Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 22.11.2002
Svátek má Cecílie




  Výběr z vydání
 >SUMMIT NATO: Praha ve čtvrtek odpoledne a večer
 >BURIANOVA KULTURNÍ OZDRAVOVNA aneb HLAS LIDU TROCHU JINAK
 >SUMMIT NATO: Kritici Spojených států, spojte se?
 >SUMMIT NATO: Summit po poločase
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Rozejděte se!
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Jak se fénuje automobil
 >PSÍ PŘÍHODY: Tentokrát prokopnul buben Bart
 >OHLAS: Chvála policie
 >NÁZOR: Rozšíření je krok dobrým směrem
 >ŽERT ZE ŽIVOTA: Na Roentgenu.
 >FEJETON: Létající kadibudka aneb fejeton plný nekoretních slov.
 >POSTŘEH: O věcech nejlidštějších
 >VTIP MEJLEM: fenomenálním ženám
 >SVĚTOVÉ DĚJINY: Budování Spojených států amerických (mapa)
 >ZDRAVÍ: Vitamin B chrání před rakovinou tlustého střeva a konečníku

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  
 
22.11. OHLAS: Chvála policie
Jan Beneš

Nemohu přesně říci kdy se mi to stalo, ale už někdy od dob, kdy jsem na rozum bral (pokud k tomu kdy vůbec došlo) jsem byl přesvědčen, že funkční policie prostě nemůže být zároveň policie občanstvu sympatická. Za vyjimku pravidlo určující, připouštěl jsem londýnské bobbies, aniž jsem s nimi ovšem učinil jakoukoli osobní zkušenost, jakož i policajta uvízlého v paměti z dětství na Hanspaulce, pana Zajíčka, což byl rozhodně muž na svém místě.
Ostatně, v době kdy jsem na rozum bral, pokud k tomu tedy vůbec kdy došlo, už jsme žádnou policii neměli, ale měli jsme SNB a posbírané zkušenosti věru k sympatiím nenabádaly. Byly i zkušenosti s StB, určující to částí Sboru. Netřeba snad vzpomínat. Podotkněme jen vhodně ilustrující realitu, že příslušníci VKR, ač byli její součástí, neopomenuli nikdy člověku připomenout, že nejsou žádní estébáci.
Názory jsem pozměnil, když jsem učinil své zkušenosti s nejrůznější policií americkou, dokonce byl jeden čas i povolán sheriffem (což je však funkce občany volená) k výkonu služby deputy, neboť v obci ohlásili své setkání motocyklisté zvaní "Andělé z pekla" a sheriff to se svými sedmnácti maníky prostě nemohl zvládnout.
Potom jsem měl nejrůznější policisty jako své studenty, případně studentky. Snad teprve tehdy mi došlo, že výkon této služby je zejména záležitostí profese, jako profesionality. A profesionální chování těchto žen i mužů přičítal jsem jednak jejich důkladnému školení, jednak opravdu odbornému výběru (v případech více než mnohých od věku 15 let) důsledně vyřazujícímu všechny, kdo by svou službu chtěli chápat jako dominaci nad občanem. Druhá stránka této věci arciť zase vězí v tom, že sheriffové i policejní náčelníci jsou voleni a tudíž zatraceně dbají na to, pokud jde o podřízené jež si vybírají sami, aby jim občan dal svůj hlas i v příštích volbách. Což začíná u toho, že chodí do služby oholení, čistí a mají vycíděnou obuv.
Takže po roce 1990 se policistům u nás začínalo nesnadno. Také proto, že tak řečeno kádrově, to přece pořád hlavně byli ti esenbáci a starého psa učiti novým kouskům těžko. Zvyk dominovat kdykoli a kdekoli tu zůstával. Když mi ukradli auto, vadila mi ale sprostota tehdejšího náčelníka na Smíchově méně, než ten úděsný bordel a špína na služebně jíž vládnul.
V jiném případě jsem se nachomýtl k jakémusi rozdílení služeb na křižovatce u Národního divadla.Ani jediný z těch rozdílených neměl v devět ráno vyčištěné boty.
Taktéž u Národního, k totální nekázní řidičů zablokované křižovatce, kdy už jsem to nevydržel a pravil opodál postávajícímu policistovi:
"Tak člověče, dělejte něco!"
"Já tady přepínám světla," pravil ten dobrý muž. A dál nevzrušeně přepínal, nad dvěma zablokovanými tramwayemi, přehšlí vzájemně se blokujících automobilů a nad zvoněním, troubením a zmatkem.
Strašlivá byla policistka na náměstí v Sobotce v sukénce tak špinavé a jakýmisi smrkanci potřísněné, že to vskutku překračovalo jakoukoli možnou normu oděvu. I zbytek uniformy a botičky vypadaly nejspíše na to, že dáma pár posledních týdnů přespávala pod mostem. Pokud jde o osobičku, ta zase zřejmě dost dlouho neměla přístup k vodě a mýdlu.
Napadlo mne pouze, že by si v Sobotce potřebovali na týden vypůjčit sheriffa z mé americké domovské obce. Ale to jsem už žil zas na rodné hroudě dost dlouho na to, aby mne to jinak nevzrušilo. Tady to prostě chodí takto. Kdo jsem, abych se zabýval donáškou sov do Athén, že?
Pak jsem činil jiná svá poznání díky tomu, že jsem jednou náhodou zjistil, že vyšetřovatel Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu, byl v době páchání těch zločinů sám úspěšným udavačem. Pan magistr Mosler. Z úřadu odešel na vlastní žádost (pensijně zajištěn) ale začal podávat žaloby a já musil navštěvovat policii a podávat vysvětlení. Sděluji, že jsem se setkal s vyšetřovateli slušnými, vzdělanými a profesionálně zdatnými. Mohu srovnat s jejich americkými protějšky, které jsem školíval. (V jednom případě to dokonce pan magistr dotáhl až k soudu, který prohrál, ale ještě před vynesením rozsudku stihl podat další žalobu. Je to pilný člověk).
Nu a pak přišel ten event s NATO. A vykradení bytu mé příbuzné v uzavřené části Prahy. A kontroly na silnicích a uzávěry ve městě. Dávám na vědomí, že jsem se setkal především s policisty obého pohlaví, jejichž uniformy i obuv byly čisté a jejichž jednání bylo profesionální a vstřícné. Já byl spokojeně překvapen a jsem přesvědčen, že spokojen by tentokrát byl i náš americký sheriff, právě tohoto listopadu již po šesté zvolen občany svého městečka znovu do funkce.
Funkční policie tedy zřejmě může být i policií sympatickou. Doufám, že jsem to nezakřiknul.




Další články tohoto autora:
Jan Beneš

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: