Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pondělí 18.11.2002
Svátek má Romana




  Výběr z vydání
 >MEJLEM: Vzpomínka na jedno výročí
 >FEJETON: O reformním bludu
 >DIVADLO: Hollywoodská hvězda na Vinohradech
 >VÝSTAVA: Bylo, nebylo…
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Jak jsem obšťastnil tři Číňanky
 >PSÍ PŘÍHODY: Příliš vzdálený kocour
 >TÝDEN POD PSA: Co se semlelo, umlelo a podemlelo
 >POLITIKA: Bída komunální politiky
 >OHLAS: Trocký putuje do vyhnanství,aneb jak se trpělo za Cara
 >ASTRONOMIE: Přivstaňte si, budou padat hvězdy
 >FILM: -Smradi - co ve mně rozezněl
 >GLOSA: Další přední politik ČSSD je pro spolupráci s KSČM.
 >NÁZOR: Přijdeme znovu o své občanské svobody ?
 >SVĚTOVÉ DĚJINY: Počátky národního hnutí v Evropě
 >ZDRAVÍ: Mochyně peruánská

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Kultura  >>  Literatura  
 
18.11. DIVADLO: Hollywoodská hvězda na Vinohradech
František Schilla

Mezi hollywoodským svalovcem Arniem a Maximilianem Schellem je rozdíl asi tak propastný jako mezi Dolly Busterovou a Janem Třískou. (U obou uvedených dvojic začíná i končí podobnost tím, že běží o herce se stejným mateřským jazykem, kteří se proslavili v celosvětovém měřítku.) - Toto konstatování bylo v pátek 15. listopadu 2002 v pražském Divadle Na Vinohradech pro pár diváků zřejmě nepříjemným překvapením a důvodem k předčasnému odchodu. Pro naprostou většinu vyprodaného hlediště se jednalo o konstatování sice zásadně nikoli nové, leč osvěživě připomenuté a potvrzené. Hollywoodský velikán Maximilian Schell (známý u nás např. ze Spielbergova kasovního trháku Deep Impact, což bylo, tuším, přeloženo do češtiny jako "Hluboký dopad") při vinohradském vystoupení, původně anoncovaném pouze jako večer autorského čtení s následnou diskusí, jednoznačně zazářil - jako autor, interpret, imitátor, parodik i pedagog v jedné osobě !

Jakmile (v živě improvizovaném kontaktu s přítomným švýcarským velvyslancem) blíže objasnil svou "švýcarskost", zdůrazněnou předřečníkem (rodiče uprchli s osmiletým Maximilianem z Rakouska do Švýcarska před nacismem, ve Švýcarsku pak Schell vyrůstal, studoval a absolvoval vojenskou službu), ocenil Schell, že díky hereckému povolání si mohl splnit dávný klukovský sen stát se postupně ministrantem, knězem, biskupem, kardinálem, papežem a světcem (herec se do značné míry vnitřně ztotožňuje s postavou, kterou hraje, a on si z uvedeného výčtu doposud nezahrál už jenom v roli papeže). Vyznal se z okouzlení pražským géniem loci a stručně shrnul východoevropské revoluce v roce 1989 jako revoluce způsobené silou slova. (Pár měsíců poté, co Schell za uvězněného Václava Havla veřejně přednesl "Slovo o slově", zvolili Havla v Československu prezidentem.) Úvodní část okořenil několika instruktivními anekdotami (třebas o tom, proč se v divadle i ve filmu při happyendu pokaždé končí - pomocí fiktivního pokračování doložil, že další vývoj po happyendu může znamenat nudu, rozklad, degeneraci).

Vlastní autorské čtení - s mnoha odbočkami a vsuvkami, v nichž se hlavní aktér večera osvědčil jako zdatný pedagog a imitátor (občas předváděl, jak by tu či onu pasáž podala ta či ona legendární herecká postava z německého jazykového okruhu, jejíž význam a styl publiku zároveň stručně vysvětlil) - bylo věnováno třem různým textům: Havlovu Slovu o slově (vybranému v neposlední řadě s ohledem na datum večera, tj. na blízké výročí listopadové revoluce), vybraným pasážím z Goetha, a především povídce s autobiografickými prvky o kafkovských zážitcích herce, který v předrevoluční Moskvě hraje roli Lenina. Při pasážích o vdechování vzduchu, jímž "vířily atomy Lenina, Stalina, Chruščova, Brežněva, Andropova a Černěnka", sál doslova burácel smíchy. Absurdita doktrinářských pochodů výmluvně vynikala v líčení toho, jak herci jeden den nebylo dovoleno, další den (kdy se už v roli Lenina etabloval) naopak bylo přímo nabídnuto usednout na židli, na níž svého času seděl "sám Vladimír Iljič". Při dalších pasážích diváky naopak v zádech mrazilo se spontánního modlářství lidových mas kolem Leninovy postavy. Právě nad Schellovým autorským textem, jemuž bylo věnováno nejvíce času, si diváci mohli uvědomit, že tzv. "příhody z natáčení" tvoří zcela legitimní a organickou součást tvůrčí kultury, a to kultury nejenom "nižší", nýbrž - jako u Schella a nepochybně už u jeho rodičů - i "vyšší".

Navazující diskusi na základě dotazů z publika pohotově moderoval spisovatel a dramatik Pavel Kohout, který se podle vlastních slov naposledy se Schellem viděl před více než dvaceti lety. Nejednalo se naprosto o jakýsi "přívěšek" víceméně zdvořilostního charakteru, nýbrž o část, v níž program dále gradoval. Schell opakovaně kladl důraz na "zápas o jazyk" v literatuře a v dramatické tvorbě. Poukázal na to, jak některá místa ze Shakespeara se zatím nepodařilo do němčiny odpovídajícím způsobem přeložit. Např. v hamletovské pasáži "TO CATCH THE CONSCIENCE OF THE KING" je podle něj "soustředěna úžasná síla do trojího K", což se v němčině vytrácí. (K obdobně vrcholnému vypilování dramatické němčiny, jež se při překladech do jiných jazyků nedaří udržet, podle Schella dospěl Bertold Brecht.) Živé haló vyvolala u diváctva Schellova recitace hamletovského "BÝT ČI NEBÝT" a některých dalších klasických pasáží ve švýcarských dialektech. Schell tak názorně přiblížil, jak nesmírně daleko jsou švýcarské dialekty od tzv. "Hochdeutsch" (spisovné němčiny), takže spisovná němčina (jak rovněž předvedl) může znít ve švýcarském divadle až nepatřičně. Stupeň vzájemné neslučitelnosti přirovnal k sémantickému napětí a antagonismu mezi tzv. "královskou angličtinou" a londýnským nářečím "cockney". (Britská královna nemůže používat koknejštinu.) Někteří tvůrci např. v jižních částech USA nebo ve Švýcarsku tvoří právě v místním dialektu. Tento přístup má podle Schella budoucnost a stálo by za to, aby se o něj pokoušeli i čeští autoři (na Neviditelném psu se o něco podobného, pokud vím, jeden čas pokoušel P. Vileta v plzeňském dialektu).

Dotázán na rozdíl mezi hollywoodským a evropským pojetím filmového umění, rozhovořil se Schell neméně zajímavě o tom, že v anglosaském světě vůbec (tedy i v Británii) slouží nejenom film, leč i divadlo především jako ENTERTAINMENT (zábava). Bavičství zde je a má být nedílnou součástí divadla. Tento důraz jako by umocněně rezonoval právě ve zdech Divadla Na Vinohradech, jehož čelní režiséři včetně Jiřího Menzela právě na spojení umění se zábavou vsadili. (Podobně jako jiná sdělovaná moudra odlehčil ovšem Schell i toto ponaučení anekdotou o tom, jak farmář, který si na koncert vážné hudby zajde jednou za rok, jednu pasáž z Beethovenovy Deváté zavrhuje, a jinou naopak chválí.)

Stupeň kontaktu, který hollywoodský veterán po celý večer udržoval s vinohradským hledištěm, lze označit v nejlepším slova smyslu za "horníčkovský". Podobnost šla až do pozoruhodných detailů. Zatímco Horníček např. žertoval na účet lidí, kteří přicházeli na představení pozdě ("Tady říkali, že už ani nejpřijdete !"), Schell podobně "perlil" při předčasných odchodech některých diváků.

Organizátoři zpestřovali dění na scéně různými fórky a gagy. Naservírovali třebas Schellovi plnou sklenici (nejspíš vody) zrovna ve chvíli, kdy hovořil o téměř povinném pití vodky za své práce v Rusku. Dále mu v lékárenském kufříku darovali mezinárodní zbojnický symbol - sekerku. Poněkud jsem nepochopil pouze závěrečný fórek: Při loučení vyšlo najevo, že kdosi z pořadatelů pomazal Kohoutovu židli lepidlem, takže ta pak zůstala přilepena k jeho zadní části těla ! Běželo o pouhou recesi (sázku, oplátku dřívějšího podobného fórku apod.) ? Nebo to mělo symbolicky cosi sdělovat (přání, aby Pavel Kohout obdobné a související akce moderoval častěji popř. déle se zdržel v daném divadle nebo v ČR, více profesně prodlíval u prken, která znamenají svět apod.) ? Nebo se jednalo pouze o naaranžované "sousto pro média", zaměřená pohříchu spíše na kuriozity, okrajovosti a "kostýmy" než na hlubší otázky umělecké tvorby ? (Pro odpověď by jistě bylo třeba situovat tento gag do širšího kontextu, který neznám.)

Schellův večer byl prvním představením Pražského divadelního festivalu německého jazyka, jehož jsem se zúčastnil. O festivalu (jehož sedmý ročník letos proběhl) jsem doposud měl představu jako o akci zasvěceneckého, esoterického charakteru, konané spíše pro odborně fundované "fajnšmekry". Po večeru se Schellem jsem si svůj apriorní dojem musel poopravit. Schell je člověkem úžasné kultury, vytrénovaným však za léta v Hollywoodu tak, aby v širokém publiku dokázal oslovovat tzv. "nejmenší společný jmenovatel". (Není ovšem ani žádnou starší obdobou svalovce Arnieho, jakou snad očekávalo pár diváků, kteří krátce po zahájení kvapně opouštěli hlediště.) Jestliže některá představení konaná v rámci pražského festivalu německojazyčného divadla mají charakter spíše experimentální a ultramoderní, tvoří večer, kdy světově uznávaný machr divadelní i filmové profese (oceněný mimo jiné Oskary i Zlatými glóby) komunikuje s diváky o umění prostým a dokonale srozumitelným způsobem, jejich protiváhu a protipól. Schellovým vystoupením tak, mám-li celý podnik zhodnotit zvnějšku, vstupuje Pražský divadelní festival německého jazyka do fáze, kdy si z jeho nabídky může vybrat prakticky každý pražský (popř. i mimopražský) divadelní divák znalý němčiny.




Další články tohoto autora:
František Schilla

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: