Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pondělí 25.11.2002
Svátek má Kateřina




  Výběr z vydání
 >ŽIVOT: Konečně zase trochu zdravého jádra
 >ZAJÍMAVOST: Člověk proti stroji
 >POLITIKA: Petr Nečas je nadějí pro ODS
 >SVĚT: Tulák od Niagary
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Jak dostat přítele do vinárny
 >PSÍ PŘÍHODY: Příhoda, kterou jsem neprožil
 >PO SUMMITU: Poslední bitva nevzplála
 >GLOSIČKA: Není srdce jako srdce
 >FEJETON: O tykání a kartách
 >ŠKOLSTVÍ: Školské odbory vyhodily 178 milionů oknem
 >CHTIP: Slovní spojení
 >SVĚTOVÉ DĚJINY: Spojené státy americké - přistěhovalectví (mapa)
 >MROŽOVINY: Postsummitové drobty
 > ŠAMANOVO DOUPĚ: Bitva se nekonala, jen manévry
 >POP: Přichází pan Jones

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  
 
25.11. SVĚT: Tulák od Niagary
Jan Hurych

Stáli jsme tam a pozorovali, jak se jinak klidná řeka najednou stává pastí, ze které není úniku. Řeka, která zde padá z výše téměř šedesáti metrů, se pádem zcela vyřádí a zase klidně teče dál. Odedávna toto místo lákalo odvážlivce, kteří v sudu či jiné uzavřené nádobě proplouvali vodopády a pokoušeli osud. V místním muzeu je možno vidět i kontejner, ve kterém Čech Souček zvítězil nad smrtí - to ještě nevěděl, že za několik let, při jiné příležitosti, zvítězí zase ona. Vodopády se jmenují po řece, ale Indiáni je nazývají Matkou vod. Město které tu vyrostlo, se zase jmenuje po vodopádech (Niagara Falls) a stalo se oblíbeným místem turistů, novomanželů a prodavačů suvenýrů. Na druhé straně řeky se město sice jmenuje stejně, ale tam už jsou Spojené Státy.

Pozoroval jsem muže u vodopádů a dobře jsem věděl, na kterou "svou první lásku vzpomíná". Vyrůstal tehdy v Karlínském přístavu a velké šífy až z Hamburku pro něj voněly romantikou dálek. Jeho otec tehdy bojoval za císaře pána v Itálii, zatímco on s matkou se hlavně snažili tu válku nějak přežít. Pak přišla zpráva, že také otec to přežil, i tu slavnou bitvu na Piavě, a když ta válka jednou skončí, to už je náš "tulák" na gymnasiu a po matuře začíná svou kariéru jako pomocný účetní. Později je odvelen na vojnu k artilerii do Písku, kde trénuje dělostřelecké koně, zrovna tak, jako to dělají ti praví cowboys. Nějakou dobu pak ještě hraje fotbal za Čechii Karlín a hokej za Žižkov, ale táhne ho to pořád někam jinam...


O vodopády se dělí Kanada se Státy tak, že ta známější (a hezčí) část vodopádů je na kanadské straně. Jednu čtvrtinu vodního proudu (téměř celý milion litrů za vteřinu) tu zpracovává elektrárna, kterou navrhl Nikola Tesla a zbytek zůstává jen pro obdiv turistů. Řeka pod vodopády tvoří ohromnou tůň, šedesát metrů hlubokou a víry pod hladinou rolují potopené předměty pěkně dlouho, než je pustí ze svých spárů. Také vodní erose je tu silná: za těch dvanáct tisíc let, co vodopády existují, se jejich hrana posunula téměř o deset kilometrů proti proudu.

Dnes už je těžko uvěřit, že se o toto území bojovalo, a to dokonce se Spojenými Státy. Válka vypukla v roce 1812, ale naštěstí netrvala dlouho a dnes se oba sousedé přátelsky dělí o turisty z celého světa - ročně jich přijde přibližně dvanáct miliónů. Umožnil to pochopitelně příchod železnice (1840) a také to, že roku 1885 byla tato oblast prohlášena národním parkem. Je typické, že první daredevil, který proplul vodopádem v sudu (1901) byla žena, navíc dokonce paní učitelka. Dnes to mají její následovníci ztížené tím, že místní policie dělá vše, aby jim v tom zabránila. Tak například náš Souček si musel vymyslet chytrý plán, jak ji oklamat. Dole pod vodopády už ovšem nikoho nepřechytračíš, ale zase se vždycky někdo najde, kdo tě z vězení vyplatí . . .

V městě u Niagary je ovšem také plno atrakcí: voskové muzeum (pana Louis Tussaud's, podobné tomu od Madame Tussaud's v Londýně), lanovka (podobná té naší na Petříně), museum Elvise Presleyho (podobné - vlastně ne, v České republice přece muzea zpěváků nejsou). Pro nákupů chtivé turisty je tu plno obchodů i velké nákupní středisko Maple Leaf Village s jídelnami, lunaparkem a ohromným ruským kolem. Po prohlídce místních parků se také můžete třeba projet kabelovou lanovkou přes řeku, přímo nad vířícími vodami Whirlpoolu, proslavené svými peřejemi. Kdo má ale rád přehled, ten si vyjede na Skylon Tower, věž, jejíž vrcholek je 240 metrů vysoko nad hladinou řeky pod vodopádem. Zde také hned může poobědvat v otáčecí restauraci, odkud je vidět postupně nejen vodopády i celé okolí.


O nedělích jezdíval s trampy na Sázavu a z měšťáka se pomalu stával zálesák. Nejprve to bylo jen o víkendech, ale později si postavil i chatu v Osadě Údolí Raků. To už s ním jezdila i jakási dívka, spolu sedávali u táboráku a zpívali trampské písně, plné romantiky a touhy po dálkách. Později přišla jiná dívka, ale ta stará, velká láska zůstává: Niagara. Vodopády, které proslavila píseň, kterou zase proslavily vodopády. Obracím se k muži u vodopádů: "Půjdeme, táto?"
"Ještě chvíli, " odpovídá mi trochu zastřelým hlasem, aniž by se otočil. Myslí, že nevidím, jak si něco rozmazává po tváři . . .

Pak se náš tramp oženil a zanedlouho se mu narodil i syn. A zase přišla světová válka, druhá - teď už je pro jistotu začali číslovat. Když ale spojenci vybombardovali blízké Vysočany (to se jim zrovna narodil druhý kluk), odvezl rodinu do bezpečí jižních Čech. Konečně přišel mír a my se zase vrátili do Prahy. Ale otec a syn nemají na sebe nikdy moc času: jen občas ještě zavezl kluka na osadu a zasedli k táboráku, kde pár kytar a okarína či harmonika stačilo na celý trampský koncert. Táta jim pak musel vypravovat, jak poznal písničkáře Mottla a ti mladší poslouchali s obdivem, zatímco starší jen pokyvovali hlavami. Na závěr se pak na tátovu poctu pěla slavná Niagara, oslava lásky ztracené a právě proto věčné.

Potom přišlo jakési vítězství lidu a najednou, po tolika letech na ministerstvu, odchází do výroby: je teď dělníkem na vrtech v Ejpovicích, kde se konečně dočká penze. A zase přijdou vojáci, i když žádná válka není. Je to vlastně rekord: za jediný lidský život zažil dvě světové války a jednu "spřátelenou" invazi. Alespoň, že ten starší kluk se dostal ven - říká si. Později, vlastně až po deseti letech, dostává povolení k návštěvě syna v Kanadě. A tak letí do země za vodou, o které zpívávali, že "třista mil je do Fort Adamsonu, možná, že i ještě víc" či že "na severu chatu měl dřevěnou, winchestrovka byla jeho ženou". I ten svůj ručně psaný trampský zpěvník si s sebou přinesl, i když nemusel - znali jsme přece ty všechny písně úplně nazpaměť. Hlavně "Niagaru": to se vždycky zlobil, když jsem při tom zpíval slova jiné, ne zrovna prostonárodní písně a dokonce ještě i repete.


Dnešní Kanada ho poněkud zklamala; hlavně ta její konzumní (rozuměj konzumující) společnost, kterou nedovedl pochopit. Abych ho potěšil, zajeli jsme spolu do indiánské Kaughnawagy, kde jsem ho vyfotil s náčelníkem Mohawků. Představil jsem ho ovšem jako šerifa z osady Pragawaga, což na chiefa udělalo nemalý dojem. Také jsem ho vyblejsknul u naší chaty na Huronu coby osamělého kovboje u ohně, s naším vlčákem Chuckym v popředí a s jezerem v pozadí. A ještě jednu fotku s kouřícími kolťáky, Smith-and-Wessony, mířícími přímo na kameru. U táboráku jsme si pak zazpívali prorocká slova písně: "a že ta Kanada, už není Kanada, a Manitou je na to sám" . . .


Nejzajímavější ze všech pohledů je pochopitelně u hrany vodopádu. Tramp stojící přede mnou si ale dává na čas. Čekal na tenhle okamžik celý život, tak ho chce vychutnat. Jsem z to ho celý nervózní - ještě se musíme projít tunelem ve skále, kde si můžeme prohlídnout Niagarské vodopády pěkně zblízka a pak si vyzvednout nepromokavé námořnické pláštěnky, abychom se mohli projet parníčkem, co nás zaveze po řece dole až pod vodopády. Nad propastí se zatím klene věčná duha a kdo vydrží až do noci, uvidí i hru barevných reflektorů a laserů. Na to už čas nemáme: radši se ještě podíváme ještě do blízkého Marinelandu na cvičené velryby, delfíny a vedle v lesíku na pravé bizony . . .

A jak jsem tam stál, najednou jsem vám mu musel závidět: žil jsem sice různě po Kanadě i ve Státech, v Londýně i v Tokyu a přece tady přede mnou stojí velký dobrodruh a cestovatel, který prožil větší dobrodružství než já. Necestoval s Canadian Pacific, ale jen lokálkou na Sázavu; nelovil losy ani lososy a nezdolal divoké proudy Orinoka, ale zato ještě ty české, Svatojánské. Ono totiž záleží na tom, jak se to prožívá, jak do toho dáte celé srdce. Protože dobrodružství není dáno počtem majlí, které ujedeš či hranic, které přejedeš. Dobrodružství je vlastně zakleto v nás a je ho jen třeba objevit: není to cesta ven, ale spíše dovnitř . . .


Zamlklí jme přijeli k hranicím. Americký celník si prohlížel tátův pas a hbitě si spočítal, že má před sebou statného osmdesátníka. Nedalo mu to a povídá mi: "A čímpak byl váš otec, že se dožil tak velkého věku?"
Přeložil jsem to tátovi a on hned ochotně vysvětloval: "Řekni mu, že jsem od mládí hodně trempoval!"

Když už jsme byli zase v autě, obrátil se táta na mne a povídá: "Hele, nedělej ze mě blba - tolik anglicky umím - proč jsi mu neřekl, že jsem byl trampem?"
"No víš", povídám, "tady to slovo znamená něco jiného."
"A co jako? "
"No, něco spíše jako tulák."
"Ale to je dobře," namítal táta.
"Jo, a ty chceš, abych tohle vykřikoval na pohraničním přechodu?"
Chtě-nechtě se mnou musel souhlasit, ale přesto se zeptal: "A co jsi mu tedy řekl?"
"No co - že jsi byl úředníkem na ministerstvu!"
Táta se rozchechtal: "Jo, tak proto on se tak spokojeně usmíval . . ."

Vyjeli jsme a náš stařičký Cutlass si to spokojeně pokašlával svými šedesáti majlemi za hodinu. Náhle jako by ze mne spadla všechna tíha - dovolená začala dobře a teď nás ještě čeká dole na jihu New Jersey a pirátský Avalon na pobřeží Atlantiku. Cítil jsem se fajn: asi se to na mě přeneslo s toho "tuláka", co seděl vedle mne.
"A co takhle písničku, ctihodný kmete?" ptám se, abych ukázal dobrou vůli.
"Samozřejmě, mladíče!" souhlasil táta.
"A která by to jako měla být?" nahrávám mu.
"No přece Niagara, ale ne abys mi ji zase mrvil," varoval mě.

Ba ne, táto, po tom všem už bych ani nemohl - pomyslel jsem si. A tak jsem na to dupl, vítr nám cuchal vlasy a rval nám od úst slova té proslavené písně. Písně, která v sobě také skrývá dobře míněné, i když zcela neúčinné varování, protože:
"Komu vášeň v srdci hárá, tomu není pomoci."
A ještě repete.


Tato povídka je z elektronické knihy POVÍDKY OD HURONU, která vyšla v edici KNIHY OFF-LINE. Kniha se dá číst tím prohlížečem, kterým zrovna čtete toto a je ke stažení zdarma pro členy klubu KČK. Chcete se stát členy klubu? Napište nám na adresu hurychj@tnt21.com; jedinou podmínkou je, abyste připsali, co od knihy očekáváte.


Další články tohoto autora:
Jan Hurych

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: