Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Sobota 23.11.2002
Svátek má Klement




  Výběr z vydání
 >MROŽOVINY: Postsummitové drobty
 > ŠAMANOVO DOUPĚ: Bitva se nekonala, jen manévry
 >POP: Přichází pan Jones
 >ZDRAVÍ: Proč vzniká benigní hyperplazie prostaty
 >POVÍDKA: Autorčiny strasti
 >SUMMIT NATO: Praha ve čtvrtek odpoledne a večer
 >BURIANOVA KULTURNÍ OZDRAVOVNA aneb HLAS LIDU TROCHU JINAK
 >SUMMIT NATO: Kritici Spojených států, spojte se?
 >SUMMIT NATO: Summit po poločase
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Rozejděte se!
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Jak se fénuje automobil
 >PSÍ PŘÍHODY: Tentokrát prokopnul buben Bart
 >OHLAS: Chvála policie
 >NÁZOR: Rozšíření je krok dobrým směrem
 >ŽERT ZE ŽIVOTA: Na Roentgenu.

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Zábava  
 
23.11. POVÍDKA: Autorčiny strasti
Martina Bittnerová

"Skoro každá tvá povídka končí nevěrou", říkali mi mnozí a někteří škodolibě dodávali: " Holka, ty si koleduješ, ty pokoušíš osud."

Když jsem namítla, že jen opisuju ze života, většina z nich okamžitě zmlkla. Čímž mi došlo, proč se přede mnou od jisté doby zdržují líčit své milostné eskapády.

Už někdy v sedmnácti letech jsem si přečetla slavný spisek doktora Plzáka s názvem " Othelón žárlivosti", z něhož pro mě jasně vyvstalo, že žárlí jedině mentálně retardovaní jedinci, slaboši a nemocní lidé, co nedokáží pochopit základní pravidlo - věrnost se nikdy nedá dokázat. Proto jsem se snažila tento cit v sobě ukočírovat, ba přímo ho potlačit. Podařilo se mi dokonce pochopit rozdíl mezi nevěrou duševní i fyzickou, přičemž následky té první bývají mnohem tragičtější. Teoreticky jsem se vybavila z literatury dostatečně. On člověk vždy nějak lépe zvládá teorii než praxi.

U nás doma praxe začala nenápadně. V počítači, středobodu naší domácnosti, s krásným velkým monitorem, blikající myší a zavedeným internetovým připojením, jsem jednou našla pět uslintaných básniček s vroucím názvem "Tobě". V duchu jsem ihned zrekapitulovala celou svou básnickou tvorbu a došlo mi - jejich autorem já rozhodně nejsem. A nemohla bych ani být, protože dotyčná dáma schovala své zakuklené tužby do mnoha barvitých metafor, zatímco já sděluji své pocity přímo. Přesto zoufale jednoduché slovo na tři písmena - sex, z těch básní čpělo přímo okatě. Chtít sex může, napadlo mě, ale záleží po kom. Zůstala jsem klidná, vždyť to mohl manžel jen stáhnout z internetu. Třeba mi chtěl ušetřit práci a vybrat pro recitaci na naše literární večery nějaké pěkné básně.

Během dvou dnů se dotyčná pětice veršů přestěhovala do souboru s názvem důležité. Muž se dál tvářil jako jelimánek a hrál komedii počítačové fanatika. Kdykoliv jsem se k němu nachomítla, zavíral rádoby nenápadně přede mnou právě rozepsaný text.

A pak to přišlo.
"Nevíš, kam jsi mi schovala tu novou voňavku?" Nenechal mě ani domluvit a hned pokračoval:" Dám ti přečíst takový básničky, schválně, co na ně povíš." Otevřel soubor důležité a do tmy pokoje na mě zasvítilo:"Tobě". Zatvářila jsem se, že je vidím poprvé. Po celou dobu, kdy jsem mu je četla přes rameno, jsem znechuceně odfrkovala, aby se dál na můj názor neptal. Máme už při hodnocení jakýchkoliv děl tento signál téměř smluvený, neboť z něj okamžitě pochopí mé stanovisko. Dnes se ale nedal odbít. Asi mu na nich záleželo.
"Co na ně říkáš?", zaútočil a ihned dodal, abych nebyla hlavně zaujatá.

"Kdo ten canc napsal?", smečovala jsem.
"No víš, jedna moje kamarádka. Však sem ti o ní tuhle vyprávěl", nejistě koktal.

"O kom", sykla jsem.
"O Sylvě přeci", prohodil naoko ledabyle.
"Jó, to je ta znuděná mateřská dovolená, dvě děti a manžel, který absolutně nechápe její citlivě rozněžnělou duši? Jestli budu v pětatřiceti plodit stejný bláboly, hodím si mašli.", pronesla jsem ironicky.

Uraženě se odvrátil a já přemýšlela nad tím, že bych si asi měla pomalu osvěžit četbu Plzákových knih.

Ten večer mi ještě sdělil:" Zítra bude od pěti domovní schůze, obětuju se a půjdu tam sám."

Z domovní schůze se vrátil vyfešákovaný s výbornou náladou a podivně zasněně nepřítomným výrazem, naposledy jsem ho tak spatřila na naší vlastní svatbě. Nevím, kdo ho vybičoval k úsilí vyšlechtit svůj zjev, ale předseda našeho bytového družstva asi těžko.

Následující ráno jsem měla volno a prohrabávala se v e-mailové poště. Mám tu nectnost házet většinu důležitých e-mailů do pomyslného elektronického koše a pak, když je opravdu potřebuji, nemohu je najít. Místo hledaného e-mailu, jsem ale narazila na verše: " Máš paže, co svítí jak opály a pohled plaché laně."

Prvně jsem si uvědomila, jakého to nedoceněného a geniálního básníka jsem si vlastně vzala, poté jsem si kriticky prohlédla paže, místo opálů na mě svítila dle slov mé dermatoložky, ložiska atopického ekzému a rovněž tu plachou laň překrýval výraz "Boha pomsty".

Kdyby mi v knihovně ležela Plzákova kniha, určitě bych řádně prostudovala jeho rady a ušetřila se tím nějakých zbytečných komunikačních chyb, určitě bych se na příchod muže připravila. Jsem klidný člověk a dost si na tom zakládám, ale to odpoledne jsem doma předvedla cirkusovou estrádu, za níž by se nemusel stydět ani klan rodiny Kludských. Bohužel pro mě ta tam zůstala chladnost hrdinek z mých povídek, ta tam zůstala myšlenka, že stejně ze sebe dělám akorát mentálně retardovanou osobu, která tuší, jak si tímhle k ničemu nepomůže. Zatímco jsem se v příbězích svých literárních hrdinů vyžívala ve vše možných vztahových ukrutnostech, kolizích a nechutnostech, teď mi to celé v osobní rovině připadalo zoufalé, zbytečné a ponižující.

Muž se na protest zabarikádoval do ložnice a já po chvíli zapnula počítač v touze popovídat si s přáteli po drátě, jednoduše zanalyzovat situaci a nabrat zas zdravý rozum. Díky vymoženosti jménem ICQ, jakéhosi komunikátoru, kde máme každý svou přezdívku a přiřazených x čísel, tedy účet, to neměl být problém. Podotýkám, že nápad zavést onu přezdívku a účet pro oba společný jsem já neměla, zařídil to muž. Když jsem si komunikátor otevřela, zablikala na mě zpráva : "Je mi to opravdu líto, ještě tvá žena tolik vyvádí? Víš, vážím si toho nadpozemsky neuchopitelného, co vzniklo mezi námi. Moc pro mě znamenáš."

Ze zoufalství obvykle okamžitě přecházím do ironie a proto jsem drze oné neuchopitelné laňce odepsala: "Jsem ráda, že si o mě děláš takové starosti a hrdinně jsem se pod to i podepsala." Obrazovka za okamžik zahřímala - uživatel odpojen a tím naše konverzace skončila.

Laňka postupem času naštěstí mizela z naší domácnosti, složka důležité přestala chrlit dojemnou poezii a manželovo básnění nabralo mnohem prozaičtějších směrů.

Desítky hrdinů a hrdinek jsem nechala trápit nevěrami svých partnerů, desítkám z nich jsem kopala jámu, až jsem ji vyhloubila tak hlubokou, že jsem do ní nakonec spadla sama.

 

 


Další články tohoto autora:
Martina Bittnerová

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: