Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pondělí 25.11.2002
Svátek má Kateřina




  Výběr z vydání
 >ŽIVOT: Konečně zase trochu zdravého jádra
 >ZAJÍMAVOST: Člověk proti stroji
 >POLITIKA: Petr Nečas je nadějí pro ODS
 >SVĚT: Tulák od Niagary
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Jak dostat přítele do vinárny
 >PSÍ PŘÍHODY: Příhoda, kterou jsem neprožil
 >PO SUMMITU: Poslední bitva nevzplála
 >GLOSIČKA: Není srdce jako srdce
 >FEJETON: O tykání a kartách
 >ŠKOLSTVÍ: Školské odbory vyhodily 178 milionů oknem
 >CHTIP: Slovní spojení
 >SVĚTOVÉ DĚJINY: Spojené státy americké - přistěhovalectví (mapa)
 >MROŽOVINY: Postsummitové drobty
 > ŠAMANOVO DOUPĚ: Bitva se nekonala, jen manévry
 >POP: Přichází pan Jones

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Zábava  
 
25.11. FEJETON: O tykání a kartách
Alex Koenigsmark

Nedávno navštívil po dlouhém čase náš oblíbený hostinec U Vopičků na rohu zbohatlý někdejší soused Blahoslav Brejžek, který zbohatl podnikáním a tak se už dávno odstěhoval do jakéhosi zbohatlického sila.
Protože se již na obecné škole - patrně ve snaze ušetřit čas - podepisoval zkráceně Bl.Brejžek, nikdo mu od té doby neřekl jinak, než Blbrejžku. Jeho ekonomický úspěch nás všechny naplnil údivem a nedůvěrou v existenci boží a jakékoliv spravedlnosti. Podobalo se to starému židovskému vtipu o penzionovaném profesorovi, jenž vidí Kohna vystupovat ze zlatého mercedesu a když se doví, že se Kohn živí kšeftem, zavrtí hlavou, vždyť Kohn měl vždycky pětku z matematiky! Ale to není tak těžké, odvětí Kohn, já například koupím za sto dolarů vagon pomerančů, za čtyři sta ho prodám a z těch tří procent docela slušně vyžiju…
"Tak jak se ti tam žije, Blbrejžku, mezi těma zbohatlíkama?" otázal se jej Eman Mindrák. Pravidelným čtenářům nemusím připomínat, že Eman Mindrák podniká v oboru chov nutrií a stále trochu čpí navinulým masem, kterým tyto roztomilé hlodavce, či co nutrie vlastně jsou, krmí. Proto vedle něj zpravidla nikdo nechce sedět. On sám si tuto řekněme distancovanost vysvětluje jako sílu své osobnosti. Na rozdíl od Brejžka nebohatne.
Brejžek se šťastně usmál. Nebydlí se tam špatně, ujistil nás, je to všechno nové a nikdo nikomu nic nezávidí, protože máme všichni zhruba stejně peněz, jinak bychom tam nebydleli, že.
"Tak to byste si mohli všichni i tykat," pravil Eman Mindrák.
"Tykat, no," odpověděl Brejžek inteligentně, "to ale není tak jednoduchý."
O tom tykání se rozpoutala zajímavá debata. Někteří z nás již raději zapomněli, zdali před zbohatnutím Brejžkovi tykali či vykali, například já, a tak jsme oslovení raději všelijak obcházeli. Povšiml jsem si, že totéž dělá také sám Brejžek, který nás oslovoval jaksi kolektivně, říkal "pánové" a nikdy se neobracel na někoho jednotlivě. Jak jsem později pochopil, mělo to svůj významný důvod.
"Tykání," řekl Bohouš Dolejzal, "je takové skoro moc důvěrné. Vlastně není důstojné skutečného mezimužského vztahu."
"Tak už mi nikdy netykej," rozhněval se na něho Karel Ksindl. Ten, jak vzápětí vysvětlil, odešel konečně do důchodu a od té doby tyká všem, jako to dělával jeho dědeček. "Jak mám poznat, že jsi kamarád? Říkat ti pane Dolejzale?"
"Právě," vysvětloval Bohouš Dolejzal, "já myslím, že nejkrásnější forma mezilidského oslovení je vykání s křestním jménem. Vy, Karle, hele, nepozvete mě na fernet?"
"Ne," odpověděl Ksindl. "A jak bych vám, Bohouši, potom mohl vynadat? To vám mám říkat vy blbe? Vy osle? Bohouši, vy pitomče, vy debile?"
"Tak to snad stačilo," urazil se Dolejzal. "Nemusíš to hned zneužívat."
Eman Mindrák přemýšlel. "A co doma, v manželství? Promiňte, Věruško, jak to, že jste mi nevyprala ty podvlíkačky? O jinejch situacích ani nemluvím, třeba Emane, chrápete…"
"Já," řekl Brejžek, "si nechci se sousedy v našem satelitním luxusním habitatu tykat, protože to je něco jako výraz přátelství. Hned bych je musel zvát domů, chodit na jejich oslavy a to je vždycky jenom začátek průšvihu. Pak si začnou půjčovat peníze, zatahovat jednoho do svých podezřelých kšeftů a už to jede… I tak se s manželkou sázíme, který z nich bude zavřenej první, jsou to beztoho samí tuneláři…"
Rychle jsme pochopili, proč netyká ani nikomu z nás. Nejsme sice žádní tuneláři, ani barabové, což je v odborné terminologii totéž, ale taky bychom mohli mít nějaké hloupé myšlenky.
"Někdy ale," řekl Brejžek, "tykám svým zaměstnancům. Je to takový druh řekněme solidárnosti, dávám najevo, že jsme na jedné lodi a že jsou mi tak nějak lidsky blízko. A oni se tím cítí viditelně poctěni."
"A co voni," zeptal se Ksindl, "taky tykají?"
"No to ne! Ani omylem," ohradil se Brejžek. "Tak daleko to zajít nesmí… To by si nedovolili. Vědí, že to by přehnali. Tykat mi nemůžou. Váží si mě, vždyť je živím. Ne?"
Vzpomněl jsem si na příběh o tykání, který mi kdysi vyprávěl maďarský spisovatel Tamás Barány. V padesátých letech Barány jako mladý žurnalista asistoval nějakému partajnímu bonzovi, který objížděl vesnice a přemlouval vesničany, aby zakládali družstva. V jedné pálffyovské vesnici shromáždil soudruh maďarské venkovany na návsi a hovořil k nim: ,Jak jste žili? V bídě jste dřeli od rána do večera, z ruky do huby a co zatím váš hrabě Pálffy? Váš hrabě Pálffy zatím dokázal prohrát v Baden-Badenu za jeden večer v kartách dvě stě tisíc pengö! No co tomu říkáte? No co říkáš ty, soudruhu?´ a ukázal na jednoho sedláčka s takovým tím svislým knírem a kloboukem… Ten se poškrábal za uchem a děl: No jo, když holt někdy nejde karta… Bylo po agitaci. Vyprávěl jsem tedy ten příběh v hospodě, kde se někteří zasmáli, a Brejžek jen vzdychl: "Hm, tak to ti moji by řekli nanejvýš - a dobře mu tak."
Bylo to zvláštní: celá hospoda měla náhle takové zvlhlé, trochu zasněné oči.


Další články tohoto autora:
Alex Koenigsmark

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: