Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Sobota 21.12.2002
Svátek má Natálie




  Výběr z vydání
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Zima, zima
 >HISTORIE: Zrada podplukovníka Ottovalského
 >POSTŘEH: O Vánocích
 >ZDRAVÍ: Musoliniho sexuální život
 >INFO: Blíží se dvojice jasných komet
 >BURIANOVA KULTURNÍ OZDRAVOVNA aneb HLAS LIDU TROCHU JINAK
 >POLITIKA: Korupce v politice a ekonomice, a boj s ní
 >OHLAS: Jen houšť, Brezino
 >POLITIKA: Boj o interpretaci
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zuření u hesel
 >PSÍ PŘÍHODY: Kdo chce se psy výti
 >POVÍDKA: Jak jsem se přimotala k vraždě
 >TEROR: Nedočkavost teroristů zachránila lidské životy
 >NÁZOR: Virtuální realita Českých drah.
 >POSTŘEH: O venkovní teplotě

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  >>  Historie  
 
21.12. HISTORIE: Zrada podplukovníka Ottovalského
Josef Lovell

Třicetiletá válka začala v hlavním městě Českého království nešťastným protihabsburským povstáním protestantských stavů, vedených převážně německými luterány (*). Poslední výstřely této války, která zdevastovala celou střední (**) a část západní Evropy, zazněly opět podél Vltavy, mezi obránci Prahy a švédskými útočníky. Praha prožila během 30 ti let čtyři nepřátelské vpády. Nejhorší byla poslední invaze, kdy v noci z 25. na 26. červenec 1648 Švédové bleskově, bez ztráty jediného muže obsadili Malou Stranu a Hradčany. Tuto nejbohatší část Prahy a asi celého císařství vůbec, během šestiměsíční okupace dokonale vyloupili. Jejich úspěch závisel zcela na zradě císařského podplukovníka Arnošta Ottovalského. Dezerce k druhé straně mezi tehdejšími vojáky, většinou žoldnéři, nebyla vzácností. Bylo to pokládáno spíše za změnu zaměstnavatele, než za zradu. Přeběhnutí Ottovalského k nepříteli svým následkem má ale mimořádnou dimensi.
Ottovalský sloužil od jinošského věku v císařské armádě. Po bitvě na Bílé Hoře si koupil v Chebu z konfiskací pěkný dům a přiženil se zde do zámožné měšťanské rodiny. O značnou část majetku, včetně vyženěného statku, přišel za saského vpádu a později, během prvého vpádu Švédů do Čech. Zbyl ale stále dům na chebském náměstí a důstojnický patent. V roce 1639 jej potkalo neštěstí. V boji se Švédy byl vážně zraněn. Přežil, ale přišel o pravou ruku. Vystoupil z armády a později si koupil nový statek nedaleko Chebu. Nehospodařil dlouho. V r.1647 byl jeho dům v Chebu i se statkem vypálen Švédy. Přišel o všechno a navíc byl Švédy vězněn. Po propuštění se vypravil do Prahy, požádat císaře o pomoc. Ferdinand III. přijal svého důstojníka-invalidu vlídně. Odcházel z audience s darem 200 zlatých a se slibem velitelství na hradě Lokti. Brzy se dostavilo zklamání. Císařské peníze se rozkutálely během dlouhé doby marného čekání v Praze na slíbené velitelské místo. Vojenský velitel Čech, generál Colloredo, neměl o invalidu žádný zájem. Ottovalský, který tehdy bydlel pod Hradčany, nezahálel.. Detailně se seznámil se systémem obrany hlavního města a uvažoval o jeho zlepšení. Když viděl, že i válečná rada v Praze ignoruje jeho návrhy a dlouholeté válečné zkušenosti, učinil osudné rozhodnoutí nejen pro sebe, ale též pro celou Prahu. Odjel do Bavor, kde nabídl své služby veliteli švédské armády. Byl přijat s otevřenou náručí. Nedávný nepřítel, generál Konigsmark, správně odhadl podplukovníkovu situaci a potenciál. Ottovalský nejprve pomohl Švédům úspěšně obsadit Chebsko. Pak vypracoval detailní plán obsazení Hradčan a Malé Strany. Uvedl, že zná všechny slabiny zchátralých a nedostatečně střežených hradeb. Ottovalský též zdůraznil, že útok musí být nečekaný a rychlý. Plán byl přijat. Konigsmark nejprve předstíral, že zůstane pouze v severozápadních Čechách a velice pomalu se posouval k hlavnímu městu. Pak ale překvapivým úsilovným pochodem, večer 24. července, švédské komando, stovka vybraných vojáků pod velením Ottovalského, obsadilo Bílou Horu. Za nimi pochodovalo tiše a rychle několik pluků pěchoty. Ještě dále se pohybovala hlavní čast švédské armády, jezdectvo. Normálně hlučná kavalerie postupovala opatrně, koně prý měly kopyta zabalená v hadrech. Když Konigsmark před sebou viděl ozářené největší město císařství, odkud bylo slyšet zvony a hlasy, začal ztrácet odvahu. Ottovalský Švédovi ale vysvětlil, že situace je výhodná, protože právě nyní v celé Praze po celou noc oslavují svatbu v císařské rodině. Proto ten hluk, světla a slavnostní vyzvánění. Budou méně ostražití. Měl pravdu. Po půlnoci bývalý císařský důstojník se svými Švédy pronikl nestřeženým krytým údolím až na Hradčany, pod Loretu. Věděl, že zde je poškozená hradba se zasypaným příkopem. Dva ospalé strážce v tichosti odstranili a běželi dále podél hradeb k blízkému Strahovu. Za nimi se na Hradčany hrnula švédská pěchota. Stráž, hlídající Strahovskou bránu, byla též bezhlučně zlikvidována. Ottovalský spustil padací most a signalizoval pochodní Konigsmarkovi a jeho jezdcům, že cesta je volná. Bývalý císařský podplukovník-invalida splnil svůj úkol za necelé tři hodiny a to na jedničku. Ještě před svítáním Švédové obsadili snad bez jediné ztráty celé Hradčany a Malou Stranu. Bez prodlení se snažili proniknout dále, po Karlově mostu na pravý břeh Vltavy. Uprostřed mostu byla strážnice a každý večer průchod byl uzavírán masivní zátarasou. Této noci, kdy se oslavovala císařská svadba, byl most, jakoby na uvítanou útočníkům, otevřen. Do této chvíle vše nahrávalo plně Švédům. Naštěstí dva důstojníci hradčanské posádky unikli zajetí. Prchali směrem k mostu varovat své lidi na pravém břehu. V patách měli švédské jezdce, kteří v malostranské mostecké věži zastřelili prchajícího podplukovníka Schmieda a zranili korneta Příchovského. Výstřely vzbudily klimbající stráž na mostě, ke které v poslední chvíli doběhl vysílený Příchovský s hroznou zprávou. Narychlo spuštěná zátarasa a výstřely zastavily postup Švédů. Příchovský vzbouřil universitní studenty v nedalekém Klementinu a staroměstské měšťany. Brzy opět vyzváněly zvony, ale tentokráte ne na oslavu, ale na poplach. V těchto prvých kritických dnech se proslavila studentská legie vedená jezuitou Jiřím Plachým. Plachý se proslavil nejen vojenským uměním a statečností, ale též výškou. Měřil dva metry. Studenti ihned obsadili staroměstskou mosteckou bránu a vybudovali z barikád na mostě předmostí, za které se Švédům nepodařilo nikdy proniknout. Nepřítel obsadil a opevnil malostranskou část mostu, odkud děly bombardoval protější stranu. Stateční í obránci odpovídali jen palbou z mušket, žádná děla neměli . Artilerie v celé Praze sestávala prý jen ze třech starých kanonů ! Přestože útočníci měli po všech stránkách převahu a dostávali posily, na pravý břeh Vltavy nikdy nepronikli. Po příchodu dalších dvou protestantských armád, generála Wittenberga ze Slezska a falckrabího Gustava Adolfa ze Saska, Praha byla zcela obklíčena. Pražská vojenská posádka měla tendenci k dezercím a byla slabá : necelé dva tisíce vojáků a asi jeden a půl tisíce jezdců. Obrana, kterou úspěšně organizoval staroměstský primátor Mikuláš Turek, závisela převážně na Pražanech samotných. Obránci byli rozděleni na oddíly podle profesí a stavů. Mimo studenty, bojovali vedle sebe oddíly pražských řezníků, pekařů, šlechty a i kněží. Všechny útoky Pražané úspěšně odrazili a nabízenou kapitulaci vždy odmítli. Švédové, překvapeni jejich statečností a odhodláním, nakonec sázeli na to, že Prahu vyhladoví. I v tom se přepočítali. Pražanům se několikráte podařilo obléhatele přelstít a získat zásoby z blízkého okolí. Velký úspěch měli koncem září. Tehdy Švédové nahnali na louky proti ostrovu Štvanice velká stáda uloupeného skotu. Protější břeh Vltavy byl střežen oddílem staroměstských řezníků, kteří zpozorovali, že se jedna z krav právě otelila. V noci opatrně přepluli na druhou stranu, telátko mámě sebrali a cestou zpět je týrali tak, že telátko naříkavě bučelo. Jeho máma skočila do Vltavy a plavala za svým mučeným potomkem. Věrni svému stádnímu soucítění, stovky skotu skočilo též do řeky a přeplavalo na druhou stranu. Dostalo se jim nadšeného přivítání. Konigsmark věděl, že mír je v dohledu, a proto útoky v září a říjnu zintensivnil. Desítky baterií bombardovalo město ze všech stran. Nejvíce škod způsobily zápalnými granáty baterie umístěné na Petříně (ze stejných míst střílela německé děla v květnu 1945) a na Strahově. Mír, definitivně končící dlouhou válku, byl podepsán 24. října ve Vestfálsku. Boje v Praze trvaly ale až do počátku listopadu. Pak následovalo zdlouhavé jednání o podmínkách příměří. Švédové jednání protahovali. Nespěchali. Měli stále co z Prahy odvážet.. Podepsali mírovou smlouvu až 7. ledna 1649.

Každá útočná válka je v podstatě organizovaná loupež a "legalizované" násilí. V Praze, tehdy největším a nejbohatším městě císařství, se Švédové zmocnili neslýchané kořisti. Nejen. že na Hradčanech a Malé Straně zajali velký počet šlechticů a zemských úředníku, z kterých vyždímali značné výkupné, ale ukořistili tam obrovské materiální a kulturní poklady. Pokud jde o kořist bylo to pro ně nejúspěšnější tažení v celé dlouhé válce. Uvádím jen dokumentovaná fakta: ihned po obsazení Konigsmark vydal Hradčany a Malou Stranu v plen svým vojákům. Neomezené drancování trvalo tři dny. Nejvíce pokladů, šperků, peněz, vzácného nábytku a hlavně kulturních pokladů ukořistili na Hradčanech, kde se mimo část Rudolfinských sbírek - druhá část byla ve Vídni - zmocnili pokladů, které tam ukrývala česká šlechta a měšťanstvo. Největší částku na hotovosti, přes půl milionu zlatých, odvezli ze Strahovského kláštera, (pěkně zachovalý velký zemědělský statek tehdy stál dva tisíce zlatých). Tento poklad patřil šlechtě, různým klášterům a obchodníkům. Peníze je možno nahradit, ale ne kulturní památky. V tomto smyslu švédská okupace způsobila trvalou a nenahraditelnou škodu. Mimo šperky, sochy a obrazy, Konigsmark poslal své vzdělané, o literaturu, umění a historii se zajímající mladé královně Kristině (***), celé knihovny - včetně starých tisků a dokumentů - uloupené na Hradčanech a v malostranských palácích. Tehdy zmizely též některé naše nejstarší literární a historické památky. Několik z nich patří nyní k nejcennějším švédským kulturním pokladům (např. slavný Codex argenteus v Uppsale). Díky tomu, naši historici, Dobrovským počínaje, jezdívali studovat a hledat české památky mimo jiné také do Švédska.. Bylo štěstí, že české korunovační klenoty byly ve Vídni, jinak by skončily ve Švédsku. Okupanti též důkladně vyrabovali malostranské paláce. Z některých zbyly doslova holé stěny. Mezi ně patřil Valdštejnský palác a dům zemského velitele gen. Colloredo, z kterého, mimo nábytek, Švédové odvezli velké množství stříbra a zlata. Jednalo se asi o armádní poklad. Hrabě Colloredo pozdě litoval své odmítnutí o práci prosícího bezrukého podplukovníka.

Jak skončil Ottovalský ?

Dobře připravená a promyšlená zrada se obvykle vyplácí. Náš podplukovník byl Švédy oslavován a dostal od Konigsmarka odměnu v hodnotě téměř padesáti tisíc zlatých. Později odešel s rodinou do Švédska, kde s povýšením do šlechtického stavu královnou Kristinou obdržel celé pěkné panství a titul von Streitenberg. Své rodné jméno již nikdy nepoužil (snaha zapomenout minulost ? vyčítky svědomí ?). Jeho děti a jejich potomci se vydávali pouze za Švédy.

Historie švédské kulky, která roztříštěním ramene změnila zchudlého císařského podplukovníka Arnošta Ottovalského v zámožného švédského hraběte a obdivovaného důstojníka švédské armády Ernsta von Streitenberg, je nyní u konce.

Poznámka:
Zajděte si od Karlova mostu do universitní knihovny v blízkém Klementinu. Na nádvoří u východu ke Křižovnickému náměstí je pomník věnovaný památce bojujících studentů a jejich veliteli dlouhánu Jiřímu Plachému .
Během návštěvy známé hospody-pivovaru U Fleků, navštivte restaurační zahradu. Zde ve zdi byly zasazeny dvě železné koule švédského dělostřelectva. Říkalo se, že jde o poslední výstřely třicetileté války.
Nemýlím-li se, jsou tam dodnes.


(*) Jednalo se o velice nešťastně organizované povstání protestantů, převážně německých luteránů, kteří si zvolili protestantského protikrále, neschopného Fridricha Falckého. Též velká část pánů a měšťanů popravených na Staroměstském náměstí byla německého původu. Tato skutečnost byla mnohými našimi "historiky"- propagandisty zamlžována.

(**)České země přišly o polovinu svého obyvatelstva, třetina království českého byla zpustlá, t.j. třetina všech domů, statků, chalup byla zničena a třetina orné půdy ležela neobdělána ladem. Ani za sto let se naše země z této katastrofy zcela nevzpamatovaly.

(***)Švédská královna Kristina je prvou známou vášnivou feministkou s trochou filozofie dnešních hippies. Hledala absolutní svobodu a pravděpodobně ji nalezla v náruči jednoho římského mladého kardinála. Vychovatelem Kristiny byl francouzský filosof R. Descartes (též zajímavý charakter, bojoval s císařskými na Bílé Hoře). Descartes na jejím dvoře zemřel. Kristina byla nejvzdělanější a hlavně nejextravagantnější ženou svého století. Královnou od smrti svého otce Gustafa Adolfa II. (1632). V r. 1654 se zřekla trůnu a přestoupila na katolickou víru, ve Švédsku tehdy zakázanou. Pak žila převážně v Římě, kde zemřela (1689). Snažila se neúspěšně získat korunu Neapolského a Polského království. Po celý život štědře podporovala mnoho umělců jmenovitě Al. Scarlattiho, dirigenta Kristinina zpěváckého sboru, Ar. Corelliho, dirigenta Kristinina vlastního orchestru a slavného sochaře-architekta G. Berniniho. V Římě, ve svém paláci Riazzio (nyní Palazzo Corzini) měla bronzové originály slavného Adriana de Vries, které byly uloupeny Švédy z Hradčan (Belveder) a z Valdštejnské zahrady. Několik soch A. de Vries v dnešní Valdštejnské zahradě jsou pozdní kopie těchto originálů. Ty se mezitím dostaly do Louvru (Paříž) a některé jsou stále ve Švédsku. Obrovskou knihovnu a sbírku rukopisů darovala Vatikánu. Jsou tam jistě též památky uloupené kdysi Švédy v Čechách.


Další články tohoto autora:
Josef Lovell

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: