Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pondělí 2.12.2002
Svátek má Blanka




  Výběr z vydání
 >TÉMA: Vzdělání a finance - kdo, za co a jak má platit?
 >MÉDIA: Obrátí se Balvín na soud?
 >ZAMYŠLENÍ: Medializované zločiny.
 >EKOLOGIE: Bavorsko - náš vzor?
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Filmová klišé opět na scéně
 >PSÍ PŘÍHODY: Mocné puzení
 >SPOLEČNOST: Odsuďme je ke ztrátě tváře
 >SVĚT: Pohled na Čečnu z Ruska
 >OHLAS K ZAMYŠLENÍ: Gesto.
 >"Balkánské cesta vede také přes Česko"
 >ÚVAHA:Šetř me referendy!
 >PENÍZE: Co Pražáci neřeší
 >GLOSA: Neziskové literární časopisy
 >LITERATURA: Život s umělcem očima manželky
 >SVĚTOVÉ DĚJINY: Turecko v letech 1918 - 1923 (mapa)

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Bartovy příhody  
 
2.12. PSÍ PŘÍHODY: Mocné puzení
Ondřej Neff

Po těch létech soužití s Bartem jsem si v sobě vypěstoval doslova animální instinkty. Stal jsem se zvířetem, ano, stal jsem se psem - a čtu v knize přírody skoro tak dobře, jako Bart. Mám sice nohem horší čich (Darinu s Fanynkou nezvětřím na půl kilometru, což on dokáže bez problému), ale asi mám pozornější zrak a nedostatky čichu tedy kompenzuji.

Takže popíši situaci: pohybujeme se spolu v území za plotem zahrady hotelu Mövenpick, kam se málo kdo pouští, protože je to tam nevlídné, dá se říci i docela odporné. Ve vegetační sezóně sem není vidět z cesty, teď ano, protože listí leží na zemi a hnije.
Mezi keři vidím slečnu. Jde, stoupá do mírného kopečka, míří pod lanovku a jde k hotelu. Bart ji nevidí a čmuchá kolem sebe. Já ji vidím a klasifikuji ji jako "dámu se psem". Lidi kteří jdou se psem totiž chodí jinak než lidi bez psa, a to i v tom případě, kdy nemají psa na vodítku.

Barta jsem přivolal a připnul na vodítko. Holomek s e hned rozhlíží: Kde je ten pes? Kde je ten pes? Je jedlý? kaž mi ho, já ho sežeru!

Klid, Barte, žádné pojídání jedlých psů nebude, krotím ho a jdeme po svých.
Vyjdeme na vyhlídkovou cestu a taky jdeme pod lanovku a nahoru k hotelu. Vracíme se domů. A za zlomem terénu v nevelké vzdálenosti spatřím tu slečnu: jde sama , tedy bez psa! Divím se, že jsem se mohl tak seknout v odhadu - ona jde bez psa!
Chudák Bart, kvůli mému pomýlení musel...
Ale ne, nepomýlil jsem se... Za chvilku se vynořil ze křoví ten nejjedlejší představitelný pes, tedy velký, černý a velmi chlupatý. Takže to vodítko bylo plně na místě.
Slečna psa taky připnula a pak šli deset minut před námi a Bartovo vodítko bylo našponované a dalo se na něj drnkat. Marně jsem ho upozorňoval na významné objekty, jistě že hojně pokropené, na patníky, trsy trávy, osamělé kameny... Vodítko, jako přímka, neúprosně ukazovalo na jedlého psa, a když pak slečna se psem uhnula, vodítko se stáčelo jako magnetická střelka.
Mocné to puzení.




Další články tohoto autora:
Ondřej Neff

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: