Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 18.12.2002
Svátek má Miroslav




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Brandýské fórum připravuje puč ve Straně Zelených
 >DOKUMENT: Tmavozelená výzva
 >MROŽOVINY: Sbohem, pane profesore
 >POLITIKA: Mediální faul na kongresu ODS
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Nerváky s mobilem
 >PSÍ PŘÍHODY: Čtyři nohy nestačí
 >FOTOMOMENTKA: O ošklivých ženských a jejich sítích
 >EKONOMIKA: Růst českých dluhopisů se zastavil
 >OTÁZKA: Panové Klausi a Rychetský, víte co je efektivní zúročení?
 >APOLLO 17: Před 30 lety stanul člověk na Měsíci naposledy
 >ZAMYŠLENÍ: Kak v amerikánskom fílme
 >VÝTVARNÉ UMĚNÍ: Když nadělují umělci
 >Dobro se zlem se umějí v Afghánistánu dohodnout
 >CHTIP - MOUDRO: Bajka o mravenci a kobylce
 >SVĚTOVÉ DĚJINY: Austrálie po roce 1820 (mapa)

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  
 
18.12. Dobro se zlem se umějí v Afghánistánu dohodnout

V Afghánistánu může novinář cestovat po celé zemi, natáčet bez omezení a získat interview s důležitými lidmi jde hladce. Pochopit pravou podstatu dění v této zemi se však podaří málokomu.

Po invazi Sovětského svazu do Afghánistánu zakázala prosovětská vláda vydávání víz novinářům. Jejich protivníci - mudžáhidové - však brzy pochopili, že žurnalisté jim reportážemi z bojových akcí mohou udělat dobrou reklamu, a rádi. Dokonalé public relations si vypracovala frakce Džamiáte Islámí, a zejména Ahmad Šáh Masúd - její významný velitel.

Masúd velmi dbal na mediální image, novinářům se snažil maximálně pomoci dopravit se do místa, kde se v tu dobu zrovna nacházel - a to i za cenu, že jeho lidé platili úplatky pákistánským pohraničníkům. Žurnalisté pak ve svých materiálech vyjadřovali nekritický obdiv k mudžáhidům a zpravodajství z Afghánistánu se tak stalo už od začátku neobjektivní: západní média mudžáhidy idealizovala, a jen málo si všímala jejich kriminálních aktivit jako obchodu se zbraněmi či s drogami.

Po nástupu Talibanu se situace opakovala, jeho duchovní vůdci byli odstrašujícím příkladem propagandistické negramotnosti: k novinářům, a zvláště k cizincům, se jeho představitelé chovali rezervovaně, žurnalisté se nemohli svobodně pohybovat, nesměli mluvit s místními lidmi, bylo zakázáno fotografovat lidi a zvířata.

Tato opatření naopak ale ještě více podněcovala žurnalisty, aby se zakázaným problémům intenzivně věnovali. Po ovládnutí Kábulu Talibanem na podzim 1996 se tak obzor médií zúžil především na ženy, přinucené chodit v burkách, na rušení dívčích škol, hladovějící vdovy a talibanské represe obecně. Později přibyla ještě dvě velká témata - Usáma bin Ládin a drogy. Stranou pozornosti ale zůstala sama příčina problému - válka.

BBC osvobodila Kábul

Když se protitalibanská koalice stáhla do hor, média o ni ztratila zájem. Na opoziční území se přitom dalo - díky dobře promyšlené pohostinnosti Džamiáte Islámí - dostat docela snadno. Stačilo přijít na afghánské velvyslanectví v tádžickém Dušanbe a říci, že jste novináři a chcete do Afghánistánu. Pak vás posadili do vojenského vrtulníku a dovezli do vládního hotelu v Chodža-Bahaudínu. V tomto příhraničním městečku sídlilo ministerstvo informací: jeho úředník si vyslechl přání návštěvníka, a pak ochotně zajistil splnění všech jeho přání, zpravidla výjezd na frontu a interview s Masúdem.

Tato strategie ale nebyla příliš účinná - Masúdův tiskový mluvčí Asim Suhajl si na podzim roku 2000 stěžoval, že média píší o protitalibanské koalici jako o opozici (i když většina světa nadále diplomaticky uznávala vládu koalice) a zmiňují se o tom, že ovládá jen pět procent afghánského území (ve skutečnosti to bylo 25 až 30 procent).

Protitalibanské síly se dostaly do centra pozornosti až po událostech loňského 11. září, kdy se staly spojenci USA ve válce proti terorismu. Válka ale existovala jen v řečech o prudkých bojích z minulé (nebo případně příští) noci, které zněly z úst polních velitelů. A protože kromě vzdušného bombardování talibanských pozic se na frontě skutečně nic nedělo, žurnalisté se lehko nechali unést ke spekulacím, a dokonce až ke zkreslování skutečnosti.

K obratu došlo v polovině listopadu. Taliban bez boje opustil své pozice a vypařil se neznámo kam. Novináři tak mohli jít společně s jednotkami protitalibanské koalice. Reportér BBC John Simpson přicestoval maskovaný za ženu v burce, a pak se v přímé reportáži pochlubil, že vstoupil do města ještě před vojáky, a dodal, jaký je to krásný pocit osvobozovat město.

Vzhledem k rychlosti, s níž válka pokračovala, bylo přímých válečných reportáží poměrně málo. Místo nich se objevily materiály o tom, jak se život v Kábulu dostává do nových kolejí, ženy se zbavují předepsaných burek, vznikají dívčí školy a studenti medicíny už nemusejí potají vyhrabávat nebožtíky po hřbitovech, aby se mohli připravit na zkoušku z anatomie.

O penězích se nemluví

Mediální obraz této války - což ale platí i o předchozím konfliktu se Sověty - lze označit jako zjednodušené schéma boje dobra (mudžáhidové, koalice a západní spojenci) se zlem (Sověti, Taliban). Přitom málokdo se zabýval třeba kontakty mezi polními veliteli obou bojujících stran. Nebo například tím, jakým způsobem získávají velitelé protitalibanské koalice peníze, zda (přinejmenším) nespolupracují s Talibanem (nejenom) v drogovém byznysu.

A teprve letos v listopadu se objevily zprávy o tom, že Taliban byl poražen americkými penězi - zpravodajská služba CIA údajně investovala 70 milionů dolarů na podplácení velitelů. Žurnalisté se zkrátka soustředili na povrchní referování o běžných záležitostech, ale během svých několikatýdenních misí měli málo času na to, aby poznali Afghánistán zevnitř, se všemi jeho zvyky a pravidly hry.

Tomáš Vlach

Více v příloze "informační válka" na stránkách Informačního servisu společnosti Člověk v tísni


Další články tohoto autora:

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: