Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pondělí 11.11.2002
Svátek má Martin




  Výběr z vydání
 >UNIE: Začíná jít do tuhého.
 >SPOLEČNOST: Balené koblihy a plíživá kontrarevoluce
 >PRÁVO: Antikorupce
 >ZAMYŠLENÍ: Můj pan profesor
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Opravovací neděle
 >PSÍ PŘÍHODY: První sníh
 >POLITIKA: Tošenovský splnil roli volebního lídra, může jít
 >OHLAS:Muž s velkou hlavou - Ludvík Souček
 >POLITIKA: Proč nechce vedení ODS vnitrodemokracii ve straně ?
 >TÝDEN POD PSA: Co se semlelo, umlelo a podemlelo
 >KULTURA: Náš vypreparovaný intelektualismus v kostce
 >POVÍDKA: Ples Popelek
 >SVĚTOVÉ DĚJINY: Obchodní svět Asie a Afriky (mapa)
 >„Nejsou chudí a bohatí. Jsou jen ochuzení a obohacení“, říká Ricardo Navarro
 >MOUDROST: Manažerské lekce od mistra Ezopa

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Kultura  
 
11.11. KULTURA: Náš vypreparovaný intelektualismus v kostce
Jan Beneš

K poznámce J. Lovella, NP 9.XI.2002

Tak je možno shrnout osud vzpomenutý v křivárnách, jež poznamenaly údobí Solženicynova švýcarského exilu, vzpomenutých na těchto stránkách Josefem Lovellem.
Tomáš Řezáč se správně jmenoval Tomáš Voňavka, neboť Voňavka se správně jmenoval jeho otec Václav Řezáč (1901-1956), maminka byla spisovatelka Ema Řezáčová (1903-1995 ?), která se jako Řezáčová už narodila. Tatínek udával proletářský původ, rodný otec byl v Praze drožkářem, ale záhy zemřel a o kádrovém zařazení otčíma po matčině novém sňatku, se řeč nevedla. Původ se neudával u matinky. Nebylo by třeba zmiňovat se o nich ani zde a nyní, kdyby se na tyto věci nebyl býval kladen tak závažný důraz v době minulé, k jejímž výrazným představitelům oba vzpomenutí hrdě a nikoli zadarmo, patřili.
Normální, a podle všech komunistických měřítek buržoasní rodinka, v tatínkově případě navíc poznamenaná pilností v protektorátním tisku a nebývalém kulturním rozvoji českého národa pod ochranou Říše vůbec.
Roku 1940 nahradil dosavadní úředník Statistického úřadu v Lidových novinách zatčeného Peroutku a vydržel tam až do roku 1945. Během Protektorátu pak také bez nesnází, až do roku 1944 vydával (pět knih), další knižní publikace zamezil jen válečný nedostatek papíru. Za prvé republiky vydal čtyři knihy, pod patronací komunistů jen dvě. Presentované však za vrchol našeho písemnictví a modelovou ukázku "budovatelského románu". (Nástup + Bitva, 1951 + 1954). Za Protektorátu ostatně bylo i nejtvořivější období Jana Drdy, poznamenejme.
Hříchy svého původu i protektorátních aktivit, kompensoval Václav Řezáč roku 1945 vstupem do KSČ. Lidové noviny musel opustit, ale po roce 1948 udával, že tak učinil ze své vůle a na protest proti buržoasnímu vedení listu.
Maminka Eva bývala "za hrůzovlády presidenta Masaryka", redaktorkou Českého světa, Šolcových kalendářů, a týdeníku Ozvěny. Publikovala rovněž v řádných buržoasních tiskovinách, ohlupujících lid o vědomí třídního boje, jako Lada, či Venkov. Velké pravdy proletářskémkultury jí tehdy ještě nebyly zjeveny. Vydala za onoho času (1934) i svou prvotinu: Špička chce k novinám. Další knížku rovněž až za Protektorátu. (Čertovo kolo 1944).
Také ona se rokem 1945 přerodila, získala to správné členství v té správné straně a podobně jako její choť, pracovala v redakci odborářského denníku Práce. Bývala v padesátých létech spiritus sanktus Svazu spisovatelů (manžel řediteloval jeho nakladatelství) v šedesátých létech pak černou můrou nakladatelství jiných, jež pronásledovala s texty svými, manžela i syna. Mohu dosvědčit, že třeba v Našem vojsku redaktoři i redaktorky prchali, když se ohlásila na vrátnici. Režim odniku procházel, jako všude, přes vrátnici se Závodní stráží.
Tomáš Řezáč (Voňavka) nar. 1935 a původně píšící jako Karel Tomášek, byl jako dítě ze správné komunistické rodiny odložen na Filosofickou fakultu UK a začal jako básník. Rodinné zázemí mu nejen zajistilo vydání těch veršovánek, ale taktéž vždy židli v nějaké redakci. V době studia se kladně projevoval jako vedoucí pionýrů v Dejvicích.
Vila na Babě ani rodinné zázemí, ho však neuchránilo a hlavně neuhlídalo "kroku stranou". Takže v době vojenské služby podepsal závazek VKR. Tatínek už byl po smrti, ale maminka Eva věděla, že tohle se přece jenom nedělá a tak velkou část své energie věnovala úsilí ze závazku ho vymanit. Byl jsem shodou okolností osobně přítomen její intervenci v této věci u generála Janka (1963, "on přece musí psát"), který však věděl oč jde lépe než dámy (přítomna byla a za vymanění orodovala i jedna více než vlivná redaktorka NV, Magda Hájková). Generál je striktně je odmrštil. (Příhoda zaznamenána v mé knížce Indolence).
Značná nepříjemnost Tomáška potkala při vydání knížky Cvičná jízda, kde ač se jednalo o prosu, neopomenul patřičně oslavit Chruščova, co strůjce světového míru. Smůla vězela v tom, že právě v týdnu kdy knížka vycházela byl Nikitka doma svržen. Takže nakladatelství muselo na naléhání autora vytisknout dva jiné řádky a ve 25 000 výtisků se jimi paján na Nikitu před distribucí na trh přelepoval. Věta: Válka nebude, Nikitka to nedovolí, vložená do úst hrdiny jedné z povídek, byla nahrazena větou, válka nebude, Sovětský svaz to nedovolí.
Jeho odchod do exilu, spolu s manželkou Lídou (dcerou známého architekta) se považoval za snahu vymanit se ze závazku u špionů. Dokonce tomu tak možná i opravdu bylo. Nový život, nové autorské jméno. Lidin odvozeno od ženy Lídy, jaksi teď člověk jen její, Lídin. Psaní mu ovšem nešlo ani v exilu. Trpaslíka na houpačce z autorova nečitelného blábolu, dal posléze pro nakladatelství Index dohromady Pavel Buksa (Karel Michal) i toho Lídina změnil na Lidina, což dodalo knížce šmrnc sovětského Jamese Bonda přeběhnuvšího na druhou stranu. Byl jsem u toho. Různé podpůrné akce a fondy pro čs. exulanty ve Švýcarech (ta země se vůči exilu 1968 zachovala skvěle) ovšem po dvou létech vyschly. Rovněž exilové spisování postrádalo domácí lukrativnosti. Muselo se psát jen z potřeby, nikoli pro chleba s máslem a v československém případě u "státních" spisovatelů, pokud vydávat směli, tedy rozhodně i se šunkou.
Švýcaři předpokládali, že po dvou létech už by exulanti mohli mít "nohu ve třmenu" a živit se sami. Což se v případě Voňavky ani Holuba nenaplnilo. A tak došlo na episodu se Solženicynem, pokání pomýleného, návrat a konečně k funkci experta na exil všeho druhu. Manželka Lída a dluhy zůstaly v exilu. (Jako u hrdinného Minaříka).
V SSSR se znovu oženil, sovětskou manželku přitáhl do Prahy (pro sovětské dívky to bylo terno) a podle všech zpráv propadl těžkému alkoholismu. Jeho knížky "faktu" tvořily pokradené texty jiných, včetně prvé Solženicynovy ženy Rešetské, která ho neváhala o svá autorská práva soudit a údajně to vyhrála. Zřejmě měla na své straně lepší kágébáky než on. Zemřel (prý roku 1993) a ve vile na Babě tak zůstala maminka Ema, sovětská manželka a z exilu se navrátivší Lída, jejíž rodině ta vila původně patřila. Muselo to být báječné soužití.
Ve svých svazcích v Pardubicích (přes 15 000 listů a to dva svazky zůstaly utajené) jsem nalezl rozsáhlou dokumentaci péče agenta REPO o svou osobu, nelišila se však příliš od způsobu, kterým se mně věnovalo na 43 dalších spisovatelů a kulturních pracovníků, kteří sice všichni agenty nebyli, ale na požádání si rádi smočili, či se prostě snažili soudruhům vyhovět. Nejvíc mne zaráželo a dosud zaráží, kolik všecka tahle agenturní práce musela stát a kolik lidí se na ní uživilo, jakož i to, že jim to vůbec stálo za to. (Třeba hlášení, že jsem při návštěvě Oxfordu přešel trávník na který je tam zakázáno šlapat, po rukou).
Celkem mne pobavilo, když rozhlasový redaktor Lavička (jinak také agent a taktéž opilec) vykradl Buksova/Lidinova Trpaslíka na houpačce, pro extra svazek Magnetu: Poslední role pana T., sepsaný a vydaný na objednávku StB k desátému výročí "potlačení kontrarevoluce" roku 1978, kdež přede mnou spisovatel Procházka (kandidát ÚV KSČ), varuje Tigrida jako před nebezpečným soudruhem.
Kabinetní ukázka toho, co vše se může skrývat a více než častěji skrývalo pod nálepkou český spisovatel, aneb jak vypadá socialistický existencionalismus v praxi. Také toho, co s námi v mnoha případech kráčí dále, močálem černým podél bílých skal.


Další články tohoto autora:
Jan Beneš

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: