Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pondělí 18.11.2002
Svátek má Romana




  Výběr z vydání
 >MEJLEM: Vzpomínka na jedno výročí
 >FEJETON: O reformním bludu
 >DIVADLO: Hollywoodská hvězda na Vinohradech
 >VÝSTAVA: Bylo, nebylo…
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Jak jsem obšťastnil tři Číňanky
 >PSÍ PŘÍHODY: Příliš vzdálený kocour
 >TÝDEN POD PSA: Co se semlelo, umlelo a podemlelo
 >POLITIKA: Bída komunální politiky
 >OHLAS: Trocký putuje do vyhnanství,aneb jak se trpělo za Cara
 >ASTRONOMIE: Přivstaňte si, budou padat hvězdy
 >FILM: -Smradi - co ve mně rozezněl
 >GLOSA: Další přední politik ČSSD je pro spolupráci s KSČM.
 >NÁZOR: Přijdeme znovu o své občanské svobody ?
 >SVĚTOVÉ DĚJINY: Počátky národního hnutí v Evropě
 >ZDRAVÍ: Mochyně peruánská

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  >>  Mejlem  
 
18.11. MEJLEM: Vzpomínka na jedno výročí
Petr Motyka

Moje babicka rikavala, ze spravny chlap nema nikdy brecet. "Ubreceny chlap nestoji za psi stek!"Chlacholila me tak, kdyz jsem si natloukl nos, ci odrel koleno pri fotbale..

V kratke dobe jsem ztratil status chlapa dvakrat za sebou. Stojim mezi borovicemi na kraji lesa a nemohu zastavit slzy. Zrovna pod myma nohama se otvira Grand Canyon. V dalce se na obzoru zveda kulisa tmavych hor, na spickach snih. Do tech si dneska nevyslapnu. Deli nas od sebe propast. Colorado River uz miliony let opracovava kamen pod sebou. Zarizla se do nej tak hluboko, ze reku pod sebou v tomto miste ani nevidim. Vodorovne vrstvy skal hraji ve slunci vsemi moznymi odstiny - co vrstva, to par milionu let, az tam kdesi dolu, dolu. . .V propasti pod sebou slysim zvuk letadla. Proleta mezi stenami bezednych bocnich kanonu, vidim je jako maleho bileho motylka kdesi hluboko dole. Za chvili zvuk umlka, letadlo se ztraci za utesem.Hory v dalce jsou v jemne mlze, vidim jen jejich obrysy. Pode mnou se znovu ozve letadlo, tentokrat je to helikoptera. Za chvili take zmizi za skalou a prostor mezi utesy patri jen dvema krouzicim dravym ptakum.

Nikdo me v tom lese nevidel brecet. Babicka by me pochvalila.

Pred nedavnem jsem take neudrzel slzy. Nevim, jestli je to starim, vzdycky jsem vsak byl od prirody mekkota.Sedel jsem doma pred televizi. Von Karajan dirigoval orchestr, velky sbor zpival.Zpevaci meli vsichni bledemodre rubase, muzi, zeny, stari i mladi, deti. Zpivali Odu na radost. Beethovenova "Devata" se rozlevala po mem pokoji, po krajine, muziku muselo byt slyset v celem svete. Hudba a zpev se lily z televizoru, obrazovka ukazovala stastne obliceje lidi oslavujicich znovu narozenou svobodu. Rozesmati lide tloukli kladivky do Berlinske zdi. Byla uz cela derava, cele proudy lidi prochazely tam i zpatky, jak kdo chtel. Von Karajan maval taktovkou, sbor zpival, hudba vsechno objimala. Na obrazovce se objevil Svaty Vaclav na svem bronzovem koni, podstavec pod sochou cely polepeny transparenty a papiry. Cervenomodrobily prapor v kazde druhe ruce. Pak ukazali Budapest, Varsavu - zdalo se, ze se smeje cely svet.

V pokoji bylo tma, jen obrazovka zarila. Brecel jsem, delal jsem tam vsem chlapum ostudu. Babicka by mi to vsak asi protentokrat odpustila . . .


Další články tohoto autora:
Petr Motyka

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: