Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 12.12.2002
Svátek má Simona




  Výběr z vydání
 >ZE ŽIVOTA: Ad vocem: H. Mann
 >POLITIKA: Proč by nemohla být prezidentem žena?
 >INFO: Informace Media Observatory ČR - podání k Evropské komisi
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Divnej svět
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zmrzlý mesík na prskoletu
 >PSÍ PŘÍHODY: Chudák jeden ošizená
 >MÝTY: Podivné zbraně starověku a středověký dlouhý luk
 >ZAMYŠLENÍ: Hrr na ně!
 >EKOLOGIE: Ochrana přírody jako politické vyjednávání (2.)
 >NÁZOR: Pithart bude dobrým prezidentem
 >PENÍZE: Alergie na euro
 >POSTŘEH: O fíglech
 >SVĚTOVÉ DĚJINY: Indie 1872 - 1931 (mapa)
 >MEJLEM: Ohlasy a názory čtenářů
 >VÁNOCE: Soudružky a soudruzi, soudružčata!

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Kultura  
 
12.12. ZE ŽIVOTA: Ad vocem: H. Mann
Jan Beneš

Není tomu příliš dávno, co jsme se z TV i v tisku veškerém dočetli, jak významné jest, že se u nás nalezla jakási stará korespondence Heinricha Manna. Takže mi vyvstalo cosi, co se s tímto spisovatelem pojí a třeba není obecně známé. Přinejmenším ve zprávách jež se nynčko vyskytly, sice padla zmínka o tom, že získal československé občanství, ale ani slovíčko o tom, jak ho získal. Na rozdíl od tisíců a tisíců, kterým se to nepovedlo.
Exil, v dobách antických počítaný k nejkrutějším trestům, v dobách našich žádná procházka rajskou zahradou rovněž nebyl, ale rozšiřoval nám obzory o jejichž zúžení se totalita, za nadšené spolupráce pokrokových intelektuálů nejrůznějšího vrhu naopak velice snažila. K těm pokrokovým, dodejme tu, patřil i spisovatel Heinrich Mann, k těm nepokrokovým pak zas jeho bratr Thomas. Asi proto se nad ním v našich časech už zavřela voda.
V exilu, o němž se tedˇ musdí na okamžik vésti řeč, ocitl se i náš překladatel Faulknerův Zvěřina. Než jsem ho v té veliké Americe ztratil z očí, živil se v OSN jako uklizeč. O to místo přišel, dodejme k charakteru toho člověka, když to jednou nevydržel a šéfovi sovětské delegace se s poznámkou, že to má za Československo, vykálel na stůl. Což jistě není příliš ethické, a s Heinrichem Mannem to taktéž nesouvisí, ale domnívám se, že je správné vzpomenout toho. Gesto rozhodně lepší, než podpis moskevských protokolů a následné hlasování o nich v československém parlamentě. Útlocitný čtenář doufám promine, pokud ne, také dobře.
Díky zrádně uprchlému Zvěřinovi, jehož jsem znal z redakce Našeho vojska, jsem se pak v Americe seznámil s Milošem Midlochem. Ten byl sic krve zejména skotské, ale vlastenec československý a hlavně významný novinář (v korespondenci E. Beneše například naleznete přání, aby zprávu o procesu s protektorátní vládou psal právě on). Jinak redaktor Melantricha a později Československého rozhlasu. Právě jako jeho zpravodaj při OSN v roce 1948 neuposlechl výzvy k návratu, ale bez souhlasu úřadů ostal (podle Castra i Chaplina) v "zemi nesvobody".
Byl to totiž právě Miloš Midloch, kdo byl redaktorem Mannových knih vydávaných Melantrichem, a kdo mu posléze také opatřil to československé občanství. Pokud převratný nález Mannovy korespondence v Praze věc neosvětlí, rád dávám k lepšímu, co jsem od něj vyslechl.
Překladatele měl Mann zásadně dva. Eisnera a Václavka. Ten druhý si ho zvolil na základě své levicové orientace až v době, kdy bylo jasné, že ji a to zcela nekompromisně sdílí i Heinrich Mann. Redaktorem spisů byl Midloch, jinak pán vzdělaný a taktéž dost jazykový purista. Díky svému vzdělání se ostatně v USA uchytil jako redaktor u nakladatelství McGraw Hill.
Republika československá byla na udílení občanství celkem skoupá. Svědectví o tom mohou podat exulanti ruští, i jejich dítka už v Československu narozená, ale žijící tu na nansenovské pasy, které jim pak byly roku 1945 včetně občanství, promptně vyměněny za sovětské. Včetně velkorysých nabídek odstěhovat se nazpět "na rodinu". Ti podle NKVD významnější tam byli ostatně nesmírně hbitě dopraveni i bez výměny pasů.
Mann přesto občanství (a pas umožňující mu dostat se od Hitlera do bezpečnější vzdálenosti, nikoli však do autorem opěvaného SSSR, ale do USA) ovšem získal. Díky čtenářskému a vzdělávacímu spolku města Polička, jež mu udělilo čestné občanství, na jehož základě pak získal i to státní. Vyjednal československý Skot Miles (počeštěn na Miloš) Midloch.
Město by si bylo po prokázané službě bylo kladlo za čest, kdyby je věhlasný autor mohl navštívit. Ale věhlasný autor si na to nenalezl čas. Dokonce se měl vyjádřit, že by tam byl zajel před udělením občanství, ale poté, co už má československý pas v kapse, už to nemá pro něj žádný smysl.
I snažil se Midloch městské knihovně v Poličce, jež takové přání vyjádřila, aspoň dodat soubor Melantrichem vydaných spisů s autorovým věnováním. Ale ani k tomu si autor nenalezl čas. Sto číslovaných a autorem podepsaných spisů nakladatel tehdy zvláště honoroval, a nějaké knížky pro Poličku ve smlouvě nebyly.
Což bylo posléze redaktoru natolik trapné, že ta věnování i podpisy zfalšoval (za režijní cenu za vlastní peníz nakoupených spisů) a do Poličky je odvezl.
Třeba se tam zachovaly. Kdo ví. V prozkoumávané historii života a díla H. Manna by rozhodně tahle příhoda chybět neměla. Lze k ní jedině dodat, že po Mnichově, ač Polička nebyla v říšském záboru v Mnichově velmocemi dohodnutém a bylo to město bez německé menšiny, ji Wehrmacht obsadil. Tradovalo se, že právě trestem za Manna.


Knihu Jana Beneše Čas voněl snem a páchl mrtvolami, najdete na pokračování ve vědecké sekci NP-Universum http://pes.internet.cz/veda


Další články tohoto autora:
Jan Beneš

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: