen pro školství.) Navíc je třeba zmínit ještě jeden důležitý aspekt - v celostátně unifikovaném školství chybí možnost srovnání mezi jednotlivými školami a jejich formou a náplní výuky, zatímco decentralizovaný (a odstátněný) systém snadno odhalí chyby (pouhým porovnáním se sousedním městem, kde "to dělají trochu jinak a děti se naučí víc") i jejich viníky (ředitel školy se nemůže vymlouvat na odbor školství obecního úřadu, ten na krajské úředníky, ti na ministerstvo, to zase zpět na ředitele škol, a tak dále ad infinitum). Mimochodem, toto je i jeden ze zásadních argumentů proti federalizaci Evropské
Unie, ale to je téma na úplně jinou diskuzi. Stejně tak zvýšená míra korupce ve školství pod větší ochranou státní (či krajské, obecní) správy je s využitím tohoto principu velice snadno vysvětlitelná - a čím více rozhodovacích pravomocí úředníci mají, tím větší prostor se pro korupci otevírá. Exministr školství Eduard Zeman snad ani neví, jak průzračně čistou ukázku toho, kam vede centrální plánování, nám v podobě projektu "Internet do škol" poskytnul. Neefektivnost je zřejmá, o korupci nechť si každý utvoří obrázek sám na základě dostupných informací, obviňovat zde někoho bez jasných důkazů by nebylo správné.

Ne nepodstatným důvodem shody této skupiny lidí ohledně funkce státu ve školství také může býti fakt, že všichni tito experti jsou státem placení zaměstnanci. U politiků nemáme iluze o tom, že zde platí známé pořekadlo "kapři si svůj rybník nevypustí", o učitelích, všeobecně ctěných lidí, však většinou smýšlíme jinak. Nechci zde bez důkazů napadat představitele této profese, že snad ve svých úvahách vědomě s tímto faktorem počítají, nicméně nemohu se zbavit dojmu, že alespoň podvědomě tomu tak u některých často opravdu je. V další státem řízené oblasti, zdravotnictví, jsou rovněž jako na potvoru nejhorlivějšími zastánci přítomnosti státu opět lékaři (i když, pravda, existuje naproti tomu i početná skupina obhajující odstátnění zdravotnictví). [5]

(Nadto, představte si tu "ostudu", kdy uznávaný odborník, jenž je požádán o vypracování návrhu reformy školství, přinese svému zadavateli a zaměstnavateli zároveň (tj. státu) pár listů, kde bude jednoduše vyjádřen názor - (postupně) odstátnit. Z takového návrhu by jistě státní úředníci prahnoucí po ovládání čehokoliv neměli radost. Snad by u nich vzbudil pohoršení, snad úsměv, každopádně s přispěním některých dalších kolegů-učitelů by napomohli k odchodu tohoto návrhu do věčných lovišť a jeho autor by již s jistotou přestal býti tím expertem, za kterého jej původně měli…. a možná by se jej jeho nadřízení mohli snažit zbavit, protože by ho vnímali jako zdroj ohrožení zaběhnutého pořádku (třeba po vzoru Evropské komise, která propustila britského ekonoma Bernarda Connolyho z důvodu jeho sepsání knihy The Rotten Heart of Europe, kritizující evropskou měnovou unii).)

Námětem tohoto článku nebylo navrhnout konkrétní reformu našeho školství. Pokud to někdo od tohoto článku očekával, omlouvám se mu, avšak podobných textů si mohl v poslední době přečíst na tucty. Obecná diskuze by měla chronologicky předcházet konkrétním návrhům. Doufám, že se mi alespoň zčásti podařilo zaplnit tuto mezeru obecnějšího pohledu a snad tento text pomůže někomu nahlédnout na problematiku školství (a státní správu vůbec) trochu z jiného úhlu. Závěr: odstátnění je správné a v konečném důsledku i efektivní. Praktická aplikace však musí jít postupně, krok po kroku - začít u vysokého školství, pokračovat přes střední a skončit u základního. Z krátkodobého hlediska mohou v praxi nastat nejrůznější problémy, jejichž vznik je nevyhnutelný, neboť lidé si musí nejprve na novou situaci - více možností svobodného rozhodování, a tedy nedílně také vyšší míra zodpovědnosti - zvyknout. Trh však nemůže správně fungovat, je-li ignorován a potírán jeden z jeho nutných aspektů - časová dimenze.

Marcel Baláš, belda@email.cz  

Za cenné připomínky a rady při psaní tohoto článku děkuji Ondřeji Šrámkovi a především Michalu Krčmovi.  

[1] Pojmy jako jsou "společenský prospěch", "veřejné potřeby" apod. jsou zcela nesmyslné. Neexistuje hodnocení bez hodnotitele a bez účelu. Hodnotitelem však může být pouze jednotlivec, nikdo jiný není schopný této mentální činnosti. Aby tyto pojmy dávaly vůbec nějaký smysl, muselo by existovat jakési "společenské vědomí", "veřejný mozek", kterým by ona společnost přemýšlela. Pochybuji, že by někdo existenci tohoto fenomén obhajoval…proto lze hovořit pouze o sdílení potřeb, užitku, zájmů apod.

[2] Ctít individuální práva (právo na život, svobodu a majetek) jako princip a zároveň podporovat demokracii (alespoň v dnešní podobě) není možné - demokracie je postavena na rozhodování většiny (často nemusí jít ani o skutečnou většinu občanů v onom státě, ale jen o většinu těch, kteří se onoho rozhodování zúčastnili (voleb, referenda)) o životech a majetku ostatních. To je však v příkrém rozporu s individuálními právy. Demokracie se od totalitarismů liší především v míře útlaku a jeho původu - zatímco v demokracii přichází svolení k porušování individuálních práv od "většiny" občanů, v totalitarismech nejrůznějšího druhu jsou to výplody jedné či několika hlav uskupení, které drží v rukou sílu k potlačení nespokojených. Hledat zde nějaký zásadní diferenciační prvek by však bylo zcela marné. Všechny tzv. listiny (základních) práv, jež můžeme nalézti v současných ústavách demokratických státu jsou zcela rozporuplné. Jediným logicky konzistentním systémem práv jsou negativně vymezená tak zvaná individuální práva, to je právo na život, svobodu a majetek (spolu s projekcemi do jejich subpráv, například právo knižního nakladatele vydat libovolnou knihu spadá pod právo na majetek). Všechna další práva, definovaná v pozitivním smyslu jako nárok, implicitně porušují práva individuální. Například právo na vzdělání, aby bylo uplatněno, vyžaduje donucení nějakého dalšího subjektu tuto službu poskytnout - ať už přímo, či nepřímo formou státních škol placených daňovými poplatníky. To je ale popření práva na majetek a svobodu, tedy jako komplet tvoří rozporný systém práv. (to však dnešní veřejnosti, natož pak politikům evidentně nevadí)

[3] O solidaritě viz můj text Solidarita nebo novodobé jánošíkovství? - jde o upravenou verzi textu, který vyšel v červenci letošního roku zde na NP.

[4] Stát v této oblasti nenechává nic na náhodě. A tak stanovuje jak základní obecné cíle, tak i osnovy učiva a schvaluje vhodné učebnice, vše s jasným účelem - neponechat prostor alternativě, vychovat morálně jednotné jedince s konformním postojem vůči současnému řízení společnosti. Díky uplatňování novodobého hesla "stokrát opakovaná lež je nakonec většinou veřejnosti přijata" tak můžeme dnes býti svědky naprostého zmatení pojmů - lidé netuší, jaký skutečný význam mají pojmy jako jsou právo, svoboda, solidarita, demokracie, veřejný zájem, atd. a koneckonců je to ani nezajímá, neboť jsou ve svém životě navyklí pasivnímu přejímání názorů a absenci osobní odpovědnosti za svá jednání, což je vládami ostatně aktivně podporováno.
Pro stát neexistuje snadnější cesta, jak lidi přesvědčit o některých nesmyslech, než právě formou jejích vštěpování lidem již od nejmenšího věku.

[5] Mimochodem, je zajímavé, jak někteří lékaři, vedeni pocitem své výjimečnosti a společenské důležitosti (což jim většina, včetně mě, ráda přizná), jsou odhodláni chránit zdraví lidí proti jejich vůli...viz argumenty mnoha lékařů pro zákaz tabákové reklamy, eutanázie, potírání uživatelů drog, vynucené zkvalitňování hygieny ad absurdum apod., otištěné v našich denících.




Další články tohoto autora:
Marcel Baláš

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: