Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 8.11.2002
Svátek má Bohumír




  Výběr z vydání
 >BURIANOVA KULTURNÍ OZDRAVOVNA aneb HLAS LIDU TROCHU JINAK
 >POLITIKA: V čem je -nezávislá- volba lepší
 >POLITIKA: Státní rozpočet a Česká konsolidační agentura
 >ŠKOLA: Kvalita ve škole
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Sám v doma? Sám v kině!
 >PSÍ PŘÍHODY: Tři pod nulou
 >POLITIKA: Nezávislí senátoři, občanský princip, a jiné mýty
 >POLITIKA: Čeští novináři se zbláznili
 >NÁZOR: Hodný stát, zlé obce
 >VOJENSTVÍ: Měla by smysl trvalá přítomnost Americké armády ?
 >ŽIVOT: Zajímavá příhoda na dálnici
 >FEJETON: Udělejte dobrý skutek - vezměte si pejska z útulku !
 >UNIE: Evropa demokracií namísto Ústavy EU
 >Po volbach v USA
 >ZDRAVÍ: Saunování

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  >>  Školství  
 
8.11. ŠKOLA: Kvalita ve škole
František Vízek

Do školy chodili všichni, proto je počet odborníků na školství nespočitatelný. Cokoliv se dá bez začervenání zdůvodnit i vyvrátit, přijmout i zavrhnout. Čemu se včera tleskalo, lze dnes vyloučit bučením, aby se zítra jako znovuobjevené slavnostně vrátilo. Proto jsme měli období různá i nejrůznější: období měšťanek i škol obecných, období reálek i klasických gymnázií, období osmiletek, devítiletek, jedenáctiletek, dvanáctiletek, období škol vyšších i vysokých, institutů i fakult, období zcela prosté titulů - kdy všichni byli promovaní - i období na tituly přímo inflační. Všechny změny ve školství byly vždy fundovaně zdůvodněny, nezřídka jedněmi i týmiž odborníky. Často se experimentovalo, oprášeným praktikám se oblékal nový kabát a hledalo důstojné nejlépe cizoslovné pojmenování. A vždy se vytvářel dojem, že začínáme od nuly, že teprve teď jsme kápli na to pravé ořechové.

O platech učitelů a relacích s platy ostatních srovnatelných vzdělanců se popsaly stohy papíru, stejně jako o nutnosti platit podle kvality práce, čili o nezbytné diferenciaci. Jak ale výrazně diferencovat v resortu, ve kterém je mzdová hladina ostudně nízká ? Jak diferencovat platy vysokoškolsky vzdělaných pedagogů, když jejich průměrný plat osciluje jen kolem republikového průměru a příjem vzdělanců s nimi srovnatelných je násobně vyšší ? Plošné přidávání se týkalo soudců, státních zástupců, armády, policii, plošně mají platy postaveny ministři, poslanci i senátoři, ale u pedagogů to jaksi nejde a nejde.
Je úsměvné a trapné zároveň, když v případě učitelů nejeden "odborník" prosazuje zvýšeným hlasem tezi, že dobrý učitel má mít plat dobrý a špatný učitel plat špatný. Této obecné frázi leckdo kývne, ale je zcela namístě ptát se: Je-li hlasem všeobecným shledáno, že učitel je špatný, proč stojí za katedrou, proč je ve školství trpěn ? Proč je mu dávána šance ničit dětské duše ? Proč se s tím smiřuje státní správa, t.j. ředitelé, inspektoři, ale i zřizovatelé škol ? Co dělají školské rady a sami rodiče ?
Blíže pravdě bude prostý fakt: kantořina patří k profesím, ve kterých se kvalita měří velmi obtížně. Je proto troufalé chtít po řediteli školy, aby podle kvality "seřadil" svoje pedagogy a tomu přizpůsobil jejich odměňování. Bylo by od něj opovážlivé, ne-li drzé, kdyby se o to vůbec pokoušel. Pro objektivní srovnání mu chybí mu nadhled, často aprobovanost, tedy odbornost. Vyučovací předměty jsou různé, vyučovací proces složitý: od motivace, seznamování se s novou látkou, metod fixačních, diagnostických až ke klasifikaci. Učitelé mají být a musejí být různí, uniformita - byť dobře ušitá - není žádoucí. Různost pedagogických přístupů a metod je nekončící hledání kvality, tu a tam i její nalézání. Pestrost živého "materiálu" je natolik proměnlivá, že stokrát osvědčené po stoprvé selhává a stokrát odmítnuté nejednou znovu zabírá. Pedagogické mistrovství musí pedagog prokázat zejména tam, kde shledává rodinné prostředí nepodnětné a kde sama chuť ke vzdělávání absentuje, což není zejména v základním školství nijak výjimečné. Právě proto je práce pedagoga kreativní, náročná a je víc než práce s počítačem, volantem, dřevem, kovem, papírem... Právě proto jsou výsledky učitelovy práce závislé na mnoha faktorech, které může stěží ovlivnit, právě proto nemusí jím vynaložené úsilí držet krok ani se změřitelnými výsledky.
Občasné mediálních záchvaty a výkřiky o zbytečnosti učebních osnov, o přetěžování žáků z přemíry učební látky, o přeplněných třídách a prázdných kabinetech či o Internetu, jednou chybějícím a podruhé zbytečném, mohou být zajímavé, ale podstata problémů české školy je jinde. Máloco vyřeší kabinety plné moderních pomůcek, superpočítače, kvalitní učebnice, likvidace osnov, redukce učiva, ostrá inspekce. Cesta ke šťastnému a úspěšnému dítěti vede přes spokojeného učitele. Má-li nad pedagogem neomezenou moc ředitel a nad ním zase starosta, který podepisuje jeho jmenovací dekret, stává-li se pedagog základní školy "majetkem" obce, jako býval kdysi obecní ponocný a obecní kozel, jsou-li vytrvale rodičovské veřejnosti servírována Komenského slova "škola hrou" ve vulgární a zkreslené podobě, a po učiteli se chce, aby to vždy a všude "zařídil", pak není divu, že se kreativita vytrácí a mění ve frustraci, že vítězí lhostejnost a apatie.
Učení vždy bylo, je a vždy bude pro žáky prací, často nelehkou, náročnou, kde to bez jisté míry "musu" nejde, zejména když lákadel všeho druhu přibývá. Žijeme v konkurenčním a náročném prostředí, ve kterém chceme obstát. Jiné bohatství než člověka nemůžeme Evropě nabídnout. Víme, že kvalita úplně všeho závisí na kvalitě školy. Nebudou-li na nich s mladými lidmi pracovat ti nejlepší z nejlepších, začneme se propadat, budeme skomírat, mnohé talenty zůstanou neobjeveny, ba zapadnou, budeme biti. Pokud se nechceme dočkat toho, že ve sborovnách našich škol zůstanou vedle nenapravitelných nadšených idealistů, kteří ovšem žáky stěží adekvátně připraví na život v současných "tržnědravých" podmínkách, pouze důchodci z nutnosti přivýdělku k důchodu a lidé učící jen proto, že se k ničemu jinému nehodí, musíme vnímat školství jako skutečnou prioritu. Učitele svých dětí si rodičovská veřejnost cení víc než ředitelů, inspektorů, náměstků či ministrů, ale reálně hrozí, že ho kariérní řád postaví na nejnižší stupeň. Ekonomiku ve školství musíme považovat za příliš vážnou věc na to, aby byla svěřena pouze do rukou ekonomů. Odmítnout musíme i primitivní bezbřehý úřednický "ekonomismus", který kvalitu školní práce "tržně" měří produktivitou. To je nebezpečné, zhoubné.
Nemusíme oprašovat fráze: "škola je nejdůležitější budovou v obci", "učitel je víc než bankéř, "peníze vložené do školství jsou nejlepší investicí" a "pokvete-li vzdělanost, vyhrajeme budoucnost". Občané fráze pochopili, jenom marně čekají na konkrétní kroky zákonodárců, ministrů, hejtmanů a starostů... Aby neujel vlak.


Další články tohoto autora:
František Vízek

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: