Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pondělí 2.12.2002
Svátek má Blanka




  Výběr z vydání
 >TÉMA: Vzdělání a finance - kdo, za co a jak má platit?
 >MÉDIA: Obrátí se Balvín na soud?
 >ZAMYŠLENÍ: Medializované zločiny.
 >EKOLOGIE: Bavorsko - náš vzor?
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Filmová klišé opět na scéně
 >PSÍ PŘÍHODY: Mocné puzení
 >SPOLEČNOST: Odsuďme je ke ztrátě tváře
 >SVĚT: Pohled na Čečnu z Ruska
 >OHLAS K ZAMYŠLENÍ: Gesto.
 >"Balkánské cesta vede také přes Česko"
 >ÚVAHA:Šetř me referendy!
 >PENÍZE: Co Pražáci neřeší
 >GLOSA: Neziskové literární časopisy
 >LITERATURA: Život s umělcem očima manželky
 >SVĚTOVÉ DĚJINY: Turecko v letech 1918 - 1923 (mapa)

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  
 
2.12. TÉMA: Vzdělání a finance - kdo, za co a jak má platit?
Radim Valenčík st.

Podnětný článek M. Baláše "Škola: Státem řízené školství - nemorální distribuce bohatství" uveřejněný 7.11. vyvolal značné množství většinou pozitivních reakcí. To mj. ukazuje, jak významnou, ale i citlivou se v současné době stává otázka financování vzdělání.
Největším problémem vzdělávacího systému není nedostatek finančních prostředků (tj. řešení otázky, kde na to vzít), ale zabezpečení alokační efektivnosti (kam, podle jakých kritérií či prostřednictvím jakých mechanismů má dostatečné množství prostředků přijít). Týká se to zejména vysokoškolského vzdělání, které je nejvyšším a koncovým stupněm masově poskytovaného vzdělání. V dalším proto budeme mít na mysli právě tuto oblast.
Nutnost řešit otázku alokační efektivnosti v té podobě, v jaké se s ní setkáváme v současné době, je problémem novým. Po celá předcházející desetiletí a vlastně i staletí, nejen u nás ale i ve světě nebyl tento problém nijak zvlášť ostře pociťován. Těžištěm ekonomického vývoje - a tudíž i konkurence a konkurencí vyvolané inovační dynamiky - byla "normální" ekonomická odvětví, tj. zemědělství, průmysl, později služby. V oblasti vzdělávacího systému platilo "nejlepší změna - žádná změna". Systém stačilo průběžně, z roku na rok mírně se přizpůsobovat postupně a v podstatě pomalu se měnícím potřebám. Stačilo rovněž postupně z roku na rok navyšovat finanční prostředky uvolňované do této oblasti. Relativní stabilita a relativní kvalita byla zajišťována systémem "zevnitř" generovaných vědeckých a pedagogických hodností, s nimi spojeného finančního ocenění a jimi generovaných rozhodovacích pravomocí.
V současné době se situace radikálně mění. Růst role vzdělání v ekonomice vede k tomu, že samotná produkce vzdělání se stává - kromě jiného - i ekonomickým odvětvím. Odvětvím, které bude postupně zaujímat dominantní pozici v ekonomice vyspělých zemí (tak jako kdysi převzal průmysl "štafetový kolík", který před tím mělo zemědělství). Tato změna historického významu nabízí netušené perspektivy. V době, kdy možnost, ale i nutnost této změny nazrává, se projevuje jako krize vzdělávacího systému, jako nesoulad mezi tím, co - stále ještě setrvačný - vzdělávací systém produkuje, a poptávkou generovanou profesními trhy.
Do systému vzdělání tak proniká konkurence a s ní spojený tlak na inovační dynamiku obsahu i forem vzdělání. A systém, který je stále ještě ve vleku své vlastní setrvačnosti, se tomu brání. Všude na světě a různými formami. U nás je tato "kruhová obrana" rigidity o to intenzivnější, že v několika obdobích výrazně pociťovaného podfinancování, kterými systém prošel, ztratilo vysoké školství značnou část nejlepších odborníků. Ti se mohli stát nositeli inovací vzdělávacího procesu, z pochopitelných důvodů však dali přednost podstatně lépe ohodnocenému uplatnění.
Zoufalá obrana rigidity si vytváří svoji ideologii v podobě stále hlasitěji vyslovovaného názoru, že "vzdělání má hodnotu samo o sobě", že "nesmí být podřizováno a nesmí se podřizovat tlaku ekonomiky" apod. Vzdělání nepochybně má "i jiné hodnoty" a plní "i jiné funkce" než ekonomické. Pokud však nedokáže reagovat na rostoucí poptávku po lidských schopnostech získávaných právě prostřednictvím vzdělání, kterou generují profesní trhy, jdou všechny tyto "hodnoty samy o sobě" k čertu, nejsou k ničemu. Absence kritérií co učit a jak učit se - ne náhodou, ale v logice věci - projevuje tím, že tu na jedné, tu na druhé vysoké škole propukají "občanské války", s nimiž si akademické senáty a akademické rady neumí poradit.
Úporná snaha prodlužovat život přežitého systému má ještě jednoho mocného spojence. Totiž nevyvinutost mechanismů, které by byly schopny alokační efektivnost financování vzdělávacího systému zajistit. Je to dáno historicky - takové mechanismy totiž u nás nikdy nebyly. Málokdo si dovede představit "cenu vzdělání" odvozenou nikoli od nákladů, ale od výsledků, tj. od toho, jak jsou schopnosti absolventů vysokých škol oceňovány na profesních trzích, a to v průběhu řady let po ukončení studia. A ještě obtížnější je pochopit, že by na základě nějaké (dnes neexistující) "ceny vzdělání" mohly působit mechanismy, které by problém alokační efektivnosti řešily, tj. umožnily by přísun finančních prostředků tam, kde je vzdělávací proces efektivní. Na druhé straně platí, že řešit problém alokační efektivnosti bez tržního ocenění produkce, bez motivační a informační role ceny, bez vytvoření konkurenčního prostředí, je úkol obdobný kvadratuře kruhu, tj. úkol neřešitelný.
Ve světě se systémy, které umožňují "zpětný tok" finančních prostředků podle toho, jak je produkce vysokých škol oceňována profesními trhy, postupně rodí a ověřují. (australský systém HECS, britský systém financování vysokých škol, investiční produkt MyRichUncle ve Spojených státech, zajímavý systém financování vysokých škol v Číně apod.). Již ve stádiu zrodu, přes různé prvky polovičatosti, kterými jsou poznamenány, přináší jejich působení přesvědčivé výsledky. A to i ve zcela hmatatelné podobě výrazného zvýšení exportu vzdělávacích služeb a jejich podílu na tvorbě HDP. Co nám brání poučit se z těchto zkušeností a nezůstat pozadu?

Doc. Radim Valenčík, CSc. (starší)
Člen ISEA
valencik@isea-cz.org


Další články tohoto autora:
Radim Valenčík st.

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: