Bart opravdu nevypadá jako podvyživený pes. Není tlustý, to jistě ne, ale do vychrtlíka má daleko. Srst se mu pěkně leskne, svaly má pevné (zvláště pak ty kousací, protože valnou část bdělé části dne tráví žvýkáním gumové činky) a vykračuje si jako statný chlapík, jímž vskutku je.

Žrát dostává pravidelně, ráno a večer, a přes den ještě ledacos vyžebrá či vyzíská z desátku.

Jiní jsou na tom mnohem hůř. Třeba havrani. Ti k nám přilétají - někdo říká z Norska, někdo z Ukrajiny. Jakmile je mráz, vysedávají v korunách javorů a čekají, až jim dobrá duše nasype na trávník v parčíku před hotelem Blaženka nakrájené housky. Taky to dělám. Kdybych věděl, co víc havranům přísluší, polepšil bych jim.

Bart by pro ně měl mít uznání - ať z Norska nebo Ukrajiny, každopádně sem přiletěli zdaleka v naději, že na ně čeká nakrájená houska.
Ta čeká, ovšem když jde kolem housky toto nestoudné hovado jménem Bart, snaží se housku sežrat - skrz košík! Kdyby to aspoň dělal nenápadně, pokradmo, jako když se snaží vyluxovat něco z kuchyňské linky. Ne! Náruživě se na housku vrhne a pasíruje ji skrz mřížoví košíku.

Fuj! zařvu. Obvykle na tento příkaz reaguje. Jakmile je zabraný do housky, nikdy.
Jdeme papat! opakuju přísný příkaz v jiném verbální podobě.
Teprve potom se milostpán uráčí a jde za mnou až k misce, do které mu naservíruju ranní dávku krmení Propesco.
Nestyda? Ovšem. Stoprocentní, protože se nestydí ani... co by se mu skrojek housky do huby vešel.

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: