5.12. ŠKOLSTVÍ: Patří trh do vzdělání?
Radim Valenčík st.
Otázka, zda trh patří či nepatří do oblasti vzdělání (a v
dalším budeme mít na mysli výhradně vysokoškolské vzdělání), bude patrně
ještě nějakou dobu kontroverzní. Již proto, že v souvislosti s ní jsou
rozehrávány různé ideologické a politické šarvátky. Pokusme se od nich oprostit a
podívat se na problém z ryze odborného hlediska. Vyjděme přitom z přirozeného
stanoviska, že daná oblast má výrazná specifika, že tudíž neplatí “trh sám a
hned vše vyřeší”, že jde o hledání součinnosti trhu, státního financování a státní regulace a že trh (jeho
produkty, mechanismy, institucionální zabezpečení, možnost využití informací,
které generuje apod.) tu není jako něco jednou pro vždy daného a neměnného. A
začněme z opačného konce, tj. položením otázky,
s čím by si musel poradit tržní mechanismus, pokud by měl přispět k řešení
problému alokační efektivnosti v oblasti vzdělání. Není toho málo.
Za prvé: Vzdělání je smíšený statek. Přesněji - obsahuje to,
co má hodnotu jen pro toho, kdo vzdělání nabyl, ale má i pozitivní “přesahy”
(externality), které slouží nejen majiteli vzdělání, ale širšímu okolí,
případně celé společnosti.
Za druhé: Svému majiteli, tj. tomu, kdo vzdělání získal,
přináší vzdělání nejen peněžní výnosy, ale i výnosy nepeněžní
(atraktivnější práci spojenou s možností seberealizace, s vědomím, že dělá
něco prospěšného, společenskou úctu či postavení apod.).
Za třetí: Je velmi obtížné separovat (vyčlenit) přínos
jednotlivých subjektů, které se na vzdělání toho či onoho jedince podílely -
rodiny, jeho samotného, nižších stupňů vzdělávacího systému, vysoké školy o
kterou jde (řešíme-li otázku využití tržních mechanismů v oblasti financování
vysokého školství), prvního i dalších zaměstnavatelů, kteří při
“dovzdělání” absolventa hrají významnou roli,
vzdělávacích subjektů, které poskytují postgraduální vzdělávací služby apod.
Za čtvrté: Investice do vysokoškolského vzdělání je financována
v souvislosti s činností příslušné vzdělávací instituce (vysoké školy), ale
vstupují do ní i náklady obětovaného příjmu studenta (který by získal, pokud by
se nevěnoval studiu) a další vícenáklady na studium (ubytování a stravování mimo
domov, dojíždění, studijní pomůcky apod.).
Za páté: Investice do vzdělání je velmi nákladná a pokud by
měla být hrazena přímo, vytvářela by se tím bariéra přístupu ke vzdělání pro
méně majetné, vzdělávací systém by prohluboval sociální segregaci, potlačoval
konkurenci při nabývání vzdělání a zužoval oblast potenciálně využitelných
investičních příležitostí.
Za šesté: Každý má pro studium i uplatnění získaných poznatků
různé předpoklady a ty je velmi obtížné zjistit (např. v rámci přijímacího
řízení).
Za sedmé: Potřeby profesních trhů se mění a budoucí poptávku (v
období řady let, resp. i desetiletí) lze obtížně odhadnout.
Za osmé: Investice do vzdělání je
spojena se značným rizikem daným jak měnící se poptávkou na profesních trzích,
tak i řadou vnějších faktorů (spojených se zdravím absolventa či jinými
intervencemi do jeho života).
Za deváté: V globalizovaném světě nachází absolvent uplatnění
nejen v zemi svého původu a naopak - může za vzděláním přijít z jedné (i
vzdálené, a to nejen teritoriálně) země do druhé.
Zdálo by se, že za těchto podmínek nemá vůbec smysl o uplatnění
tržních prvků v oblasti financování investic do vzdělání uvažovat. Přesto je
však možné je využít. Řešení tohoto problému ovšem není - a ztěží by kdo
očekával že může být - triviální. Nabízel je již návrh zákona o změně ve
financování studia na vysoké škole, který byl v únoru tohoto roku projednáván v
Poslanecké sněmovně, v podobě tzv. kontingenčního splácení investic do
vzdělání. Existuje několik způsobů, jak
je realizovat formou odvodu z budoucího příjmu absolventů ve prospěch
“mateřské” vysoké školy:
- Povinnost po určitou dobu (např. 10 let) po překročení určité
hranice příjmu (např. průměrné mzdy) odvádět ve prospěch “mateřské” vysoké
školy určité procento z příjmu (např. 3 %).
- Úročený závazek splácený definovanou částí budoucího
příjmu.
- Neúročený závazek se zvýhodněnou platbou předem (nepřímý
úrok).
Výše zmíněný návrh zákona o změně
ve financování studia na vysoké škole zvolil formu úročeného závazku spláceného
podílem vysoké školy na příjmu absolventa. S odstupem času se jako perspektivní
jeví uplatnit čistý podílový způsob splácení, tj. závazek splácet ze svého budoucího příjmu po dosažení určité hranice
tohoto příjmu určitou procentuálně stanovenou částkou z příjmu po určitou dobu.
Čistý podílový způsob splácení totiž plní několik funkcí současně:
- Je to funkce investiční (úvěrová): Každý má přístup ke
vzdělání nezávisle na tom, zda má či nemá prostředky na úhradu studia.
- Je to funkce solidární-pojišťovací: Úspěšnější absolventi
zaplatí více než méně úspěšní (neúspěšní neplatí nic). Jedná se o určitou
solidaritu méně a více úspěšných (neúspěšných) absolventů, o způsob jejich
ochrany před rizikem i o rozptýlení rizika, které nese poskytovatel vzdělávacího
servisu.
- Je to funkce ceny (resp. přenesené ceny): Vzdělávací zařízení
je motivováno k co nejlepší kvalitě vzdělávacího servisu z hlediska uplatnění
absolventa na profesních trzích a získává finanční prostředky podle toho, jak se
jeho absolventi uplatňují na profesních trzích. Tj. tato “přenesená cena” plní
funkci ceny v oblasti zabezpečení alokační efektivnosti prostředků (a plní ji
podstatně lépe, než “skutečná cena” v podobě
předem předepsaného školného). Kromě motivační a alokační funkce plní ještě
informační funkci. Splácení závazků může probíhat prostřednictvím centrálního
evidenčního systému, který pro všechny účastníky systému (vysoké školy, uchazeče o studiu, firmy i finanční instituce) poskytuje v
anonymní a vhodně agregované podobě informace o tom, jakou příjmovou perspektivu má
vzdělání na té či oné vysoké škole v tom či onom oboru.
Nejde o to předepisovat té či oné vysoké škole a tomu či onomu
studijnímu oboru, jaký způsob zpětné platby zvolit a jakou výší odvodu stanovit.
Každá vysoká škola nejlépe ví nebo by alespoň měla vědět (od toho je vysokou
školou), jaká je a jak se bude vyvíjet poptávka po schopnostech absolventů na
profesních trzích. Stačí dát obecná pravidla a
dobré vysoké školy už budou vědět, jak na to - jak získat dobré studenty a jak je
dobře připravit. Vzájemná konkurence je přiměje k tomu, aby ušily zpětné
splácení na míru a aby vhodně kombinovaly různé způsoby. Vysoká škola může dát zájemcům v různých oborech na výběr - přímá
platba školného, splácení úročeného závazku, odvod určité části příjmu po
stanovený počet let. Tím se otevře cesta i k tomu, aby do financování vysokých
škol vstoupily finanční instituce, které mohou vysoké
škole uhradit školné za studenta přímo a nabídnout mu výhodnější podmínky
odvodu z budoucího příjmu, než je nastavila škola.
Na práci týmu, který připravil návrh zákona o změně ve
financování studia na vysoké škole, navázal Institut pro sociální a ekonomické
analýzy. Na jeho webových stránkách (www.isea-cz.org) lze najít další podrobnosti o
navrhované cestě řešení problému. Je lepší vyslyšet hlas těch, co volají, že
to nejde, nebo podrobit konkrétní návrh kritickému a kvalifikovanému odbornému posouzení?
Doc. Radim Valenčík, CSc. (starší)
Člen ISEA
radim.valencik@isea-cz.org
| 
