Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 15.11.2002
Svátek má Leopold




  Výběr z vydání
 >BURIANOVA KULTURNÍ OZDRAVOVNA aneb HLAS LIDU TROCHU JINAK
 >SVĚT: Turecko a Giscard d'Estaing.
 >DISTRIBUCE: O co jde?
 >POLITIKA: Může uspět Kasl?
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Jeďte do Zličína, uvidíte něco krásného
 >PSÍ PŘÍHODY: Rupne? Nerupne?
 >GLOSA: Byly volby, jako vždy
 >FEJETON: Chalupaření jako fenomén zatracovaný i milovaný.
 >Má stát podporovat širokopásmový Internet?
 >NÁZOR: Kde mám kufr
 >ÚVAHA: Není-li prezident figurka, jak potom hodnotit Václava Havla?
 >OHLAS: Carismus s bolševismem má málo společného
 >FTIP: Funguje to takhle i u vás?
 >SVĚTOVÉ DĚJINY: Evropa - růst a pohyb obyvatelstva
 >ZDRAVÍ: Odkud, kam a kudy putují?

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Zdraví  
 
15.11. ZDRAVÍ: Odkud, kam a kudy putují?
medicina.cz

V dnešním pokračování seriálu věnovaného lékům postoupíme si povíme, jak léčiva v našem organismu putují. Charakter i délka tohoto putování závisejí do značné míry na tom, v jaké formě, jak a kde je léčivo aplikováno. Anebo naopak vhodnou lékovou formu a způsob podání léku volí lékař podle toho, které místo lidského organismu jím chce zasáhnout a co jím potřebuje ovlivnit. Většina léčiv může k místu svého účinku doputovat pouze krevním oběhem, a proto se do něj musí nejprve dostat. Toho lze dosáhnout hned několikerým způsobem.

Perorální podání

Pro běžného pacienta je nejpřijatelnější a nejméně nepříjemné polknutí léku ústy, ať už v podobě tablet, tobolek, dražé nebo kapek. Toto tzv. perorální podání (per os znamená ústy) je totiž nebolestivé a navíc “samoobslužné”. Pacient si s ním poradí sám v domácím či kterémkoli jiném prostředí, prostě mimo nemocnici. Tento způsob podávání léčiv je vůbec nejčastější a do jisté míry i nejjednodušší - to už ovšem neplatí o následném putování léčiv v organismu. Aby se totiž léčivo dostalo až do krve, musí v tomto případě projít prakticky celým trávicím traktem. Teprve když se dostane přes jícen, žaludek a dvanáctník do tenkého střeva, začíná se přes střevní stěnu absorbovat do krve.

Ani odtud však ještě neputuje přímo k srdci. Krevní cévy je spolu s krví z trávicího traktu přivádejí nejprve do jater, kterými může projít nezměněno, ale kde se také může z většíči menšíčásti metabolizovat. Právě tady z něj například může vznikat aktivní forma schopná požadovaného účinku anebo se právě tadyčást jeho aktivity ztrácí. Teprve potom léčivo vstupuje do krevního oběhu a může být distribuováno po celém těle. Je tedy zřejmé,že rychlost, kterou se lék užívaný ústy absorbuje, a také množství účinné látky, které nakonec zajišťuje výsledné působení, závisejí na mnoha faktorech. Za prvé na tom, zda polykáte tabletu rozpouštějící se už v jícnu, kapsli s obalem rozpouštějícím se až vžaludku anebo tekutinu. Za druhé na tom, zda lék užíváte nalačno nebo při plnémžaludku (v prvním případě je pochopitelně účinek rychlejší).

A konečně i na tom, jaký charakter má lék samotný a jak se sám při průchodu trávicím traktem, a zejména játry, proměňuje. Jestliže je tedy perorální aplikace léku nejčastější a pro pacienta nejpohodlnější, rozhodně to není cesta k dosažení co nejrychlejšího účinku.

Rektální podání

Ač se vám to třeba na první pohled nezdá, léčiva se systémovým účinkem můžeme výhodně podávat i “z druhé strany”, tedy v podobě čípku konečníkem (per rectum). Lékaři hovoří o aplikaci rektální.

I odtud se totiž aktivní látka poměrně rychle absorbuje do krevního řečiště a putuje přímo do dolní dutéžíly. A kdy se k takovémuto řešení lékař uchyluje? Za prvé u léčiv, která by se po polknutí ústy působením žaludečních šťáv rozložila, a do krve tedy vůbec nedorazila, a za druhé u těch pacientů, kteří prostě nejsou schopni některé léky polknout, tedy například u osob trpících žaludečními obtížemi a zvracením anebo u dětí.

Injekční podání

K nejrychlejšímu průniku léčiva do krve ovšem dochází při jeho podání ve formě intravenózní (nitrožilní) injekce nebo infuze. Jak vidíte na obrázku, z žíly na ruce může účinná látka spolu s krví velmi rychle doputovat horní dutou žílou až do srdce, které ji vzápětí “vypudí” do aorty. Před tím však musí být krev okysličena v plicích.

Rovněž podkožní (subkutánní) nebo nitrosvalová (intramuskulární) injekce má za následek absorpci účinné látky do krve a její putování žilním systémem k srdci; oproti nitrožilnímu podání to ovšem trvá poněkud déle, protože léčivo musí do krve nejprve difundovat, buď přes vrstvu podkožního tuku nebo svalových buněk, a samozřejmě i přes žilní stěnu. Injekční podání léku přichází ke slovu tehdy, když pacient nesnáší lék podaný ústy nebo když by naopak lék nesnesl kyselé prostředí žaludku (to platí například pro inzulín, který proto diabetici nemohou polykat ústy, ale musejí si jej aplikovat injekčně), anebo konečně, když by lék přes bariéru střevní stěny z trávicího traktu do krve vzhledem ke svým vlastnostem prostě neprošel.

Další možnosti podávání léčiv

Poměrně rychle se do krve absorbují léky podávané sublingválně nebo bukálně, tedy pod jazyk nebo pod tvář na sliznici. Ústní sliznice je totiž poměrně dobře prostupná a bohatě zásobená krví, která má odtud navíc velmi krátkou cestu k srdci. Proto se také právě pod jazyk vkládají tablety nitroglycerinu, jejichž úkolem je co nejrychleji pomoci těm z nás, kdo trpí anginou pectoris.

Lze-li účinnou látku podat ve formě plynu či aerosolu, můžeme ji pomocí speciálních zařízení také vdechovat. Inhalačně se podávají například plyny pro celkovou anestézii, které se absorbují do krve přes plíce a poté vyvolávají celkový účinek na organismus, zejména na mozek. (Naopak tzv. bronchodilatancia, látky zvětšující průsvit dýchacích cest a užívaná k léčbě bronchitid nebo astmatu účinkují převážně místně na dýchací trakt.) Naopak pomalu a postupně přechází léčivo do krve z impregnované náplasti nalepené na kůži, v tomto případě hovoříme o tzv. transdermálním systému.

A ještě poznámku nakonec - rozmanitost léků, ale i lidí, je veliká, a proto je také většina léčiv k dispozici v různých lékových formách, aby bylo zčeho vybírat. Rozhodování mezi tabletou, injekcí nebo třebačípkem záleží na mnoha faktorech. Na tom, jak akutní a nebezpečné je vlastní onemocnění a jak rychlého zásahu je třeba. Na tom, která tkáň, orgánči tělesný systém je zasažen, a tedy jak k němu lze nejlépe proniknout. Na tom, jak je pacient ochoten a schopen při užívání léčiva spolupracovat. A konečně i na tom, jaký je jeho celkový zdravotní stav, do jaké míry trpí ještě dalšími onemocněními a užívá třeba i další léky.

Další informace naleznete zde




Další články tohoto autora:

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: