28.11. PSÍ PŘÍHODY: Žádný takový
Ondřej Neff
Je několik věcí, na které odmítám přistoupit, i když Bart žadoní, že by mi to srdce utrhlo.
Tedy, srdce utrhlo. To je hodně přehnaný výraz. Psové žadoní pořád, jak známo, a kdo si
nenechá srdce porůst kůrou na tři prsty silnou ještě v době, kdy je pes štěně, skončí tak,
že ho pes - někdy - nechá vyspat na předložce u postele, ve které spí sám.
Je mnoho žadonicích situací, tato z dnešního rána je klasická.
Jdeme a potkáme pána provázejícího mladičkou fenku jménem Terry. Dívčina náleží rase
velmi podobné dobrmanovi, jen ta barva mi k dobrmanovi nesedí. Běhá a skáče, v zatáčkách se
naklání jak závodní motorka, srší energií, když občas proběhne kolem nás po dlažbě
vyhlídkové cesty Mrázovka, občas jí proklouznou kola, pardon, tlapy.
Bart udělá několik chabých pokusů o běh. V jednu chvíli se tváří ne že by ji chtěl
chytat , na to je povznesený: on by ji chtěl předběhnout, aby jí ukázal, jak
se správně běhá.
"Za chvilku přijde a bude mě přemlouvat, abych mu sundal košík," podotkl jsem.
Za chvilku Bart přiběhl a začal mě přemlouvat, abych mu sundal košík. Předpisový posaz,
žalostné oko, kývání hlavou: no tak, pane, sundej mi tu věc, s tímhle se nedá
pořádně běhat, a podívej, jak tamta běhá, a nemá košík...
Tamta se nepere a nepojídá jedlé psy, Barte, zůstávám zatvrzelý. A navíc, ty bys bez
košíku stejně neběhal!
| 
