Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 22.11.2002
Svátek má Cecílie




  Výběr z vydání
 >SUMMIT NATO: Praha ve čtvrtek odpoledne a večer
 >BURIANOVA KULTURNÍ OZDRAVOVNA aneb HLAS LIDU TROCHU JINAK
 >SUMMIT NATO: Kritici Spojených států, spojte se?
 >SUMMIT NATO: Summit po poločase
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Rozejděte se!
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Jak se fénuje automobil
 >PSÍ PŘÍHODY: Tentokrát prokopnul buben Bart
 >OHLAS: Chvála policie
 >NÁZOR: Rozšíření je krok dobrým směrem
 >ŽERT ZE ŽIVOTA: Na Roentgenu.
 >FEJETON: Létající kadibudka aneb fejeton plný nekoretních slov.
 >POSTŘEH: O věcech nejlidštějších
 >VTIP MEJLEM: fenomenálním ženám
 >SVĚTOVÉ DĚJINY: Budování Spojených států amerických (mapa)
 >ZDRAVÍ: Vitamin B chrání před rakovinou tlustého střeva a konečníku

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Šamanovo doupě  
 
22.11. ŠAMANOVO DOUPĚ: Rozejděte se!
Jan Kovanic

Vyprázdněná Praha se včera odpoledne a večer trochu zaplnila. Aspoň na vinohradském náměstí Míru a v jeho okolí. Po druhé hodině se tu scházely hloučky demonstrantů a novinářů. Také policistů bylo všude plno. A každý správný turista měl v kapse svého tlumoku lahev vody - anarchisté i policisté.

Na ploše před kostelem sv. Ludmily vířil řídký několikasethlavý dav. Hovořilo se tu česky, anglicky, americky, rusky, slovensky. Mezi demonstranty se proplétalo nevídané množství novinářů s fotoaparáty, stativy, kamerami, diktafony, mikrofony, zápisníky... Foťák měl každý druhý člověk - novináři, demonstranti i policisté. Každý desátý měl mikrofon. Rozhlasáci ze zoufalství odchytávali místní obyvatele a páčili z nich rozumy. Také se tu vyskytovala spousta televizních kamer, které hledaly nějaký vhodný terč.

Našly ho v asi šedesátiletém šedém pánovi s rozkládací stoličkou, se kterou se usadil na schodech k Ludmile a ukázal tu svůj profesionálně natištěný transparentík "NATO chrání zájmy bohatých".

"To mi dali včera kamarádi na Staromáku," svěřuje se pán. Jeden fotoreportér jásá: "Ten je skvělej! Na něj jsem si vyměnil i objektiv. A možná vyměním ještě jeden." Pán se usmívá a chlubí se: "Já jsem byl i včera vyfotografovanej," a ukazuje nám dnešní noviny. Jako pressenfutr bude i zítra...

Nějak se nic neděje, žádné proslovy, žádné projevy, žádná muzika. Jedna akce však proběhla: Sprejer stříká na dlažbu bílé duchovité obrysy a do nich vpisuje názvy největších zel dneška: SEXISM, RACISM, SEMITISM...

Dovídám se, že nějací naschválníci prořezali autu se soundsystémem pneumatiky, takže dnes to bude bez hudby. Anarchisti se moc nehoufují, vypadá to, že je tady přespříliš part - některé i jednočlenné. Tak se aspoň houfují novináři.

Dnes je "hlavní den protestů" a vypadá to na pěkné fiasko. "To je fiasko pro tajné služby," slyším, " které čekaly desetitisíce násilnických demonstrantů." Ve 14.40 přichází asi stovka účastníků od sv. Václava. Jde jich málo, ale jejich bubínky trochu oživují fádní vinohradské odpoledne.

Také na schodech k Ludmile se na chvíli ozvala břeskná trubka. Později mi na pusté magistrále sděluje paní v pastelovém paletu, že tak krásně hraje "ten náš Brit". Stěžuji si: "Ale jenom Internacionálu!" "Ba ne," opravuje mě, "umí i Škoda lásky. A včera," zasní se, "nám zahrál i Kaťušu."

Ve 14.50 se konečně obtěžoval i vrtulník Zelené vlny policie a lidičky se tedy hnuly. Jeden průvod obkroužil Mírák a Rumunskou se spustil k magistrále. V jeho čele se nesou převeliké transparenty. Černý se strašně dlouhým bílým nápisem a bílý se strašně dlouhým nápisem v červené, zelené a černé. Před průvodem couvají rozradostnění fotografové a běží spousta novinářů ve žlutých vestičkách PRESS i bez nich. Nevěřím svým očím - poměr novinář : demonstrant je asi 1:2. "Tak moment," volám, "kdo to tady demonstruje? Anarchisté nebo novináři?"

Z náměstí zamířil i druhý průvod. Ale pozor! Jeho lídr megafonem radí svým ovečkám: "Jdeme pomalu, ale velice pomalinku, abychom se nepřiřadili k tomu průvodu před námi." Divím se tomu. Ptám se nestora českých anarchistů Jakuba Poláka, který tentokrát stojí na chodníku, nerozvrací republiku:

"Proč jdou dva průvody, proč se nespojí?" Odpovídá: "Oni se pak zase možná spojí. Možná chtějí uvést ve zmatek policii - možná sami sebe."

Průvody postupují skutečně pomalinku, každou chvíli se zastavují. Ten první průvod nakonec pošle jen několik svých zástupců k policejní linii na Nuselském mostě. Ze třech koleček před ně vyklopí nějaké papírové figuríny. Policisté, kteří tu vypadají jako Robocopové, z toho však nic nevidí pro davy vděčných novinářů. (Už dříve Robocopové zapudili skupinku asi padesáti anarchistů, kteří jim vlídně slíbili: "My ještě přijdeme. Až nás bude víc, vezmem to přes vás!" Hm, tak pro dnešek tedy nic.)

Mezitím se druhý průvod hnul do Nuslí a ten první se zaň zařadil jako druhý. Občas zazní petarda - ale výhradně z řad demonstrantů. Pomalu se posunujeme k náměstí bratří Synků, ale pak zahýbáme údolím Nuslí směrem k Výtoni. Ale stejně se ty průvody nespojily, Jakube! Je mezi nimi znatelná mezera.

Už se tuší, že se přes nábřeží a Karlovo náměstí dojde zase až na Mírák. Kam průvod(y) nakonec dorazil(y) až v sedm večer po vysilujícím čtyřhodinovém pochodu a postávání! Zcela jako kdysi při prvomájových průvodech. Teď se ukázala výhoda "pevných bot", jak zněla první rada pro správného aktivistu. Chudáci v keckách! Také bylo patrné, že byl dobrý nápad vzít si s sebou lahev nějaké dobré vody. Mnozí aktivisté to zanedbali - a pak si museli cestou kupovat lahváče. Prázdné lahve od piva však pečlivě pokládali na dlažbu, žádné střepy se tu neobjevily.

K nesení velikého vlajkového transparentu, co se nosí jako prostěradlo, se připojilo i několik nuselských dětí, mobily svolaly všechny buňky na jediné místo, vypadá to občas velice hustě. A kolik tam bylo lidí? Neúrekom!

Průvody šly, halekaly, bubnovaly na bubínky a svým rámusem dělaly, že jsou strašně velké. Před nimi šla řada policajtů, za nimi šla řada policajtů. Před nimi běžel houf novinářů, za nimi běžel houf novinářů. Někdy se pomíchali zcela - novináři mezi demonstranty a demonstranti před novináře. Až musel lídr průvodu (dříve druhého, teď prvního) megafonem zahánět své ovečky do houfu za ty velké čelní transparenty. Jednou vplynula řada policajtů omylem i do samé demonstrace - u odbočky na Jaromírovu, kde přehled ztěžovaly stojící tramvajové soupravy. Nad tím vším létaly dva vrtulníky. Velký rumrajch to byl, ale ne zas tolik přímých účastníků. I s novináři (a dětmi z Nuslí) nakonec tak tisíc. Samotných demonstrantů mohlo být sedm set.

Že jste v televizi slyšeli 1.500? No, v jednom úzkém profilu pod viaduktem, kde se dav silně zahustil, jsem pronesl k houfu novinářů: "Myslím si, že je tady tak 2.000 lidí. Pět set novinářů a tisíc pět set demonstrantů." A tak se z toho stala pravda...

Fiasko to určitě nebylo. Nebylo to fiasko pro policii, protože dodržela pořádek. Nebylo to fiasko pro demonstranty, protože nic nerozbili (to rozbité zrcátko od auta bylo možná rozbité už dřív). A řekli si přitom svoje - ne NATO! Čtyři hodiny posunování a pořvávání nakonec uondaly asi i ty nejhorší adrenalisty. V průvodu byla spousta lidí, jako ta dívka, co na začátku pravila: "Když to bude moc ošklivý, půjdeme do hospody."

Ošklivý to nebylo. Jen někdy až legrační. Lídr průvodu se snažil, aby čelní transparenty zůstaly čelní a čitelné. Ovšem to ztěžovala banda novinářů, kteří se, jak si posteskl, "shlukovali do hloučků". Já se mu nedivím, v takové anarchii se přece nedá pracovat, totiž demonstrovat. Takže nakonec šla před čelem průvodu ještě řada anarchistů, která vytlačovala nezodpovědné novinářské živly a dělala prostor pro průvod. Demonstranti se zlobili a volali na předprůvodovou novinářskou "demonstraci": Kdo vás platí? Běžte domů!

Dokonce se z megafonu ozvalo i tolik známé: "Rozejděte se!"

Ne policajti na demonstranty, demonstranti na novináře to volali! Bylo to směšné. A trochu i hrozivé. Ostatně polovinu transparentů jsem viděl den před tím na komunistickém virválu.

Zdá se, že akční anarchokomunistická jednota (po které tak volali komunisté v úterý v hotelu Olympik) proti NATO, proti kapitalismu - a tím i proti občanské svobodě - skutečně funguje!

Psáno v Praze dne 21. listopadu 2002


Další články tohoto autora:
Jan Kovanic

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: