Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 14.11.2002
Svátek má Sáva




  Výběr z vydání
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Prvenství našich prezidentů
 >LIDŠTINY: Mýtus o hodných čečenských zabijácích a zlých Rusech
 >POOHLÉDNUTÍ: Problematický půvab amerického právního systému (dokončení)
 >ZAMYŠLENÍ: Mám v hlavě šlus, pane doktore!
 >RODINA A PŘÁTELÉ: To mohlo dopadnout sakra blbě
 >PSÍ PŘÍHODY: Rupne? Nerupne?
 >NÁZOR: Tak už je to zase tady.
 >ZBRANĚ: Mám ho umlátit kabelkou?
 >NÁZOR: Malá obhajoba Rádia vnitra
 >DOPRAVA: I kdyby to mělo...
 >LITERATURA: Konspirační čítanka
 >ŽERT: Intronizace náčelníka hasičského záchranného sboru
 >V Bagdádu o Saddámovi nikdo nemluví
 >ZDRAVÍ: Nenávidíte svou práci?
 >POOHLÉDNUTÍ: Problematický půvab amerického právního systému

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  
 
14.11. V Bagdádu o Saddámovi nikdo nemluví
WWW.INFOSERVIS.NET

V Iráku nelze ani na chvíli zapomenout, kdo je prezidentem této země. Portréty jsou v ulicích na bezpočtu plakátů a obrazech, televize vysílá z velké části záběry Saddáma, diktátor se na své obyvatele dívá denně z prvních stránek novin i z bankovek při placení. V obchodech jsou k dostání nejrůznější věci, opatřené portrétem Saddáma: trička, hrnečky, nástěnné hodiny, koberce. Před Saddámem se téměř nedá utéci, jeho tvář číhá všude.

Většina lidí v zemi je proti režimu a přála by si jeho změnu. Iráčané se na veřejnosti bojí otevřeně hovořit. Zejména s neznámým cizincem a ještě k tomu s novinářem.

Návštěvníci do Iráku v posledních letech nejezdí a tak je cizinec na ulici často nevšední atrakcí. Mnozí si chtějí alespoň na chvíli popovídat o čemkoliv. Jedna věc je však tabu: politika a prezident. Někteří na dané téma raději mlčí, jiní ho přejdou neutrální poznámkou.

„Pane, pojďte si k nám sednout,“ zve majitel restaurace na hlavním bagdádském bulváru Sádún k návštěvě svého podniku. Ve skromně vybavené provozovně nabízí tradiční sortiment - grilovaná kuřata a jehněčí kebab. Na zdi nechybí nezbytná fotografie Saddáma. Pohostinný majitel je ochoten diskutovat o všem zejména o jídle, fotbalu, počasí. Na zmínku o politice nereaguje, raději rychle zvolí jiné téma. Málokdo v rozhovoru Saddámův režim chválí, ale také málokdo si dovolí kritiku.

Bývalý novinář, který se dnes živý jako tlumočník, říká v soukromém rozhovoru: „Na žádnou činnost proti vládě nemyslím. Mám rodinu a děti.“

Strach z bezpečnostních složek je velký a od roku 1968, kdy se vládnoucí strana Baas dostala k moci, už na podezření z nedostatečné loajality vůči režimu doplatily tisíce Iráčanů. „Osobně si můžu myslet, co chci, ale raději se mně na takové věci neptejte, říká v restauraci učitel, který jinak o sobě odmítá prozradit sebemenší informace.

CIA a Prahu nemáme rádi

Jen málo Iráčanů má přístup k nezkresleným informacím. Vládní média, které z pozice šéfa Iráckého svazu novinářů ovládá Saddámův syn Udaj, chrlí téměř výhradně propagandu. Cizí televizní stanice chytí málokdo a k zahraničnímu tisku - zejména západnímu - mají přístup jen vyvolení. Stejně tak není možné se individuálně napojit na internet. Přístup mají pouze ministerstva a státní úřady. Irák je také možná poslední zemí, kde neexistuje síť pro mobilní telefony. Její zavedení je zakázáno v rámci hospodářského embarga OSN.

Řada obyvatel Bagdádu však připouští, že zná Spojenými státy financovanou rozhlasovou stanici Rádio svobodný Irák, která vysílá z Prahy. Každý však popírá, že ji poslouchá. „Nemáme zájem o média, která jsou proti Iráku,“ tvrdí rozhodně pracovnice ministerstva informací.

Rádio Svobodný Irák lze bez problémů naladit v severní části země, v okolí Bagdádu. Na jihu je to o poznání horší. Irácká vláda považuje vysílání stanice za nepřátelský akt. „Vadí nám, že Česká republika dává prostor naším nepřátelům a dovoluje CIA, aby šířila protiiráckou propagandu,“ tvrdí ministr zahraničí Nadží Sabrí.

Vzpomínky na zlaté časy

Jakkoliv si mnoho lidí přeje změnu režimu, válce vedené Spojenými státy by se Iráčané nepochybně raději vyhnuli. I přes pokračující embargo OSN (zmírněné v roce 1996 dohodou, známou pod názvem „Ropa za potraviny“) se v posledních době životní úroveň v zemi přece jen zlepšuje. Nyní panují obavy, že válečný konflikt situaci opět zhorší.

Máloco si Iráčané přejí tolik, jako zrušení embarga a obnovení úplného kontaktu s okolním světem. Sankce vnímá i mnoho Saddámových zarytých odpůrců s hořkostí.

„Embargo a izolace už lidi unavuje. Je to jako kdybyste na dvanáct let přestali existovat,“ tvrdí překladatel Ádil Mahdí, který v minulosti žil v Rakousku a pracoval také jako tlumočník na americkém velvyslanectví v Bagdádu před jeho zavřením v srpnu 1990.

Přes ekonomický růst v posledních třech-čtyřech letech Iráčané jen nostalgicky vzpomínají na hospodářský boom v sedmdesátých letech. Pak už se řítily jen katastrofy: nejprve vyčerpávající válka s Íránem, pak konflikt o Kuvajt a následné sankce OSN.

V průběhu osmdesátých a devadesátých let v Iráku téměř zmizela střední třída. V zemi tak dochází například k tomu, že vysokoškolský profesor si přivydělává na ulici prodejem kusových cigaret či obnošeného šatstva. Hrubý domácí produkt na osobu se dnes pohybuje kolem 715 dolarů. Ještě v roce 1990 to bylo přes tři tisíce.

Po letech válčení a embarga vypadají bagdádské ulice, jakoby se čas zastavil před více než dvaceti lety, v době vypuknutí konfliktu s Íránem. Chodníky jsou na mnoha místech rozbité, budovy neopravené (jedinou výjimkou jsou prominentní části bagdádské čtvrti al-Mansúr, kde se soustřeďují lidé spojení s režimem). Mnoho automobilů by jinde už dávno skončilo na vrakovišti, třebaže v poslední době nových či alespoň zachovalejších vozů přece jen přibylo.

Voda tekoucí z kohoutků v domácnostech je nekvalitní, protože čističky často nefungují. Dříve populární velká obchodní centra a supermarkety jsou zavřené a pustnou. Iráčané se vrátili ke skromnějším nákupům na tržištích a v malých prodejnách.

„Lidé mají pochopitelně z další války strach, protože v minulých letech si už prožili hodně.Mnozí jsou naprosto apatičtí a touží jen po životě v klidu, bez dalších stresů,“ tvrdí německý obchodník, který Irák navštěvuje pracovně velmi často.

Podnikatelka Madžída, která studovala ve Velké Británii s hořkostí konstatuje, že mezi Bagdáďany kdysi oblíbené pikniky a večírky jsou dávno minulostí. „Lidé se v posledních letech hodně uzavřeli do sebe. Hromadné párty jsou jen výjimečné“ ostatně málokdo si to může finančně dovolit,“ říká Madžída.

Tisíce Iráčanů zemi v posledním desetiletí raději opustily, zejména metropole sousedního Jordánska Ammán je plná iráckých uprchlíků. Dostat se za hranice ale není snadné. Každý Iráčan musel dosud platit tzv. výjezdní taxu ve výši třistapadesáti dolarů. A to si málokdo mohl dovolit. Nyní se objevily zatím nepotvrzené zprávy, že vláda tento poplatek hodlá zrušit.

Největší odpor vůči Saddámovu režimu je v řadách šíitské komunity. Šíitští muslimové tvoří téměř šedesát procent obyvatelstva Iráku, zatímco špičky režimu tvoří až na výjimky menšinoví sunnitští muslimové. Šíité žijí převážně na jihu země, kde jejich povstání v roce 1991 utopily v krvi elitní Republikánské gardy. Přes výzvy a prosby šíitských předáků tehdy jednotky USA odmítly v jejich prospěch zasáhnout.

Saddám ví, že šíité pro něj představují největší nebezpečí a jejich opoziční předáky vždy tvrdě pronásledoval. Největší nepokoje v Bagdádu v devadesátých letech propukly v šíitské čtvrti Kázimajn, kde protesty potlačovala armáda. Stále zde před velkou šíitskou mešitou hlídkuje policejní vůz, a to přímo naproti obrovskému portrétu Saddáma.

Poslední zprávy z Bagdádu hovoří o bezprecedentních a dlouho nezaznamenaných výrazech nespokojenosti. Policie údajně provedla zátah na skupinu sprejerů, kteří se odvážili psát po zdech protisaddámovská hesla. Značné publicity se také dostalo nedávné protestní demonstraci před ministerstvem informací. Té se zúčastnili příbuzní vězňů, kteří nebyli propouštěni v rámci všeobecné amnestie, vyhlášené prezidentem. Úřady byly nečekaným protestem tak zaskočeni, že podle svědků ani nebyly schopni proti demonstraci pořádně zasáhnout., že by blýskání na nové časy?

Martin Novák

Autor je redaktorem Hospodářských novin

Více o Iráku se dozvíte ve zvláštní tematické příloze na stránkách Informačního servisu společnosti Člověk v tísni


Další články tohoto autora:

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: