Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 28.11.2002
Svátek má René




  Výběr z vydání
 >SVĚT: Mohamedánský feminismus
 >ZAMYŠLENÍ: Gesto.
 >VOLBY: Jakpak to asi je?
 >FEJETON: Kadibudková reminiscence.
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Zpráva o ukončení činnosti BSP č. 1007
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Co všechno je třeba zkontrolovat před odchodem
 >PSÍ PŘÍHODY: Žádný takový
 >MÉDIA: FITES pěkně po bolševicku
 >REGION: Ostravská ODS příjemně překvapila
 >NÁZOR: Jaká budeš Evropská Unie?
 >HUDEBNÍ RECENZE: Je to jasné?
 >ŽIVOT: Tramvajofobie
 >IPV: Prohlášení k odvolání gen. ředitele Českého Telecomu
 >CHTIP: Jak ve vězení, jak v práci
 >SVĚTOVÉ DĚJINY: Latinská Amerika - ekonomika (mapa, grafy)

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  >>  Austrálie  
 
28.11. FEJETON: Kadibudková reminiscence.
George Švehla

Nadmíru pěkné povídání pan Václava Vlka o místnůstkách poslední útěchy ve mě vyvolalo vzpomínky na různé varianty této stavbičky jak jsem na ni narazil kdekoliv ve světě.

Začalo to silnými zážitky na toulkách po zemích Českých a hlavně Slovenských v polovině let padesátých. Jako jinochovi v činžáku vyrostlém mě tato zařízení připadala velice dobrodružná. Zvláště v třeskuté zimě na Slovenských horách. Nesmazatelný dojem na mne zanechala úlevna ve své zimní podobě u tehdejší Zbojnické chaty ve Vysokých Tatrách. Stála nedaleko chaty, kousek po svahu a trůnila na velikém šutru nad hlubinou údolí. Něco podobného jako podobná středověká zařízení na hradech. Kulatým otvorem v prkénku byl pěkný výhled do doliny. Již cesta ke kadibudce byla v zimě dobrodružstvím. Svah se proměnil v klouzačku a jeden si to musel pečlivě namířit, aby budku neminul. Jinak by skončil v dolině. Co činily tatranské vichřice s pozadím uživatele ponechám čtenářově fantazii. Tato kadibudka měla oproti té v Téryho chatě výhodu. V zimě nezamrzala. Ta na Terynce zamrzala prosím i přesto že byla uvnitř chaty. O vykopávání zmrzlého obsahu cepíny a jeho transportu taktně pomlčím.

V letech šedesátých jsem se začínal toulat i mimo hranice naší tehdejší socialistické vlasti. A tak jsem poznal, že tato, zvláště veřejná, zařízení mohou být i daleko odpudivější než v českých luzích a hájích. Ponejvíce na jih a hlavně na východ od srdce Evropy. Poznal jsem slasti košíčků na použitý toaletní papír, které trůnily připevněné na dveřích rovnou před nosem uživatele. Jak vtipné a vskutku omamné. Co tam dělali s použitým papírem jsem tehdy nevypátral, avšak čistírny k tomuto účelu určené jsem tam neviděl. A to jsem tehdy četl azbuku docela plynně. U našich socialistických bratří v Jugošce, Rumunsku, Bulharsku a Maďarsku to bylo o trošínku lepší. Aspoň tam nebyly ty košíky a jejich obsah rovnou před čumákem.

Roku 1968 jsem se dostal poprvé za železnou oponu. Tentokrát to bylo už s mojí ženou Mílou. Žasli jsme nad čistotou a atmosférou veřejných toalet v Rakousku a Itálii, nám do té doby naprosto neznámou. Tato zařízení na nás udělala takový dojem, že rozhodnutí nevracet se do socialistických jistot bylo o mnoho snadnější. A tak jsme stejného roku skončili mezi klokany. I přesto, že tehdy zdejší prostředí dýchalo přežívajícím provinciálním anglickým kolonialismem, byla tato zdejší zařízení (alespoň ve městech) až antisepticky čistá a vyvedená v nerezu. To se už nedalo říct o různých kadibudkách a volných variantách na toto téma v osadách a v buši. Ale to je jiná kapitola o které mě kdysi roku 1999 vyšel v Neviditelném Psovi seriál i s fotkami o třiceti osmi dílech.

Košíčky na použitý šajspapír jsem si v polovině let devadesátých zopakoval v Himalájích, kde tato zařízení mají Nepálci pro turisty a jiné návštěvníky, zvyklé na tento způsob očisty. Tam jsem však viděl, jak byl obsah košíčku pálen v peci, na které byla připravována večeře. Ovšem vybavení vlastní kadibudky bylo stylu tureckého, jen dvě šlapky nad dírou. Odpadní roura vedla od té díry pouze, z obvykle kamenné stavbičky, ven, kde na trávníku končila, takže se zelenal přímo nádherně. Ovšem stejně se zelenaly některé slabší povahy, co seděly u stolů hned vedle toho trávníku a pojídali nějaké to posilnění. Hygiena je tamním domorodcům slovo neznámé. Ti se však na nás dívají jako na špinavce, protože pro jejich použití je v každé kadibudce štoudev s vodou a malá plechovka na nabrání stejného. Tamnější domorodci, stejně jako Indové, se po tomto úkonu myjí a proto mají jednu ruku k jídlu a podávání a druhou k tomuto účelu.

V Jižní Americe, v Patagonii a na Ohňové Zemi, kde jsem se toulal počátkem třetího tisíciletí, jsou tato zařízení evropského charakteru a většinou bez překvapení. Avšak na dalekém a divokém jihu může pozorný tulák sem tam spatřit obligátní košíček na použitý papír. Takže jsem se myšlenkami vrátil o skoro padesát let zpět do země, kde zítra znamenalo už včera.

Avšak nejsilnější zážitky z tohoto prostředí snad poskytuje zkušenost z čínské krajiny. Tím myslím z venkova a nebo malých městeček. Veřejné záchodky tam svojí konstrukcí silně připomínají vojenskou latrínu a jsou bez ostychu stavěny podél hlavních ulic osad, kterým tak dodávají nezapomenutelný odér. Dlouhá lať na podporu stehen návštěvníků a za ní hluboký příkop, kam padá to co tam padat má a některým nešťastníkům i co nemá. Konstrukce se však liší v tom, že má pouze tři stěny. Dvě boční a zadní. Přední stěna neexistuje. Snad proto, aby návštěvníci a návštěvnice neztratili kontakt s okolím, či aby při této bohulibé práci měli výhled do kraje. Navíc si tamní obyvatelé nelámou hlavu se sexuální segregací a tak tam jako na bidýlku svorně vedle sebe v řadě sedí obé pohlaví. Na bidýlko se vedle sebe vejde kolem deseti uživatelů. Není vzácností vidět dřepící děvu a před ní na chodníku stojí mládenec se kterým se ona nonšalantně baví. A nebo naopak. Jiná země, jiný mrav. Naši lidé měli zpočátku s používáním tohoto zařízení psychologické zábrany, které však do několika týdnů zcela vymizely.

Co se týče osobně mé maličkosti, tak mám raději soukromí, nad vyhrábnutou jamkou nejlépe někde v buši, daleko od civilizace. Na dotěrný hmyz jsem si už za víc jak třicet let zvykl. Přihlížející ptactvo a divá zvěř mě nevadí.

George Švehla 25/11/2002




Další články tohoto autora:
George Švehla

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: