Už jsem se tu letos v zimě o náledí zmiňoval. Nutno dodat, že Bart využívá předností svého náhonu na všechny čtyři do krajnosti - a nezdá se, že by mu klouzání vadilo. Několikrát padl až na hubu, ovšem podivuhodně rychle se tyčí.

Když se tak na něho koukám, probouzí se ve mně scifista a přemýšlím o ledovém ekosystému planety permanentně pokryté ledem. Dejme tomu, že by se pod ledem vyvinul život, dejme tomu že inteligentní: ovšem byli by to dvounožci? Která že inteligence by si přála padat na držku? Naopak, ty opravdu inteligentní rasy by byly čtyřnohé, šestinohé, osminohé. Dovedu si představit rasu bruslících stonožek.

Ledovka má efekty mravní: člověk ohrožený bezprostředním pádem rychle ztrácí svoji pýchu. Pán tvorstva? Směšná představa - každá myš je na tom na ledovce líp! Kráčím vpřed. Hledám a hodnotím každý krok: tady je kamínek, ten mi bude oporou, tady je hrstka stébel, i ta zmírní kluzkost, větévka mi podává ruku, sloupek mě zachrání, kdybych padal dozadu.

Nechodíme daleko - držím se trávníku, nepouštím s e na kluzké dlaždice.
Celá plocha ulice patří Bartovi.
A co kdyby se odněkud vynořil nějaký jedlý pes, Tom, Max, Minimax, Vojta...
Bart je na vodítku, ale jak asi bych za ním vlál? A jak by vlál majitel protivníkova psa?
Nemalujme straky na vrbu, nemalujme jedlé psy na led, to je heslo dne. Naštěstí taje, snad je ledovka za námi.

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: