Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 7.1.2003
Svátek má Vilma




  Výběr z vydání
 >TÉMA: Reforma veřejné správy
 >POLITIKA: Klausismus a zahradilovština
 >Z VĚDY: Hrozí lidstvu vláda klonů?
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Proč rostou daně
 >RODINA A PŘÁTELÉ: V tramvaji se lze taky zmýlit
 >PSÍ PŘÍHODY: Výprava za preclíky
 >FEJETON: O divadle a vlacích
 >ARCHITEKTURA: Nejužší dům v Praze
 >VOLBY: Všichni prezidentovi kandidáti aneb Ztracená paměť
 >EKONOMIKA: Čekání na vývoj v Iráku
 >TÉMA: Proč chtějí pronajímatelé tolik?
 >HUDBA A ZVUK: Dobrá zpráva o B. Martinů
 >VĚDA: Proč ten šrumec?
 >SVĚTOVÉ DĚJINY: Japonsko - hospodářství
 >VÝTVARNÁ SOUTĚŽ: Cena keramiky a porcelánu Dubí

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Kultura  
 
7.1. FEJETON: O divadle a vlacích
Alex Koenigsmark

Zatímco taková bronzová socha vydrží i pod mořskou hladinou a některé knihy lze číst i po několika letech, divadlo je jen iluze. Divadlo je poznamenáno svou dočasností, představení existuje vždycky jen v tom jednom jediném okamžiku, tady a teď, jak se říká. Včerejší představení je krásná vzpomínka, jako loňský motýl, ale nedá se vyvolat zpátky. Každé představení je trochu jiné, v tom je to kouzlo a v tom je zároveň to neštěstí.
Jak docílit nějaké objektivity, nějakých jakž takž funkčních měřítek? Jak pomoci kritikům a koneckonců jak nějak zatřídit sám sebe? Známky jako na vysvědčení? A kdo je bude dávat? Ale je to jediné řešení.
Proto asi režiséři - hledajíce nějakou možnost srovnávání aspoň maličko objektivního jako třebas v atletice - tedy režírují všichni to samé. Všimněte si, že čím slavnější a uznávanější režisér, tím méně her režíruje. Takový opravdu slavný režisér režíruje celý život jen asi šest, sedm divadelních her. Režíruje Hamleta, Višnový sad, Tři sestry, Sen noci svatojánské a Čekání na Godota. Jeden slavný český režisér šel ještě dál a režíroval asi patnáct let jenom Poprask na laguně. Jeho věhlas tím neuvěřitelně stoupl a dalších deset let režíroval Poprask na laguně po celé Evropě. Jakmile někde v divadle narazil umělecký šéf na text této Goldoniho komedie, už volal dramaturga a ptal se: Hergot, jak se jmenuje ten Čech, co pořád režíruje Poprask, musíme ho pozvat… Publikum, jak říká Jiřina Jirásková, je vděčné, když z režiséra nic nového nevypadne a rádo shlédne další, nejlépe úplně stejnou variantu Tří sester.
U Hamleta je publikum zvědavé jen na dvě věci: co udělá režisér s duchem Hamletova otce a bude-li monolog Být či nebýt. Je-li režisér avantgardní, monolog krátí nebo rovnou vyškrtne. Duch Hamletova otce nabízí naopak desítky originálních výkladů a režiséři se na tom ohromně vyblbnou. Počínaje tím, že prostě přijde dědek v brnění a prohlásí, že je duch, nebo od projekcí a stínového divadla přes Hamletovu autosugesci (překládám: duch není vidět a Hamlet se chová, jako kdyby tam někdo byl) až po zajímavý výklad, kdy Horácio a dánský lid celou tu scénu a ducha sehrají sami, aby Hamleta probudili z letargie a přiměli jej tak k revolučnímu jednání. Jednou jsem viděl zajímavý výklad, kdy Hamletova tatínka představovala taková křehká hezká baletka a režisér nám pak v klubu vysvětlil, že to nebyl duch, ale duše. Konečně, proč ne.
Někdy může jako metr posloužit předmět. Kdysi jsme jako mladí divadelníci jeli do Moskvy a Peterburgu, tenkrát ještě zvaného Leningrad, seznámit se se sovětským divadlem. Byla to zvláštní a zajímavá zkušenost, ne že ne. Zatímco u nás v té době divadla uváděla především kusy, kde vystupovali králové, princové a podobné symbolicky lépe využitelné postavy, sovětská divadla měla jiné problémy. Nějakou možná náhodou se stalo, že skoro ve všech představeních, která jsme spatřili, bylo na jevišti třeba nějak ztvárnit vlak. Technické prostředky na jevišti dělají zpravidla obtíže, mobil není meč či halapartna a nedají se s ním provádět příliš veliká gesta ani jevištní kouzla.
Ukázalo se, že jevištní ztvárnění vlaku je ještě lepším objektivním měřítkem pro kategorizaci divadel, než duch Hamletova otce. Rozdělili jsme si tak divadla na chudá, poetická, avantgardní, vynalézavá, bez nápadu realistická a bohatá. V divadlech chudých řešili vlak obvykle zvukově - ozvala se píšťala, Psoj Stachič popadl kufr, odběhl do zákulisí a následovalo to š-š-š-š, všichni jsme pochopili, vlak odjíždí. V poetickém divadle vzal Turgeněv kufr, loučil se s milovanou herečkou Savinou a za zvuku š-š-š-š se objevilo deset mužů se svícny v rukou, kteří se jako Chaplin posouvali jen pohyby chodidel a představovali tak rychlík Peterburg-Paris. Mimochodem, to se odehrávalo na jevišti, jež mělo asi sto metrů a v hledišti nás sedělo asi pět tisíc. Celou hru hráli jen Turgeněv a Savina, ona to vlastně byla jejich korespondence - a ještě těch deset kulisáků.
Když Savina řekla: napsala jsem vám tisíce dopisů, z provaziště se na jeviště vysypalo tisíc popsaných papírů.
V avantgardních divadlech - byla dvě, jedno, velmi avantgardní, zakrývalo svůj čirý formalismus revolučním tématem a druhé bylo vlastně loutkové - jednou přijel dětský elektrický vláček a z něj jako vystoupil Čapajev s kulometem (ve skutečnosti vláček jenom překročil), po druhé se roztrhla papírová opona, na které byla namalována lokomotiva a odtamtud vyšel Ivan Ivanovič s kufrem a komusi za sebou mával. V realistickém divadle bez nápadu se v kouři a hluku š-š-š-š objevila maketa vagonu a z ní vystoupila Olga Nikolajevna.
Nu a bohaté divadlo jste rozpoznali hned: na jeviště bohaté scény prostě přijel vlak.
Nevím, která metoda hledání objektivních měřítek je lepší. Rozhodně však můžeme aspoň optimisticky konstatovat, že divadlo je všechny zatím přežilo a nás bezpochyby také přežije….


Další články tohoto autora:
Alex Koenigsmark

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: