Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 22.11.2002
Svátek má Cecílie




  Výběr z vydání
 >SUMMIT NATO: Praha ve čtvrtek odpoledne a večer
 >BURIANOVA KULTURNÍ OZDRAVOVNA aneb HLAS LIDU TROCHU JINAK
 >SUMMIT NATO: Kritici Spojených států, spojte se?
 >SUMMIT NATO: Summit po poločase
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Rozejděte se!
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Jak se fénuje automobil
 >PSÍ PŘÍHODY: Tentokrát prokopnul buben Bart
 >OHLAS: Chvála policie
 >NÁZOR: Rozšíření je krok dobrým směrem
 >ŽERT ZE ŽIVOTA: Na Roentgenu.
 >FEJETON: Létající kadibudka aneb fejeton plný nekoretních slov.
 >POSTŘEH: O věcech nejlidštějších
 >VTIP MEJLEM: fenomenálním ženám
 >SVĚTOVÉ DĚJINY: Budování Spojených států amerických (mapa)
 >ZDRAVÍ: Vitamin B chrání před rakovinou tlustého střeva a konečníku

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Zábava  
 
22.11. BURIANOVA KULTURNÍ OZDRAVOVNA aneb HLAS LIDU TROCHU JINAK
Jan Burian

APEL PROTI STRNULOSTI
(Kateřina Peclová)

motto: "Konstruktivistická terapie stejně jako život sám, je dobrodružství." Jay S. Efran (1)

Bála jsem se, že se při toulání po Jižní Americe budu flákat a zapomenu vše, co jsem se ve výcvicích a v práci s klienty dosud naučila. Bála jsem se, že se vrátím a budu muset začínat znovu, budu se muset vrátit kamsi zpět - kde jsem "to" ještě uměla. Ale není žádné cesty zpátky. "Život sám je dobrodružství". Zkušenosti, kterými jsme prošli, už nám nikdo neodpáře. Nelze se vrátit zpět, do míst, kde dnešní zkušenosti ještě nebylo. Lze jen jít dál a pokračovat ve smysluplném vyprávění. Naštěstí se cestovatelské a terapeutické i lektorské zkušenosti slaďují v příběh, v němž je sice mnoho nesrozumitelného, mnoho ztěží vysvětlitelného, ale v němž se velmi dobře žije.
Tak jako jsem po návratu z cesty nemohla odložit cestovní zážitky a začít znovu "rozumně" pracovat, nemohla jsem ani před cestou odložit veškerou zkušenost s konstruktivistickým myšlením a s ním spojenou prací.Odjížděla jsem do Jižní Ameriky a se mnou načatý příběh o světě, který si tvoříme svými řečmi, o světě, za který neseme cele odpovědnost a v němž se nemůžeme opřít o objektivní obraz jako konečnou míru věcí. Příběh jel se mnou a cestou se rodilo jeho úchvatné pokračování.
Jsou různé druhy cestování - a samozřejmě různé možnosti, jak se na cestování dívat. V některých kruzích je cestování téměř povinné. Zářivé fotografie z exotických míst, kýčovité suvenýry či pečlivě střežený prospekt luxusního hotelu někdy patří k povinné výbavě při vstupu mezi "lepší lidi". Kdy nevytáhl paty za hranice - nejen Čech, ale leckdy i Evropy -je zaostalý nekulturní ignorant. V každém okamžiku jsou na této planetě neuvěřitelné davy lidí tzv. na cestě. Setkali jsme se v Jižní Americe s mnohými. Ale jejich cesta většinou není pohybem do neznáma, není to tvorba nového, není to ochota zažít to, co jsem si nenaplánoval, není to připravenost měnit se.Je to bezpečné pohodlné brouzdání na okraji cizí bídy, či cizí krásy, všemožně pojištěné profesionální péčí cestovních kanceláří. Samozřejmě nechci snižovat význam uklidňující "nedobrodružné" dovolené. Jen je mi líto, že lidé často spojují chuť si odpočinout a touhu pochlubit se dobrodružstvím. A tak se nechávají vyfotit na hřbetě dřímajícího velblouda s písečnými dunami v pozadí, ale nevědí, co je poušť. Proudy takových turistů oblévají zeměkouli, hrajíce si na dobrodruhy. A málokoho napadne, že by si lépe odpočinul na chatě na Sázavě a navíc by neubližoval.
Jsou různé druhy cestování. Vážím si lidí, kteří se dovedou vydat do světa. Řeknu to znovu: dovedou se "vydat". Ve smyslu kráčet a být otevřeni světu, kterým kráčejí. Dívat se a cítit se odpovědni za to, co vidí. Jít a vědět, že jejich cesta je jedinečný příběh, kterým jim nikdo nemohl předem předžvýkat, sterilně zabalit a podat přes pult. Že jejich cesta je dílo. Cesta je akt tvoření. Vážím si takových lidí a jsou pro mě příkladem.
Rozumět cestě a životu jako, že jedno jsou, to je věc, která mě naplňuje nadšením. Na cestě je totiž tolik svobody! Být na cestě pro mě znamená žít naplno to, co je teď, a pramálo tušit, co bude zítra, a to včetně toho, zda budeme zítra ještě tady nebo o tisíc kilometrů jinde a nevíme kde, zda bude co jíst, zda potkáme zlé či hodné lidi a také - zda budeme ještě živi. Na cestě jsme nevěděli, co nás kde čeká. Byli jsme si zato dost jisti, že nás může potkat v kteroukoli chvíli opravdu cokoli - včetně bolesti a smrti. A je pozoruhodné, že jsme se poměrně málo báli. Je pravda, že jsme se naučili prosit, aby nám byla dána síla přežít. Je také pravda, že jsme se naučili cítit, že mnoho a mnoho věcí nemáme ve svých rukách, že se prostě dějí, že nám přicházejí do cesty, že se s nimi potkáváme, ale není to naše vůle. Naučili jsme se, že mnoho věcí je nám dáno a že můžeme sebevíc usilovat něčemu se vyhnout nebo naopak něčeho dosáhnout, ale s naší snahou příliš nesouvisí, co se nakonec stane. Nevím, jsou-li věci dílem osudu či Božím, ale naučili jsme se brát to tak, že jsou a zároveň že jsou jakýmsi polotovarem - výzvou či šancí pro nás nějak se k nim postavit a dát jim tvář.
To je dobrodružství - přijmout, a to tak, že naprosto, že nevím, co bude zítra, resp. Co bude v každém příštím okamžiku. Žít naplno to, co je teď. Vědět, že to, co je teď, jsem dostala jako dar, ať už je to v tuto chvíli radostné či bolestné. Něco jsem dostala. Nemusím na to být pyšná, je-li to krásné, ani se nemusím ukřivděně vztekat, je-li to nepříjemné. Nemusím usilovat, aby se věci děly výhradně tak, jak já chci. Nemusím se bát toho, co bude, ani se trápit nad tím, co je či co bylo. Každý okamžik je jedinečný dar, který není k ničemu, dokud ho nějak nepřijmu. Baví mě dobrodružství, neboť mi dívá obrovskou svobodu - a taky i odpovědnost. Dějí se kolem nás vědci, které nejsou ničím, dokud jim nedáme smysl. Dostáváme jednotlivé okamžiky a jsme svobodni v tom, jak jim porozumíme a jakým smyslem je naplníme. A to je tvorba, to je dílo - a to je svoboda a obrovská odpovědnost.
Rodiče plakali (a my taky), když jsme se vrátili z cesty. Ale my jsme se nevrátili. Z této cesty se vrátit nelze. Cesta pokračuje dál. Pokračuje život, jehož jednotlivé chvíle vnímáme jako obdarováni a jako příležitost a výzvu dát jim smysl. Na cestě víme, že je nekonečně mnoho možností, jaký smysl každé chvíli dát. A že neseme břímě obrovské odpovědnosti, neboť tím, jak díváme smysl každému okamžiku, tvoříme svět. Vědomí této svobody dává člověku křídla, je to hra, je to umění, je to dění naplněné možnostmi a překvapeními, je to výzva k tvoření.A vědomí odpovědnosti nás vrací k otázkám - co to tvořím, co to dělám, co po mně zůstane na tomto světě, když se na věci určitým způsobem podívám, když nějakou událost určitým způsobem pojmenuji. Neboť tvoříme svět tím, jak mu rozumíme, jaká dáváme věcem jména. Takže si teď dáváme víc bacha na to, abychom svými řečmi.úsudky, hodnoceními a náladami nespoluvytvářeli svět, v němž se nám nechce žít.
Na závěr ještě jeden - mírně apokalyptický obraz: Na modré hladině jezera Titicaca se houpe plovoucí ostrov. Místní Indiáni tu po generace týden co týden skládají novou vrstvu rákosu a ten se vznáší na hladině jak velká nafukovací matrace. Na ní stojí třicet rákosových domečků a v nich žije třicet indiánských rodin. Dopoledne přistane u břehu loď a na plovoucí matraci vyskáče dvacet turistů. Chvíli nadšeně výskají, neboť chůze po měkkém a houpavém ostrově je novým a komickým zážitkem, potom si sednou v rohu do úzkého kroužku a průvodce z cestovní kanceláře jim v krátkosti vyloží, jak to na ostrově chodí. Oni přijedou až sem, aby si nechali zprostředkovaně vyprávět, místo aby sami žili!! Po výkladu opět vyskočí, za všeobecného veselí nacvakají nezbytné fotografie "Já a indiánské dítě", "já a rákosový člun", "já a rákosový domek" a odhopkají do lodě. Ostrov utichne a Indiáni žijí dál své poklidné životy. Jen vzácně se stane, že se někdo z bílých návštěvníků přijde pozdravit a "setkat" s tím, do jehož domu vstupuje.
Ať už na "cestách", v životě nebo v psychoterapii mnohdy dáváme (všichni - mě nevyjímaje) přednost předžvýkané, sterilně zabalené a do správné škatulky zařazené verzi. Vstoupíme na plovoucí ostrov a necháme si předložit připravenou verzi o tom, jak tu lidé žijí. Zapneme si televizi a necháme si vyprávět něčí verzi o tom, co se dnes na tomto světě stalo. Přijmeme klienta a máme připraveny škatulky lidských trápení, do nichž bude zařazen. V životě i v terapii děláme vše proto, abychom nebyli překvapeni či zaskočeni - jen aby se nestalo něco, na co nejsem připravena. Jen abych neslyšela něco, co nechci slyšet. Včas si zařadíme klienta mezi blázny či psychopaty, jakmile začne mluvit o věcech vzpírajících se běžnému porozumění. Rychle se vrátíme k předem danému scénáři,podle nějž má rozhovor probíhat, jakmile hrozí, že by se mohl vydat zcela nepředvídatelnými cestami. Všemi prostředky zabráníme dialogu, na jehož konci bychom mohli stanout překvapeni tím, co nás samotné napadlo, čemu jsme uvěřili, co jsme přijali, co jsme to vytvořili. Uzavíráme pojištění, platíme daňové poradce, nechodíme do deště a nebereme stopaře. Bojíme se nejistoty, změny, pohybu, novoty. Bojíme se nových příběhů. Uzavíráme se do pohodlí a stability své práce, osvědčeného tisku, jednoduchých pravidel a čistých teorií bez protimluvů. Spokojeně předem, zapadá-li život do připravených kolejí. Jak jsme šťastni, máme-li příležitost zvolat "Aha, takhle to je! To je přece jasné!" A můžeme tím častěji volat, čím obecnější a všeplatné pravdy a škatulky jsme přijali.
Pohádky nejdou zařadit. Překvapení a úchvatné zážitky čekají na nevyšlapaných cestách. Setkání s jedním podivínem nám dá víc než několik vědeckých teorií. Čím víc věci je nám jasných, tím pevnější zdi nám uzavírají cestu. Na cestě jsou lidé, s nimiž stojí za to se setkat. Cesta je dobrodružství. A dobrodružství je tvoření a odpovědnost za stvořené. A někdy je to sranda. A někdy má člověk hlad a je mu zima. Jenže to stojí za to, neboť to má smysl. A navíc - já už to asi ani jinak neumím.
"Dobro-družství" znamená "družit se s dobrem" nebo "sdružovat se v dobru" nebo být "dobrými druhy"? Nevím, co je "dobro", ale je mi "dobře", mohu-li si žít podle vlastního poznání a ne podle diktátu poznání cizího (a navíc jaksi masového).
Baví mě zažít s klientem dobrodružství, být spolu s ním na cestě. Být pro klienta partnerem, s nímž může docházet k vlastnímu poznání, s nímž se může vymanit z pasti bolestného příběhu. Je to opravdu vzrušující a smysluplná práce otevírat se neznámému, nevědět předem, co se mnou i s klientem náš dialog udělá. Dialog je cenný, pokud z něj oba vyjdeme změnění. Pokud se nám podaří vyprávět zcela nový příběh, který by nikdy nebyl vznikl nebýt právě tohoto dialogu. Ale na takovou práci musí být člověk dobrodruh - tzn. Musí být připraven na překvapení, musí počítat s tím, že neplatí žádné předem dané plány a že se veškerá očekávání a předpoklady mohou stát naprosto scestnými a tudíž svazujícími. Musíme počítat s tím, že přijdou chvíle, kdy se budeme rozhodovat, zda ještě v tomto dobrodružství pokračovat nebo zda je ohrožující natolik, že z něj raději vycouváme - nebo bychom se zbláznili. Přeci jen - jsme jenom lidi a neumíme se vzdát naráz všech předpokladů a schémat díky němuž rozumíme světu. To není povinnost pomáhajícího. Užitečné je vědět, že se mohu lecčeho vzdát a že se mohu rozhodnout, kdy už to stačí. Dostáváme okamžiky darem - jako dar a jako šance k nám přichází i náš klient. A na nás záleží, zda se s ním vydáme na dobrodružnou cestu či zda se s ním projdeme parkem od mostu k poště, po cestě, na níž si možná všimneme mnohých krás, ale kterou přece jen známe natolik, že na ní nemůžeme zabloudit a rozhodně nemůžeme dojít nikam jinam než
k poště.
V Písku 6.11.1997
Kateřina Peclová

(1) Jay S. Efran: Radical Constructivism: Questions and Answers , přel. Ivan Úlwehla, vyšlo jako součást časopisu KONS, č.14, červen 1997, str.9, (vyd. Institut pro systematickou zkušenost Praha). Originál v knize:Jay S.Efran and Robert L. Fauber: Constructivism in Psychoterapy, American Psychological Association, Washington DC,1995

P.S. připojené 9.12.1998:
Milý Honzo, čtu si tak po sobě to, co jsem napsala před rokem a mám málem slzy na krajíčku. To jsem se teda dojala! Znovu se mi intenzivně vrátila vzpomínka na to, jak bohatí jsme se vrátili z Jižní Ameriky - jak jsem vděčná, že jsem si odtamtud přivezla právě to porozumění, o němž je předcházející text. To, co mě v tuto chvíli dojímá, je staronové zjištění, že vše se mění.. Že získanou zkušenost už nám sice nikdo neodpáře, ale zároveň že nám ji nikdo nepojistí či neuzavře do sejfu, aby zůstala netknutá a smála se na nás skrze mříže už navždy stejná. Jde s námi jako všechno - bezbranně vystavená novým zkušenostem a je to dřina budovat z toho nového a starého stále znovu útulný dům.
Po letošní cestě do Indie a Pákistánu získalo nadšení z otevřenosti a nekonečné důvěry - v lidi, v |Boha i ve vlastní schopnost žít ve světě hezky - značné šrámy. Ale možná, že to je právě to ono. Možná jde o to nebýt tak naivní jako před rokem, ale zas o kousek víc vědět a přijmout, že je to na mně, co s těmi všemi zkušenostmi udělám a že to vždy není procházka růžovou zahradou. Přesto je to !to ono". Cítím, že stejně jako loni můžu i teď jít dál a nebát se.
S celým tímto textem udělej, co se Ti bude chtít.
Ahoj Káča Peclová

( Psycholožka Kateřina Peclová a její přítel, fotograf Richard Slaba, odletěli 6.12.1999 do Austrálie, odkud se pomalu vrátili přes Asii domů. Cesta trvala asi rok. V současné době si stavějí dům v jižních Čechách a pomalu začnou učit chodit své dítě. Napjatě čekám, zda a kam se s ním vydají…)
Srdečně zdraví
Jan Burian




Další články tohoto autora:
Jan Burian

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: