Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 3.12.2002
Svátek má Svatoslav




  Výběr z vydání
 >HUDBA A ZVUK: Saxofon zná každý… opravdu?
 >OPRAVNÍK: Statistikův pláč nad Milošem Zemanem
 >POLITIKA: Česká republika a Bushovo pražské varování Evropské unii
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Věnec pro generálního tajemníka
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Restaurační kuriozita
 >PSÍ PŘÍHODY: Nedůstojný protivník
 >ARCHITEKTURA: Tajemství Pražského hradu I. - Psí předloha
 >POOHLÉDNUTÍ: Další pokus o generální úklid
 >ÚVAHA: Ti lidi se pořád něčemu diví
 >EKONOMIKA: Pozitivní trend pokračuje
 >MÉDIA: Česká televize a prezidentské referendum
 >PENÍZE: Kde má povinné ručení strop?
 >ZÁBAVA: Fiktivní, málem schizofrenní, rozhovor
 >SVĚTOVÉ DĚJINY: Turecko v letech 1918 - 1923 (mapa)
 >ZDRAVÍ: Příliš hlasité, příliš jasné, příliš rychlé

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Zábava  
 
3.12. ZÁBAVA: Fiktivní, málem schizofrenní, rozhovor
Věra Nosková

Byla jsem požádána o rozhovor.

Já, která dělám každý týden rozhovor s jedním vědcem, a rozhovořila jsem na stovku herců, politiků, výtvarníků, jurodivců a dalších celebrit. Docela mě to sebralo. Připadám si jako zubař, který si musí nechat asanovat chrup od kolegy, já, která znám taje řemesla, a vím, co mi hrozí. Přijde si ke mně novinář, a bude mi nejspíš činit příkoří. Však víme, co jsme my, rozhovoráři, zač. Tváříme se jako milius, přicházíme za obětí s bezelestným úsměvem, vloudíme se do jeho přízně, a jak ztrácí ostražitost, začneme přitvrzovat. Klademe drzé otázky, vytahujeme na zpovídaného zapomenuté hříchy, které jsme předtím vyšpiónili. Pomalu utahujeme smyčky jako krajta, aby celebrita pustila šťávu, aby náš článek jiskřil, byl prosycen člověčinou, přizdoben kostlivcem ze skříně oběti, aby si čtenář početl, a musel zvolat: sakra ty mu jdou po těle! kdo to vůbec napsal? Tedy aby bylo jasno, já, já tohle nedělám, jen malinko a málokdy, ale vím, jací jsou rozhovoráři hadi-škrtiči, ráda čtu jejich lovecké zápisky.

Kolegyně, která mi nabídla šanci sdělit lidstvu svá moudra a předvést svou vyjímečnost je sice kamarádka, ale i kamarád zvlčí, když má v ruce diktafon.

Potíž je v tom, že jsem napsala a vydala knížku, a aby bylo ještě hůř, má název

Je to hustý. Takový čin je leckým vnímán jako neslušný či trapně velikášský - pokud ovšem autor není zavedená firma. Ze všech stran teď slyším, že moje dítko je už předem nemilované, ba zatracené. Distributoři prý ohrnují nad psavci - nováčky nos, knihkupcům už po týdnu neprodaná knížka zapáchá jako zkažené maso a lifrují ji zpět, někdy dokonce byť prodají, tak prý za knížku nezaplatí, připadá jim malicherné patlat se s malými částkami.

Vrhám se tedy s miminkovskou knížečkou do lhostejného světa drsných obchodníků a nejspíš opovržlivých knihkupců. Za touto bariérou je někde můj čtenář. Mám k němu niterný vztah. Třeba bychom si rozuměli, nad mými stránkami by se smál, chápal by můj laskavý i sžíravý humor. Protože je inteligent s nadhledem, vytušil by, že za poťouchlou fasádou skrývám citlivou duši, napsal by mi e-mail, a šli bychom na pivo. Ale jak se k němu přes tu bažinu obchodníků dostat? Chápu jistou dámu, která, když uváděla svou knížku na trh, svlékla se v zoufalství do půli těla, na tvarovaný holý hrudník si nechala namalovat šaty, a pozvala na autogramiádu tisk včetně bulvárního. Když dáma takto tlačí na pilu, má to svá úskalí. Jako většina lidí jsem si zapamatovala především eroticky podbarvený happening, nikoliv však knihu a dokonce ani spisovatelku. Touto cestou rozhodně nepůjdu. Jak ale svět upozornit na svou autorskou maličkost když se obávám zviditelňujícího rozhovoru?

Udělám rozhovor sama se sebou! Mírný rozštěp osobnosti mi nečiní potíže, mám v sobě zabydlenou napomínalku a ironickou glosátorku, s níž se občas dohaduju, ta by skvěle plnila úlohu oprsklé novinářky. Na druhé straně - jsme spolu jedno tělo, byla by sama proti sobě, kdyby mě moc dusila.

Zamkla jsem se v pokoji, udělala jsem nám kávu, ta je při rozhovorech nezbytná, nasměrovala jsem před nás diktafon... Zde je výsledek:

 

náš rozhovor :

Napsala jste humoristickou knihu. Proboha proč?

Já vím, je to blbé. Ale ač krátkozraká, vidím docela ostře všeliké blbnutí a hovadství, a nechce se mi pro to naříkat, nejsem plačtivý člověk. Mám ovšem nutkání se k ostře viděnému vyjádřit. Připouštím - je to nešvar, zlozvyk, chorobné puzení, jistě se mi časem vymstí. Za druhé, mám dar nedar vidět kouzlo nechtěného a humorné situace i tam, kde všichni kolem nic takového nevnímají. Jdu tím vážným lidem někdy na nervy, duchovnem obtěžkané či jinak přepjaté osoby mě přímo nenávidí. V jistém smyslu jsem coby veselý skeptik osamělá, nejspíš hledám přes tu knížku lidi stejného ražení.

Prý jste do textů zamontovala všelijaká osobní moudra. Myslíte si snad, že vám o ně eventuální čtenář bude stát?

Za to se eventuálnímu čtenáři, najde-li se jaký, předem omlouvám. Troufla jsem si, zkusila jsem to. Bylo to ve mně jako v koze (jak napsal, a vystihl tak nezměnitelný stav osobnosti Bohumil Hrabal), musela jsem s pravdou ven: takhle vidím svět, ať mě čert vezme. Psaní mě svedlo na scestí. Je už to taková vášeň.

Spousta rozumných a jistě i talentovanějších lidí než jste vy nepíše knihy prostě proto, že nelze přehlédnout, kolik milionů jich už bylo napsáno. A jakých! Považují to za velikášskou drzost přihodit do těchto vysokých plamenů lidského duchu svou jepičí zápalku.

A to si dovolím nesouhlasit! Kolik úžasných staveb stojí po zeměkouli a přesto lidé staví další. Chci-li si postavit svůj dům, kam budou chodit mí přátelé, necouvnu zbaběle před tímto záměrem proto, že někde stojí chrám svatého Víta nebo hotel Pup. Kdyby přestaly vznikat nové knížky jen proto, že se mezi nimi tyčí Anna Kareninová, Doktor Živago nebo Na východ od ráje, doba by se tak trochu zastavila, zatuchla, neměla by své mluvčí. Vznikaly by sice nové zbraně, nové bulvární kanály a romantické seriály, vymýšlely by se nové perverze a prostinké zábavy... Tomu všemu se málokdo pošklebuje, protože je to impozantní kšeft, a ziskům se směje jen idiot. Nově psané knihy by v tom panoptiku měly pro cudnost vyhasnout? Přece všeho už bylo v dějinách nebohého lidstva požehnaně, nejen literatury, ale také umění výtvarného a hudebního, filosofických názorů, sociálních přeměn, šílených vůdců, epidemií, věrolomnosti, hamižnosti... Pokud si talentovaní nepsavci, mezi něž jistě patříte, na adresu netalentovaných psavců myslí, že je drzost psát ještě nějaké další knížky, ať uváží, nakolik jsou nové knihy od nových autorů protivné a nebezpečné, protože bez puncu a patiny, a nakolik jsou protivné a nebezpečné jiné lidské aktivity, radši ani nejmenovat.

Vraťme se k vaší knížce, chtělo by se říci knížečce. Proč má tak otlemenou obálku včetně názvu Je to hustý? A proč je tak malá?

Na obálce je synův přítel zvaný Chosé, zachycený synem Jirkou - fotografem ve chvíli, kdy měl extrémní radost ze života. Název Je to hustý je totožný s názvem jednoho textu, který mapuje slovník dnešní mládeže. Zároveň navozuje metaforu "hustých" textů. Jsou to menší kompaktní útvary nadívané akční a verbální komikou. Pro takovou knížku bych razila název kapsovka, je určena také pro rychlé použití, třeba když je člověku blbě. Asi jako placatice se slivovicí. Knížka není ovšem přístupná každému. Jsou tací, že nad ní budou smutně kroutit hlavou, jiní mě odsoudí pro zlý sarkasmus, v dalších vzbudí dokonce nenávist k mé osobě. Předem je varuju, ať si ji nekupujou, nečtou ji. Nejspíš mě neposlechnou, zchladí si na mě žáhu tak jako tak. Nuže, odvážila jsem se spáchat knihu. Teď mě budou rvát, pošklebovat se mi, vyčítat...

Třeba svou odvahu i budoucí reakci kritiků přeceňujete. Třeba si té knížky pes nevšimne. Co si o sobě vůbec myslíte?

Jděte do prčic. Mohla jsem si myslet, že budete nakonec zlá. Já jsem slušná holka. Už věčnost šťastně vdaná, matka dvou osobitých synů. V nadaci Inka mi leží na srdci pilní školáci v Peru, pro které sháníme peníze na studium. Předseduju mým milým skeptickým Sisyfovcům, sama skeptický houževnatec. Mí kostlivci ve skříni, a tu vám neotevřu, jsou velmi soukromého charakteru, nesouvisí s žádnou odpornou mocí či partají. Nevšimla jste si, že každý, kdo se dopustí vytvoření něčeho nového na sebe poštve smečku zavilých kritiků? Té nenávisti a posměchu impotentních posuzovatelů! Najust budu psát!

 

 

Vy pomýšlíte na další knihy?!

Jasně, abyste věděla! Mám rozepsanou knížku s názvem Muži jsou nám rovni, další sbírku úletů v duchu Je to hustý a rukopis Bereme co je.

No tak to vám přeju silné nervy. A úspěch.

(Zakončila docela zdvořile, ale nemusela se přitom křivohubě uchechtnout.) Vypnuly jsme diktafon, a šly jsme si nalít panáka. Jednoho pro mě, druhého pro ni, na usmířenou. Pod vlivem této drogy pomalu srůstám do jedné Věry Noskové, ale neodpustím si povzdech. Mám to v sobě ale zmiji! Dívám se do kouta pokoje na svých tisíc výtisků, tisíckrát se na mě plnokrevně směje Chosé, dívám se na horu z knihy, kterou jsem z hecu vydala vlastním nákladem, a sama ji chci také dostat na knižní trh, a říkám si: Bylo mi to zapotřebí? Pak myslím zasněně na své budoucí čtenáře. Kde jste? Najdu Vás? Najdete mě? A uvědomuju si, že psaní je také nešťastná láska, touha po spříznění. Není mi najednou do smíchu.

vera.texty@seznam.cz

S pražskými čtenáři a zájemci o knížku (z mé ruky bude stát jen 78
korun) se budu setkávat každé druhé pondělí v měsíci (9. prosince,
13. ledna, 10. února)v restauraci Královská obora, v ulici Nad
Královskou oborou, čp. 31  výchozí bod Letenské náměstí - vždy od
17.00  19.00 hod.




Další články tohoto autora:
Věra Nosková

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: