Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 19.11.2002
Svátek má Alžběta




  Výběr z vydání
 >IZRAEL: Spiknutí proti soužití
 >MÉDIA: Jak cenzuruje MF Dnes
 >POLITIKA: Rychetského rudý chameleon
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Demonstrace není diskotéka
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Setkání u kasy v sámošce aneb Sůzin hlas
 >PSÍ PŘÍHODY: Spavost a nespavost
 >POOHLÉDNUTÍ: Filantropie za mořem
 >ZE ŽIVOTA: Dědictví Emy Destinové, povodně a magistrát, který uzavírá Národní třídu
 >EKONOMIKA: Makro vývoj může ohrozit Irák
 >ARCHITEKTURA: Nové dominanty pražského centra
 >ZE ŽIVOTA: Pan Bílý bílí bílý dům
 >ÚVAHA: Rodinný a státní rozpočet
 >SVĚTOVÉ DĚJINY: Rusko 1462 - 1815 (mapa)
 >VTIP: O píívu
 >ZDRAVÍ: Syfilis v číslech

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  >>  Právo  
 
19.11. ZE ŽIVOTA: Dědictví Emy Destinové, povodně a magistrát, který uzavírá Národní třídu
Jan Beneš

Mnoho cti od svých spoluobčanů božská Ema nepobrala, ostatně kdo z těch jež vynikli, tu kdy pobral, ale přinejmenším v roce 1956, byl její byt v Praze chráněn památkáři. V tom hezkém a klasickém secesním baráku, který uzavírá Národní třídu. Pamětníci vzpomenou proslulého Foto Balcar, jež tam sídlívalo, pamětníci ještě starší krejčovského salonu Skalník. Pokud se kdo z čtenářů dal zlákat zmínkou o Destinové, může nyní přestat číst. Vše podstatné už bylo řečeno. Zůstává tu jen ten původně její byt a rok 1956. Kdo vše tam přebýval mezi léty 1930, kdy Ema zemřela a rokem 1956 zůstává neznámo.
Roku onoho se však ministr Barák dokázal zbavit přehršle sovětských poradců na vnitru a byl to právě jeden z nich, který tento representační byt vyklidil a zmizel směrem na východ. Pochopitelně tento byt nespravoval žádný byťák, ale stejně pochopitelně o něm věděl. Na byťáku pak seděl úředník, který plál nezměrnou láskou k tehdy fešné pětadvacítce, jejíž početná rodina (celkem sedm osob) se už déle domáhala bydlení rozlehlejšího než 2+1. Dokonce na ni psal básně. Byl to úředník s duší poetickou. Inu, kvetla a věděla o tom. Byt básník na místě nepravém přidělit nemohl, ale poradil. Takže došlo k tak zvanému nabourání. Kromě maminky připutovavší z dálav Rusi v roce 1921 s Legiemi, se sice všech šest zbývajících příslušníků rodiny narodilo v Československu, ale politika předválečného Československa byla ad vocem občanství vcelku přísná (pokud se nejednalo o takového Manna) a tak tu všichni žili na tak zvané nansenovské pasy. Ty jim byly roku 1945 strikně proměněny na pasy sovětské. Což, uznáte, tehdy dost dobře nešlo odmítnout. Zde nužno dodat, že tu existoval i určitý nátlak vrátit celou familii "na rodinu", naštěstí však ta jediná původní občanka Ruské říše nepatřila k osobám tak významným, aby ji hned roku 1945 kloflo NKVD a tak byly ty návrhy odmítány hlavně s odůvodněním, že dcerky (celkem tři) nejprve dokončí v Praze vzdělání. V druhé půli let padesátých ostatně těch výzev k návratu ubylo. Zůstávalo tu však to občanství.
Zamilovaný úředník na byťáku pak právem soudil, že na nabouravší se občany SSSR, si hned tak někdo netroufne a byt jim zůstane. Měl pravdu. Všimněme si prosím, že zde nehrál roli tolik populární úplatek, ale bohulibý cit čisté lásky.
Ted přijde Ema Destinová znovu na řadu. V bytě byl památkáři chráněn nejen funkční mramorový italský krb, ale i italské tapety, modřínové obložení s intarsiemi a věru umělecky vyvedené parkety. Takže se tam například nesmělo malovat. Po sovětském poradci však, jak záhy po nabourání se zjištěno, tam zůstaly štěnice. Pod ochranou památkářů vzkvétaly a boj s nimi byl, díky těm posvátným tapetám a ostatnímu zařízení, věru obtížný a trval asi dvě léta, kdy se opakovaně plynovalo a plynovalo. Památkáři ostatně chránili i všecky dveře, ale ty zase pokud jde o štěnice, podobně jako ten krb, nečinily žádný problém. Obydlí sice nesmělo být přizpůsobeno individuálním požadavkům, ale bylo to bydlení už nikoli stísněné. Ostatně kliky a kování na dveřích byly vyjimečně hezké a byl div, že ten poctivý bronz se dokázal uchránit sběru kovů jak pro vítězství Říše, tak později, pro potřeby národního hospodářství a vítězství socialismu.
Jen ještě nutno podotknout, že za své sovětské občanství,o jehož vzniku spolužáci neměli tušení, si dívky z rodiny vytrpěly své, byly pokládány za jakési dovezené příslušnice kasty podmanitelů. Taktéž spolunájemníci měli rodinku jen za výměnu toho poradce. Občas se jí tedy na dveřích toho zaštěničeného bytu zjevovaly namalované šibenice. Pokud jde o ty spolužáky, cosi o tom vím, byl jsem jednom z nich.
Čas oponou trhnul, velkorysé nabídky na přestěhování do SSSR v druhé půli let padesátých pominuly, přišla i úmrtí, ale sňatky a také porody. Přiženění manželé se zde usidlovali rovněž. Zde bylo místo i pro povitá dítka. Takže navzdory odúmrtí se stav nájemníků toho representačního a už odštěničeného bydlení, udržel na počtu osmi osob.
Až přišel rok 1968, sovětské velvyslanectví ve snaze získat nějakou novou garnituru sáhlo opět do seznamů svých občanů a jalo se vábit. Jedna z dcer se například měla stát náměstkyní na vnitru. Stačilo vstoupit do Komunistické strany. Dotyčná zahrála tehdy blbku a sovětskou vlastenku. Byla ochotna vstoupit do KSSS, ale striktně odmítka vstup do KSČ. Mezi ty Čechy přece ona nepůjde. Docela hezké, ne?
V té době rovněž půdní prostory zabrány prý SNB, a prý pro potřeby dopravní signalisace, kam světlíkem odkudsi vedly jak paže tlusté svazky telefonních drátů. Občas jsem na nich zapracoval sekerkou. Což se na kvalitě i plynulosti dopravní signalisace v okolí kupodivu nijak neprojevovalo. Nefungoval však telefon.
Zbytek rodiny řešil situaci odchodem za kopečky.Pravda, etapově. V tom bytě nakonec zůstala jen jedna z dcer, dosáhnuvší pak záhy důchodového věku.
Památkový úřad zdá se v té době ztratil už cosi ze své moci, či přinejmenším respektu. Neb do bytu se nastěhoval agent StB a šéf jednoho z mála pražských barů. Za své vzaly tapety, obložení i krb, podobně jako dveře i jejich kliky a kování. Neb byteček rozdělen. Zbylé dceři vymezen bývalý špajz, kuchyně a komora pro služku. Vybudovány nové koupelny a záchody. Zůstávala společná předsíň a vchodové dveře. Což jsme se, pravda, dozvídali v krajích ovládaných třídními nepřáteli díky poště. Příliš nedbali, co tam, to tam a měli jsme i jiné starosti.
Po návratu, záhy po vítězném listopadu zjistili, že dům značně zpustl. Byt za vlády lidu zvenčí zkrášlen, nebyla však opravena střecha a tak do něj teklo. Také socialistická péče, nahradivší už zemřelou domovnici Fanny, se nezdála na úrovni. Špína byla všude. Byl tam ale už nový výtah. Též si vyslechli od jiných nájemníků sledovaný popis Dne boje za svobodu, 17.XI. 1989, kdy rodina vedoucího baru (ten krátce před tím zesnul) běhala s vysilačkami od okna k oknu a hlásila kam prchají ti, prý hajzlové.
V prosinci 89, kdy jsme dojeli ještě nebylo jasné jak se to vyvrbí, a tak se tato státotvorná rodinka stáhla kamsi na venkov. Takže jsme si ještě mohli prohlédnout, co z našeho nábytku v těch prostorách zbylo a podivit se, kam se asi poděly všecky ty věci i věcičky chráněné co odkaz božské Emy. Pak zas odejeli.
Dům si jen o málo později oblíbili zahraniční filmaři a pro nájemníky tak vznikl slušný vedlejší příjem. Přihlásil se i jakýsi původní majitel, respektive jeho dědic a zvěděli jsme tudíž také, že stavba byla v době velkorysé ochrany Říše nad národem českým, původně arisována.
Poměry se rovněž změnily natolik, že dům bylo třeba do ulice zamykat a u schodiště a k přístupu k výtahu, přibyla dálkově ovládaná mříž.
Což 12. listopadu nezabránilo neznámému pachateli vniknout až do čtvrtého patra, tam překonat ty společné vchodové dveře a pak ve zbytku původního bytu přepadnout tu zbývající z dcer. Dnes 78. Klasicky s maskou. Stříkli ji do obličeje jakýsi sajrajt (bohužel to vdechla a má popálený jícen a plíce) mrskli s ní o postel (odnesla to o její hranu žebra) a pak byt vykradli. Kupodivu věděli kam sáhnout. Takže například okamžitě našli penízky. Majitelka bytu je občas v rámci dobrých sousedských vztahů půjčovala vnoučkovi toho fízla. Jeho horského kola ve společné předsíni si lupiči nevšimli.
Rodinka, mezitím též početnější (viz ten už dospělý vnouček) byla ve své půlce doma, ale ničeho si nevšimla. Dala však už několikrát vědět, že by ráda převzala i tu oddělenou část bytu. což připadá obzvláště vhodné právě nyní, když je tu tak nebezpečno.
Stará paní je v nemocnici. dům a tím i byt, v oblasti magistrátem od povodní uzavřené. Takže tam třeba zkuste dovést nové dveře bez povolení. Těch sic původně vydáno magistrátem 30 000 (což je počet automobilů, který se nikdy na Staré město nemůže vejít) ale pak zase zrušeny a vydávány nové. Nynčko k uzavření přibyl důvod ve sjezdování NATO. Není nad úředníky, kteří už viditelně vztah k poesii nemají, ale vnáší ji denně do svého neúnavného konání.
Policie vyšetřuje, ale poctivě řečeno nemyslím, že má reálnou možnost cokoli vyšetřit, pokud by třeba vnoučka neprofackovala, a to se nesmí.
Představte si však, že se musíte postarat o byt i o zraněnou paní a bydlíte 55 kilometrů od Prahy. Byt je v uzavřeném centru, zraněná v nemocnici v Krči. Tam se jí třeba dostává péče, ale nikoli už toaletního papíru. Na ten zdravotní péče nemá a nutno ho tudíž dodat. dozvíte se později.
Uznáte, že zneuznání Emy Destinové českou a československou elitou, proti těmto problémům poněkud bledne. A i když budou nakonec nějak vyřešeny a vmontovány i ty nové dveře s nějakým tím ochranným prvkem, kolik možností má osoba 78 let stará, čekat na další důraznou připomínku, že její bytové prostory by se hodily komusi jinému?


Další články tohoto autora:
Jan Beneš

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: