Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 14.11.2002
Svátek má Sáva




  Výběr z vydání
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Prvenství našich prezidentů
 >LIDŠTINY: Mýtus o hodných čečenských zabijácích a zlých Rusech
 >POOHLÉDNUTÍ: Problematický půvab amerického právního systému (dokončení)
 >ZAMYŠLENÍ: Mám v hlavě šlus, pane doktore!
 >RODINA A PŘÁTELÉ: To mohlo dopadnout sakra blbě
 >PSÍ PŘÍHODY: Rupne? Nerupne?
 >NÁZOR: Tak už je to zase tady.
 >ZBRANĚ: Mám ho umlátit kabelkou?
 >NÁZOR: Malá obhajoba Rádia vnitra
 >DOPRAVA: I kdyby to mělo...
 >LITERATURA: Konspirační čítanka
 >ŽERT: Intronizace náčelníka hasičského záchranného sboru
 >V Bagdádu o Saddámovi nikdo nemluví
 >ZDRAVÍ: Nenávidíte svou práci?
 >POOHLÉDNUTÍ: Problematický půvab amerického právního systému

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Politika  >>  Armáda  
 
14.11. ZBRANĚ: Mám ho umlátit kabelkou?
Jan Beneš

V souvislosti s americkou vojenskou přítomností v různých částech zeměkoule se čas od času objeví články poukazující na pozoruhodný technický vývoj nových zbrojních prostředků nahrazujících prý vlastně klasického ozbrojence na válečném poli. Skoro by se dalo by se říci, že vlastně teprve dnes dochází na uplatnění theoretika letecké války z let dvacátých, italského generála Douheta (1869-1930), věřícího, že konflikt je možno rozhodnout pouze použitém letectva, zničením protivníkových administrativních a výrobních center ze vzduchu.
Na což věřil nejen Goering, ale i britský maršál Harris (právem přezdívaný Bomber-Harris). Jenže nakonec se válečný konflikt vždy musel vyřešit klasickou cestou. Etapou zničení, etapou obsazení a etapou znovuvybudování obsazeného teritoria do formy, která by už vylučovala další konflikt. Amerika si na Druhé světové ověřila, že ta poslední etapa nakonec může přijít velice draho, protože na vítězi je pak starost o blaho pokořeného nepřítele.
Zkušenost z Vietnamu, přinesla potřebu reformy ozbrojených sil. Ve Vietnamu se USA draze nevyplatilo odepření pomoci Francouzům v roce 1954. Pochopitelné v jejich pohledu tradice bývalé kolonie, a tedy v pocitech odporu k jakékoli koloniální válce. Tu francouzskou v Indočíně za ni, ne zcela neprávem, tehdy považovali.
V pohledu na reformu odehrávající se už třináctý rok u nás lze ovšem americký způsob považovat za svého druhu zázrak. V březnu 1974 a přechod na čistě profesionální ozbrojené síly schválil Kongres a od 1. září 1975 už fungovaly včetně své ženské části, zcela podle nového systému. Ne všecka vojenská zařízení byla samozřejmě zcela připravena, takže například používání koupelen musilo být přizpůsobeno časově na mužské a ženské směny. (K zařazení žen do bojových jednotek ovšem došlo až po roce 1989, když se nechtěně velice osvědčili při akci v Panamě). dalším nečekaným efektem bylo faktické vymizení sice ilegální ale kvetoucí prostituce v okolí vojenských posádek. Například v Monterey, kde ji literárně oslavil sám Steinbeck, jste už žádnou z jeho literárních postav kolem Vánoc 1975 nenalezli. Snaha po unifikaci výzbroje v rámci NATO pak přinesla v osmdesátých létech do výzbroje jako osobní zbraň pistoli Beretta. Model M-9 ráže 9mm. Nahrazovala dosud užívanou .45 ACP M-1911. Mimochodem poprvé použitou Námořní pěchotou USA při dnes už v zapomenutí upadlé akci na Haiti roku 1915 (tedy před vstupem USA do války) a v Dominikánské republice, zabraňující německému vylodění tamtéž. (Říšská flotila s výsadkovými jednotkami už byla na moři).
Do standardní výzbroje se pistole dostala až roku 1926, kdy teprve zcela nahradila Colt .38/1892 s nimiž Amerika ještě převážně vedla svou válku do listopadu 1918.
Jenže nejnovější zkušenosti z Afganistanu náhle ukazují, že role "vojáka v poli" ještě zdaleka neskočila a také to, že devítimilimetrová Beretta se pro tuto roli vůbec nehodí. Těžká a "pomalá" střela z pětačtyřicítky je schopna protivníka svým úderem srazit k zemi i když není zasažen do vitální části, na vzdálenost 40 metrů. Což lehká střela z devítky prostě nesvede a v bojové situaci tělo na tělo, už na druhou ránu nemusí být dost času. Beretta se navíc ukazuje jako krajně poruchová zbraň. Je spolehlivá pouze když je absolutně suchá, jinak má snahu zaseknout se. (Tuhle zkušenost kupodivu učinil už před dávnými lety také autor s Berettou 7,65/1931, naštěstí jen na střelnici). Námořní pěchota Berettu nikdy za svou zbraň nepřijala a příslušníci Zelených baretů a jiných speciálních jednotek v Afganistanu svou situaci řeší prostě tím, že si opatřili svoje osobní zbraně jiné, většinou zas už ty skoro sto let staré .45, a jejich velitelé si toho pro jistotu nevšímají. Například je měli všichni Rangeři zapojení v akci Anakonda. (Podobně se staly populární už ve Vietnamu kořistné sovětské/čínské M-47 namísto amerických nespolehlivých M-16).
Vojenský časopis Leatherneck letos v dubnu přetiskl dopis jakési četařky Kongresu. Musela vypálit (a zasáhnout) patnáctkrát. než se ohrožující ji muhažedín svalil. Zdá se, že nemáte nejmenší zájem na našem přežití, psala dívka svému kongresníkovi. Po poslední ráně (Beretta má zásobník na 15 ran) jsem už myslila, že ho budu muset umlátit kabelkou. Je velice dobré, že máme vzdušnou převahu, ale přeceněn bych měla ráda i dobrou osobní zbraň.
Dodejme zde ještě, že i když ne běžnou, zejména pro svou cenu na americkém trhu, tak velice populární jsou naše CZ (většinou ovšem výroba pobočky v Bělehradu) CZ 75 dokonce získala přezdívku Bohemian Rhapsody , tedy Česká rapsodie. Odborné posudky praví, že je to cosi, co dokázalo geniálně použít všecky výhody a zároveň odstranit všecky nevýhody, jež se vyskytují u ekvivalentních výrobků Colt a Smith & Wesson. V superlativech jsou hodnoceny i naše modely 85, jež tolik a tak dlouho nemohly vyhovět požadavkům české policie.


Další články tohoto autora:
Jan Beneš

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: