Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Sobota 9.11.2002
Svátek má Bohdan




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Prof. Klaus mě urazil v Mexiku
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Hvězda
 >VÍKEND: O chalupách a chalupářích
 >ŽIVOT: České konekce Alexandra Solženicyna
 >ŽIVOT: Příhoda ve voze městské pouliční elektrické dráhy č. 5,
 >POVÍDKA: Ples Popelek
 >ZDRAVÍ: Cibulí proti rakovině prostaty
 >MEJLEM: Ohlasy a názory čtenářů
 >BURIANOVA KULTURNÍ OZDRAVOVNA aneb HLAS LIDU TROCHU JINAK
 >POLITIKA: V čem je -nezávislá- volba lepší
 >POLITIKA: Státní rozpočet a Česká konsolidační agentura
 >ŠKOLA: Kvalita ve škole
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Sám v doma? Sám v kině!
 >PSÍ PŘÍHODY: Tři pod nulou
 >POLITIKA: Nezávislí senátoři, občanský princip, a jiné mýty

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Šamanovo doupě  
 
9.11. ŠAMANOVO DOUPĚ: Hvězda
Jan Kovanic

V klidném červnovém podvečeru byl pokoj zalit šikmými paprsky klesajícího Slunce. Ozařovaly statisíce prašných zrnek, jež vířily v náhodném reji tepelných proudů. Otevřeným oknem v pátém patře domu na nábřeží šuměla Vltava, přelévající se přes nedaleký splav.

Pavel ležel, oblečený a v botách, na posteli. Jenom sako si přehodil přes pelest a košili si rozepnul. Cítil se staře a opotřebovaně - ne jako by mu táhlo na sedmdesátku, ale nejméně na tisíc let! Připadalo mu, jako by byl zalit průhledným žlutavým želé. Nebo snad formaldehydovým nálevem v obří zavařeninové sklenici v Anatomickém ústavu? Pokusil se zvednout ruku - kupodivu to šlo. Není to želé, jde o nálev - má svobodu pohybu. Uvnitř zavařovačky.

Dnes mu sebrali pas. Právě když se chystal na Gestapo pro výjezdní doložku. Ještě stále neměl v dokladech napsané další jméno, které nedávno... obdržel - Israel. Dostal by s takovým jménem od bývalých německých soukmenovců k němu onen nezbytný Durchlaßschein nebo ne? To se už nedoví. Bez pasu nelze. "Musíte chápat, že naše možnosti jsou omezené," pravil mu ten český úředník z policejního ředitelství, kterému pas podával. Prý k úřední kontrole. A pak - šup!, a byl v šuplíku. Už neměl žádné peníze. Ale tenhle poctivec by se možná ani nedal uplatit. Byl - loyální. To je to správné slovo. Jenom konal svou povinnost, i když nejspíš nesouhlasil se vším, co se děje. A dělo se toho v tomto mizerném roce 1939 hodně.

Dělo se toho hodně už dřív. Ale připravil se včas, vždyť přece znal Hitlerovy výhrůžky. Poslouchal berlínské radio s řevem toho frajtra. Zprvu nevěřil, že by se Němci nechali tak oblouznit tím malým mužíkem, který si stále uhlazoval směšnou padající patku. Pak jednou přijel do Mnichova zařídit opravu poničených hrobů svých rodičů, kteří leželi na starém židovském hřbitově. Odjížděl nočním vlakem a měl ještě několik hodin času. Chtěl si zajít z nostalgie ke staré radnici na pravé mnichovské černé pivo. Na Ludwigstraße neprošel. Celý kilometrový bulvár byl zaplněn masou lidí, která byla rozdělena liniemi černooděnců s planoucími pochodněmi v rukou. V obrovité lodžiové Síni vojevůdců stál na schodech sám Vůdce a mluvil do mikrofonu. Ampliony reprodukovaly jeho řeč. Nejdříve hovořil zvolna a rozvážně. Pak se začal rozohňovat. Nakonec řval. A dav řval s ním. Potom se ta masa dala do pohybu. Byl to monstrózní průvod, jak se tak valil od Vítězné brány k trojdílné vysokánské lodžii, kde stál Hitler s levou rukou v bok. Co chvíli jeho pravička vyšvihla k pozdravu jeho věrným Bavorákům. Ti zase zdravili jeho. A řvali. A řvali!

Pavel zapomněl na pivo a co nejrychleji odspěchal na nádraží. Ve spacím vagónu usnul až po přejezdu hranic. Zdály se mu hrozné sny, ve kterých viděl hromady nahých vyzáblých mrtvol. Hned druhý den si zařídil první konto ve Švýcarsku. Doufal, že se jeho nová vlast snad bude bránit, ale hned po anšlusu Rakouska veděl, že to bude marné.

Po té rakouské kampani prodal svůj podíl na liberecké továrně svému místnímu společníkovi - co nejdříve to šlo. Nechtěl prodávat příliš pod cenou. A nakonec ani moc netratil. Kurt se nejdříve tvářil, že nemá zájem, ale když rozhlásil, že o akcie usilují říšští Němci, konkrétně jedna drážďanská firma, povolil. Zbavil se i hotýlku v Karlových Varech. Podzim loňského roku ukázal, že právě včas.

Nikdo z rodiny však nechtěl odjet ani po záboru pohraničí. I když už začala "pro tyhle lidi" platit některá omezení. Měli dost přátel a svoji zemi milovali, třebaže už nemohli jezdit do Krkonoš ani na Šumavu. Jenže pak přišla okupace, protektorát, a už to začalo být vážné. Získané peníze se teď hodily. Pasy, víza, letenky, lodní lístky, to vše bylo drahé. A vše se zdaňovalo a zpoplatňovalo. Převedl dost peněz na to konto ve Švýcarech. Ale musel si nechat dostatečnou rezervu na úplatky. Měl odpovědnost za tolik lidí! Ještě, že je vdovec, jeho česká žena Ema umřela už před sedmi lety. Někdy si ve svých osmašedesáti připadal taky mrtvý. Ale nebyl. Ještě ne.

Gratuloval si, že se do získávání informací, jízdních řádů, předpisů, kontaktů a formulářů pustil hned po Mnichově. Teď se muselo jednat už rychle. Nejdříve vyexpedoval tři rodiny vnuků i s pravnuky - deset osob. Pak dvě dcery s manžely - čtyři. Sám byl poslední, patnáctý.

Nejdřív to ještě šlo. Bral všechno. Kde se zrovna uvolnilo místo v kontingentu přistěhovalců. Ne uprchlíků - plnoprávných občanů nové vlasti. Jeden vnuk s rodinou odjel bez problémů z Hamburku do Kanady, druhý přes britské ostrovy do Austrálie, třetí, ještě svobodný, ale už se svou dívkou, do Venezuely. Starší dcera se zetěm odplula do Palestiny, mladší se vydala se svým mužem dlouhou cestou transsibiřskou magistrálou až do Šanghaje, kde čeká na přípoj do Japonska a dál do Ameriky.

Noví občané svobodných zemí mívali i nová náboženství. Někteří katolické, jiní protestantské, další pravoslavné. Jak si která země žádala. Zákazníkovi se vždy snažil vyjít vstříc - tak i teď. Jediné, co si zákazník nepřál, byli Židé, proč mu nevyhovět? Dokonce i britští protektoři Palestiny zabraňovali přístupu židovskému živlu. Ale Československým bratřím? Proč ne?

Pavel se narodil v židovské rodině v Mnichově, ale přesto se cítil jako pravověrný Pražan - vystudoval tu na německé technice, když bavorské vysoké školy měly naplněnu židovskou kvótu. Ve válce bojoval v rakouské armádě. Vzal si Češku a děti vychovávali jako Čechoslováky. Sám byl československý občan a bezvěrec. Slavil Vánoce a jedl šunku. Nenavštěvoval synagogy. Přesto byl pro své rodáky nízkým podčlověkem, ke kterému si lze dovolit vše.

Všechna ta omezení mu připadala směšná. Nápisy v kavárnách "Židé zde nejsou vítáni," zákazy návštěv divadel a kin, parků a koupališť, to vše se ho jakoby netýkalo. Čtrnáct patnáctin jeho bytosti už bylo pryč. Ta patnáctá se smála zrovna včera, když dostal přípis z Union banky, že jeho konto bylo převedeno "ku správě pod věrnou rukou". Už jim tam toho tolik nenechal! Jenom na letenku do Švýcarska.

A tu už nepotřebuje, když mu dnes sebrali pas. A teď leží na zádech v posteli v podkrovním bytě, okrové Slunce klesá za zelený Petřín, stříbřitá Vltava hraje do tance částečkám prachu a dole na nábřeží určitě stojí ten pán v koženém plášti. Přilepil se na něj hned, jak vyšel z policejního ředitelství. Co si mysleli? Že okamžitě někam zdrhne do ilegálního bytu? Už na něj neměl peníze a bývalé přátele nechtěl vystavovat riziku. A studu, který by pocítili, až by ho odmítli. Pojede pěkně domů, to ale neznamená, že si nedovolí malinkou legrácku.

Pavel nastoupil do zadního vozu tramvaje. Ne kvůli tomu, že dopředu nesměl, ale aby měl přehled. Když vyjížděla tramvaj z Myslíkárny na nábřeží, vyskočil z jedoucí soupravy. Ten chlápek v kožeňáku taky. Teď stojí dole, na druhé straně ulice, opírá se bokem o zábradlí, láme chleba, hází drobky rackům a po očku sleduje jediný východ z domu.

Vyskočit z tramvaje Pavel uměl, však za ta desetiletí, co pražskými tramvajemi jezdil, znal všechny grify. Ale utíkat? Šedesát osm - požehnaný věk. Ale nepožehnané klouby a svaly! Co bude dělat bez pasu? Přes kopečky už nepůjde, řeky nepřeplave.

Samozřejmě nebyl prominentem, pro kterého by si přišli už 15. března ráno. Ale přispíval na obranu vlasti, na nákup letadel, stavbu opevnění, než začal investovat do záchrany holých životů své rodiny. Do zářijové mobilizace poslal na pomoc republice své auto. Začátkem října mu ho vrátili. No, teď už ho stejně nemá, ale těsně předtím, než ho musel odevzdat, zrovna tak nešťastně havaroval. Vlastně šťastně - vždyť se nezranil. Možná proto, usmál se při té vzpomínce, že neseděl uvnitř...

Pro bývalé rodáky byl dnes nesvéprávným Židem. Stokrát mohl být pokřtěný, stokrát mohl být zemským Čechem. Lidové noviny otiskly za loňské květnové mobilizace jeho dopis pražského německého Čecha, ve kterém vyzýval české Němce k boji za svoji vlast, demokratické Československo. Teď není ani Čechem, ani Němcem. A chtěli by, aby nebyl ani člověkem. To jim však nedovolí.

Jeho čtrnáct patnáctin je už v bezpečí. Odjížděli loděmi, vlaky, automobily i letadly, zachránili se na poslední chvíli. Sám chtěl odletět letadlem do Curychu, ale letenky byly dlouhodobě vyprodané. Vlakem přes Německo se bál. Bez pasu už neodletí ani neodjede. A bez fyzické kondice neuteče. Starý kapitán na potápějící se lodi. Ale přece jenom má ještě poslední záchranný člun: Skleněnou ampulku.

Židem se už dávno necítil, ale stejně musel před nedávnem navštívit židovskou obec. Aby si odepsali ze seznamů Růženu a Boženu, Jindřicha, Otu a Jiřího, Aničku, Jarouška, Honzulku a Pavlíčka...

Dívali se na něj jako na zjevení. Odlifroval tolik lidí! Potom, na ztemnělé chodbě, na které vonělo košer jídlo z jídelny v přízemí, ho dohnal snad stoletý Žid v jarmulce, s pejzy, s bílými vousy až na prsa.

"I ty si zasluhuješ svobodu v jiném světě. Ale i jiný svět si zasluhuje svobodu. Až přijde ta chvíle, svobodně použij mého daru. Za minutu budeš svobodný. Mysli přitom na všechny své blízké. Na všechny!" Vtiskl mu do ruky skleněnou ampulku s čirou tekutinou.

Samozřejmě, že myslel na všechny své blízké, i na ty, se kterými byl spjat společnou historií, i když si to vždy odmítal připustit. Na ty miliony lidí, kteří najednou už nebyli lidmi, ale podlidmi. Na ty projevy nadlidí o vymýcení podřadné rasy. Jak by mohl zachránit všechny?

Pavel ležel v jasu končícího dne na posteli. Díval se do petřínské zeleně, ampulku držel v ruce. Než nastane noc, bude svobodný. Vzpomněl si, že jde o svatojánskou noc, plnou zázraků a kouzel. Uvědomil si, že zítra má vlastně svátek. Otec Wolf mu totiž dal druhé jméno Jan, prý pro štěstí. A štěstí, to snad měl, když se jako jediný ze čtyř synů vrátil z velké války.

Na schodech zazněly pomalé, ale vytrvalé kroky, které nezadržitelně dusaly po schodech, blíž a blíže. Pavel Jan se neobtěžoval vstávat, aby zkontroloval, jestli ten pán v koženém plášti ještě stojí u zábradlí nad Vltavou. Usmál se, vložil ampulku do úst a skousl.

Prosluněný letní večer se zamžil, zešedl. Kroužící prach se počal spojovat do drobných bublinek. Ty se nafukovaly, staly se z nich křišťálové koule. Mysl Pavla Jana začala mezi nimi vířit jako neposedné vločky. Koule se navzájem dotkly, prolnuly - a rázem tu byl nevlídný listopadový den. Pavel Jan se snášel shůry na ohrazený les, na jehož okraji svítila k podzimnímu nebi mohutná šesticípá hvězda.

....................................

Letohrádek Hvězda za vysokou zdí se skoro ztrácel ve sněhové přeháňce, když se do středu císařských vojsk zakousla královská lehká jízda. Jednadvacetiletý princ Anhalt v čele útočil proti přesile španělských těžkooděných kyrysníků. Pavel, teď vlastně Jan, jel po jeho boku, obnažený meč v ruce. Teď mu bylo také jedenadvacet. Anhaltovi jezdci kolem sebe máchali meči a vytvářeli mezi kyrysníky průseky pro nástup halapartníků. Z bělohorského návrší sledoval synův útok velitel vojsk Fridricha Falckého kníže Kristián z Anhaltu.

Vítr odnesl sníh a v mohutných barokních mracích vyrval drobnou škvíru. Ozářila útočící jezdce zlatavým nadzemským světlem. Jeho odraz se zablyštěl na mušketě, která mířila na prince. Jan si všiml nepřátelského mušketýra na poslední chvíli. Z vlastní arkebuzy vystřelil už na počátku útoku. Než by vytasil pistoli, bylo by pozdě.

Už je pozdě. Anebo... Jan pobídl koně k mohutnému skoku. Vlastním tělem ochránil velitele. Z černého ústí hlavně vyletěl proti němu ohnivý zášleh a šťastný Honza narazil do neviditelné zdi. Rozhodil ruce, upustil meč a bezvládně se sesunul z koně. Ležel v blátě na zádech, sledoval koňská břicha, která nad ním proplouvala jak obrovské ryby pod hladinou stmívajícího se nebe. Světlo vůčihledně haslo, Honzík už zaslechl jen hrůzu vzbuzující "Hurrááá" nezadržitelně nastupující stavovské pěchoty. Usmíval se. Věděl, že bitva bude vítězná. 8. listopad 1620 se nesmazatelně zapíše do historie českého království i celé Evropy!

Praskot vylamovaných dveří již nezaslechl.

.....................................

Dveře vylomily dvě gestapácké gorily, komisař Böhm se jako policejní vyšetřovatel cítil nad nimi povznesený. Pokynul jim, aby počkali na chodbě a zaháněli vyplašené sousedy zpátky do jejich bytů. Zatímco se na schodišti ozýval řev, vstoupil do tichého pokoje. Zde se ve zlatém světle zapadajícího Slunce vznášely ve vzduchu zamrzlé šedavé koule. Jako křišťálová těžítka, napadlo ho. V každém z nich spatřil letecký pohled na mlhavou podzimní krajinu u Ruzyně - to poznával, tudy přilétal na nové pražské letiště Junkersem z Berlína. Rozlehlá šesticípá stavba ho vždy iritovala, co ale dělá tady?

Šedavé koule se zmenšovaly, tály v teplém vzduchu. Na povrchu každé z nich výsměšně ulpíval šesticípý půdorys letohrádku Hvězda. Koule se měnily v kuličky, hvězdy ve hvězdičky, až nakonec s jemným prasknutím zmizely.

Na posteli ležel starý muž v botách, kalhotách a s rozhalenou košilí. Usmíval se své smrti. Uprostřed hrudi mu zela hluboká střelná rána, ze které vytékala čerstvá krev. Zbraň nebyla nikde vidět.

Po schodech se blížilo další dupání. Komisař Böhm zaslechl české výkřiky:

"Policie, odhoďte zbraně!"

Zavolal do dveří: "Ich bin ein Polizist!" Zpoza nich se ozvalo:

"Odložte zbraň a vyjděte ven - nic se vám nestane!"

................................

Slunce už zapadlo za ztemnělý Petřín. Jenom krajky vysokých oblak zářily ještě bílou v jasné modři nebe jako záclony v okně. Od domu na nábřeží odjížděla auta s policisty a s nezvykle oblečenými zatčenými. Pro Janovo tělo si ještě přijede policejní sanitka. Shluk lidí před domem se začal zvolna rozcházet.

Svatojanským večerem doznívaly věty. "Tihle Braniboři, ti snad nikdy nedají pokoj!"

"A že si troufli zrovna dneska, když je sláva kolem tý Evropanský unie! Zrovna, když zvolili doktora Edvarda Beneše do jejího čela!"

"Já vám řeknu, pani, že mě ale mrzí, že Praha není hlavním městem Evropy. Proč to dali do toho Berlína?"

"No to je jasný, pani. Přece Velká Lužice je rozhodující evropská velmoc a tak se to patří dát do jejich stolice."

Nastávala klidná noc 23. června 1939. Na Petříně se rozezpívali slavíci. Věčnou a nekonečnou melodií, která se přes řeku nesla až do otevřených oken v pátém patře domu na nábřeží prince Anhalta.

Na vysoké fialové obloze se rozzářily hvězdy. Zvěstovaly vznik evropské tisícileté říše míru.

Psáno v Praze, květen 2001 - únor 2002

Povídka se umístila na 5. místě v soutěži časopisu RAMAX o Radiačního Maxima


Další články tohoto autora:
Jan Kovanic

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: