Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pondělí 11.11.2002
Svátek má Martin




  Výběr z vydání
 >UNIE: Začíná jít do tuhého.
 >SPOLEČNOST: Balené koblihy a plíživá kontrarevoluce
 >PRÁVO: Antikorupce
 >ZAMYŠLENÍ: Můj pan profesor
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Opravovací neděle
 >PSÍ PŘÍHODY: První sníh
 >POLITIKA: Tošenovský splnil roli volebního lídra, může jít
 >OHLAS:Muž s velkou hlavou - Ludvík Souček
 >POLITIKA: Proč nechce vedení ODS vnitrodemokracii ve straně ?
 >TÝDEN POD PSA: Co se semlelo, umlelo a podemlelo
 >KULTURA: Náš vypreparovaný intelektualismus v kostce
 >POVÍDKA: Ples Popelek
 >SVĚTOVÉ DĚJINY: Obchodní svět Asie a Afriky (mapa)
 >„Nejsou chudí a bohatí. Jsou jen ochuzení a obohacení“, říká Ricardo Navarro
 >MOUDROST: Manažerské lekce od mistra Ezopa

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  >>  Právo  
 
11.11. PRÁVO: Antikorupce
František Schilla

Jak postupoval expert na všechno a na nic, když chtěl počátkem devadesátých let pro klienta zjistit, jak se zakládá obchodní společnost podle českého práva ? Směle, razantně, efektivně: Přizval notáře na údajnou "ustavující valnou hromadu společnosti", prý "k pořízení notářského zápisu". Na místě vyšly samozřejmě najevo vady, pro které notář nemohl než požadovaný úkon odmítnout. Jelikož ovšem podle notářského řádu musí notář každé odmítnutí úkonu zdůvodnit, vytěžil "expert" ze schůzky to, co tolik potřeboval - informace ! Důkladně "vyždímaný" notář dostal tisícikorunu (nebo taky nic) a naštvaně odešel, náš poradce pak čerstvě získané know-how obratem prodal klientovi za těžké desetitisíce (a po čase dalšímu klientovi za další desetitisíce).

Výše uvedený postup, spočívající v bezostyšném využívání tzv. informační povinnosti a tzv. poučovací povinnosti, lze s určitou mírou zjednodušení označit za opak korupce neboli za antikorupci. Byl založen na tom, že od institucí a profesí s informační nebo poučovací povinností byly razantně dolovány, kutány, pumpovány, ždímány zpeněžitelné informace. Celý vtip a ekonomický smysl zde tkvěl právě v tom, že relevantní informace byly získávány buďto zcela zadarmo, nebo za oficiální (dosud nevalorizované či neodpovídající tržní realitě) sazby, prodávány však byly za sazby "poradenské", tj. tržní. (Zatímco - máme-li zůstat u příkladu zmíněného v úvodu - v souvislosti se zakládáním obchodních společností se pumpovaly potřebné informace především z notářů, v souvislosti se vznikem, tj. registrací, zápisem uvedených společností do obchodního rejstříku byly informace ždímány z příslušných soudů.) Začátkem devadesátých let se takto dala vydělat spousta peněz.

Připadá vám snad výše popsaný postup nestoudný, gangsterský, zavrženíhodný ? Na Vašem odsudku může něco být, pozor však, abyste v moralistním rozhorlení s vaničkou nevylili dítě ! Ústavní soud v dost známém rozsudku roku 1994 potvrdil, že tzv. poučovací povinnost obecných soudů se vztahuje i na tak základní věc, jako je přesné označení protistrany v žalobním návrhu. Neprohlásil tedy: "Na to měl přece stěžovatel svého advokáta, který mu měl správně poradit." Jednou z pozoruhodných věcí na uvedeném rozsudku ústavního soudu z roku 1994 je právě to, že se týkal řízení, v němž bylo zastoupení advokátem (tedy "expertem") povinné ! Obecný soud zkrátka podle ústavního soudu pochybil, když v dané záležitosti žalobce (zastoupeného advokátem) nepoučil (dodejme výslovně: nepoučil natolik polopaticky, aby to pochopil i žalobcův advokát). Shrňme ústřední důraz: Před orgánem veřejné moci má v určitých situacích každý právo na relevantní informace !

Namítnete možná: Kam by ale úřady přišly a kam by přišla celá společnost, kdyby se nám tu měla masově rozšířit antikorupce ? Dalo by se to vůbec kapacitně zvládnout ?!

Přesně tak ovšem uvažuje mužik: Kam by jejich blahorodí přišla, kdyby se měla pytlíkovat s kdejakým moulou, jako jsem já ? (Uvedené "moudro" mužik samozřejmě nemá ze své hlavy.) V demokratické společnosti naopak platí, že úřad je především služba veřejnosti, která podléhá veřejné kontrole. Smyslem celospolečenské transformace po pádu komunismu bylo v neposlední řadě právě odstranění přeživších se pseudofeudálních schémat ve vztahu mezi veřejnou mocí a soukromníkem. (Do těchto pseudofeudálních schémat patřila i takřka všudypřítomná drobná korupce, bez níž by za komunismu v některých odvětvích systém prakticky nemohl fungovat.)

Úvodem zmíněný "expert" jistě zavrženíhodným způsobem ekonomicky vykořisťoval klienty, ve vztahu k postkomunistickým úřadům si však počínal příkladně. Na úřadech (kromě oficiálních, povinných poplatků) zásadně nikomu za nic neplatil. Roli mužika nepřijal nikdy ani na okamžik. Na nelibost nejrůznějších vašnostů přitom nedbal a nic si z ní nedělal (naopak dokázal razantně naznačit, že i nad jejich hlavou se příležitostně může zahoupat Damoklův meč v podobě možného kárného postihu).

Co počátkem devadesátých let s nemalou razancí prováděl s postkomunistickými úřady náš kontroverzní expert na všechno a na nic, to už tehdy mohli a měli dělat všichni ! K něčemu takovému ovšem on sám - abychom jej zas příliš neglorifikovali - nikoho nenabádal. Antikorupční povahu a podstatu svého poradenského podnikání naopak bedlivě střežil jako obchodní tajemství, někdy dokonce za pomoci důmyslných zastíracích manévrů. Ačkoli, znovu zdůrazněme, na úřadech zásadně nikomu nic navíc neplatil, neopomněl kupříkladu čas od času vedle už tak dost horentních vlastních honorářů vyúčtovávat klientům mezi jinými náklady také položky s tajemnými krycími názvy jako "Beschleunigungsgebühr" ("urychlovací poplatek" - český právní řád nikdy nic takového neznal, efemérně existující tzv. antibyrokratická komise pouze v některých druzích řízení navrhovala něco podobného zavést) nebo "Dritgeld" ("peníze zaplacené třetí osobě", jejichž převzetí v hotovosti se údajně dotyčná třetí osoba zdráhala stvrdit podpisem). Vnějšně tak, pravda, poněkud připomínal legendární postavu z předlistopadové galerky (jež prý inkasovala peníze oproti slibu "protlačení dítěte na školu", načež nedělala nic, peníze si ponechala a vracela je pouze v případech, kdy se dítě na školu nedostalo), podobnost nicméně končila u klíčového názvosloví. Náš kontroverzní expert si nechával záležet na tom, že klientům opakovaně a před svědky vštěpoval a zdůrazňoval: "Slovo úplatek (Bestechungsgeld) neznáme !"

Průkopnický charakter existencí, jež - skutky, a přes všechno dvojznačné taktizování vposledu i slovy - založily v popřevratovém Československu své kontroverzní provozování poradenský byznys na výše popsaném principu antikorupce, ukončila (ano někdy zároveň velmi stylově a velkolepě završila) až kupónová privatizace. V jakém smyslu ? Kupónovka přece, přátelé, učinila z antikorupce nejvlastnější jádro a ústřední princip masivního přesunu aktiv z rukou státu do rukou občanů ! Stát rozděloval pomocí určité investiční hry s jasnými pravidly hodnotná aktiva všem, kdo o ně stáli. Zadarmo ! S kompletním servisem ! A informační povinnost státních orgánů se v průběhu kupónovky vztahovala na všechny fáze celého procesu - od zveřejnění zákonných pravidel a seznamů podniků nabízených za kupóny, přes průběžné podrobné zveřejňování výsledků jednotlivých kol první i druhé vlny až po náležitosti týkající se výdeje akcií, přidělení majetkového účtu a stavu tohoto účtu. Vše - včetně součástí tzv. "rodinného stříbra" v držení státu - bylo lidem doslova servírováno na stříbrném podnose ! (Příznačné pro ústřední antikorupční rozměr této historicky jedinečné akce bylo, že občanům byla zdarma k dispozici státní "informační střediska" zřízená speciálně pro kupónovku.) Celý ten úžasný servis až po vedení majetkového účtu ve Středisku cenných papírů, ano až po několikátý výpis z tohoto účtu byl pokryt symbolickým vstupním poplatkem ve výši 1.035,- korun československých resp. českých ! (Zdůrazněme, že Česká republika a Slovensko jsou dodnes snad jedinými státy na světě, kde se účty cenných papírů vedou pro majitele cenných papírů naprosto zdarma.) To tenkrát znamenalo na celostátní úrovni rozhodující průlom do přetrvávajících mužických návyků, státem organizovaný výhost mužické mentalitě ve vztahu k orgánům veřejné moci v ekonomických otázkách !

Bedlivě střežené obchodní tajemství našeho kontroverzního experta na všechno a na nic tak naráz přestalo tajemstvím být. Přičiněním československého státu se onen velejednoduchý antikorupční mechanismus dostal na dosah všem československým (ve druhé vlně kupónovky už jenom českým) občanům, kteří o jeho využití stáli. Za symbolický vstupní poplatek mohl kdokoli přímo od státu, péčí státu a s veškerým myslitelným informačním i jiným servisem státních institucí získat aktiva v hodnotě desítek (nebo i stovek) tisíc korun (a eventuálně s nimi obratem dále tržně nakládat). Všudypřítomné drobné korupci pseudofeudálního typu (zděděné z komunismu) kupónovka systémovým způsobem razantně odzvonila. Každý, kdo ještě i v kupónovce podlehl kurióznímu nutkání ze zhruba padesátitisícového podílu komusi nejprve přepustit zhruba třicet tisíc, musel si už - na vlastní náklady a na vlastní riziko - pro své roztodivné mužické transakce najít soukromého experta na všechno a na nic. Těch se v Českosloslovensku na přelomu let 1991 a 1992 vyrojilo jako hub po dešti …


Další články tohoto autora:
František Schilla

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: