Chuť zlepšovat věci obecné zřejmě roste s věkem. Zatím takové choutky nemám, to je dobré znamení. Z dětství si vybavuji vzpomínku na dědečka, jak říkával:
"Kdybych byl císař pán, zakázal bych zmrzlinu."
Byl to už velmi starý pán, masarykovsky asketického vzezření, kornoutu zmrzliny by se nedotkl ani holí. Únor 48 ho připravil o všechno, tedy hlavně o obchod, ve kterém celý život pracoval 14 hodin denně. Malý chlapec nevyzvídal, zda je zmrzlina skutečně prapříčinou běd tohoto světa. Jen konstatoval, že se dospělým nedá všechno věřit, najmě pak dědečkům - čímž stařec významně přispěl k formávání mého světonázoru, a nedůvěru k autoritativním tvrzením jsem si uchoval dodnes.

Nositelů receptů jsem potkal od té doby mnoho, naposledy jednoho včera, ve vinárně U Venouše na Vino´hradech. Zavedl řeč na kvality frankovky a když byly konverzační ledy prolomeny, vytáhl z kapsy plastikový pytlík s křížalami a nabídl.
Vzal jsem si ze zdvořilosti dvě tři křížaly. Chutnaly tak, jak se dalo od křížal čekat. Napjatě pozoroval každé hnutí mého obličeje.
"Dobrý," řekl jsem.
Muž nabídl pytlík mému příteli Pavlovi Frýbortovi. Odmítl.
"Já nesmím křížaly. Je v nich kondenzovaný cukr a já mám cukrovku."
Muž stáhl pytlík k sobě.
"Já mám taky cukrovku."
"Navíc lezou do zubů, ty křížaly," dodal Pavel.
"Měly by se zakázat žvejkačky a místo toho by se mělo nařídit, aby lidi žvýkali křížaly!" děl kmet vztekle, schoval pytlík do kapsy a odešel kázat křížaly jinam.
Díval jsem se velkým oknem vinárny za ním. Odcházel do tmy počmárané deštěm, do světa studeného, křížalám nevlídně nakloněného.

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: