Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 10.1.2003
Svátek má Břetislav




  Výběr z vydání
 >BURIANOVA KULTURNÍ OZDRAVOVNA (2)
 >PŘÍBĚH: Dlouhá ruka CIA
 >ÚVAHA: Vojenský pilot vs. šofér a prezidentský kandidát
 >ÚVAHA: Morálka a ČT
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Hypochondrovy Vánoce
 >PSÍ PŘÍHODY: Nastalo blaho, velmi dočasné
 >SPOLEČNOST: Zdravotnictví na baterky
 >TÉMA: 10 x o klonování
 >GLOSA: Krádež
 >GLOSA: Kdo nekrade, okrádá rodinu.
 >POSTŘEH: O třech králích
 >INFO: Internetová strana
 >CHTIP: Nesmutněte nad svou prací
 >SVĚTOVÉ DĚJINY: Japonsko - hospodářství
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Šíření poplašné zprávy

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Zábava  
 
10.1. PŘÍBĚH: Dlouhá ruka CIA
Jan Beneš

Ten incident z roku 1981 byl zajisté zapsán kdesi v análech našeho ministerstva všeobecné lásky a dosud tam pravděpodobně patří k těm přísně střeženým tajemstvím, od nichž odvisí bezpečnost našich exfízlů, včetně těch, kteří nám jako nenahraditelní odborníci zůstali, či těch, která nám ten sympatický rošťák Gross do služby znovu uvedl, a o nichž se nám tvrdí, že se bez nich prostě neobejdeme. A zajisté byl tam i (za naše peníze) analyzován a vyhodnocován, co aktivita nepřátel a známých emigrantských center, co se o nich soudruzi tak rádi zmiňovali.
Jenže kořeny má mnohem starší a vězí v ranných létech padesátých, u dejvického esenbáka jménem Dostál, což se pamatovalo snadno, neb fízlárna v Dejvicích byla tehdy v Dostálově ulici. Chodíval po školách a rozdílel rozumy dítkám. Ne vždy úplně mylné, jako třeba nenechat se příjemnými pány nikam zatáhnout. Třebaže těchto rad bylo minimum, většinou se věnoval oborům jiných bdělostí a ostražitostí. Taktéž zalištoval spolupráci VB a mihal se při branných hrách, což tehdy patřilo do školního vzdělávání se. Takže zůstal v paměti a to sehrálo svou úlohu v onom vzpomenutém roce 1981.
Zapadá sem ještě jiná vzpomínka, z ranných let šedesátých, kdy se autor, co výrostek, stihl ještě vecpat v Podbabě na schůdky autobusu, právě se chystajícího k odjezdu směrem na Suchdol, když se tam hodlal vecpat právě dotyčný Dostál (v civilu) a hlasem uvyklým nesmlouvavě rozkazovat pobídl:
"Tak si přece postupte, soudruhu!"
Nehledě na to, že vecpat se postoupením už nebylo kam, výrostek tehdy odpověděl:
"No dovolte, kdo je u vás soudruh?"
Do čehož zahučely autobusové dveře a běsnící esenbák, vyřvávající cosi o předložení občanského průkazu, zůstal v Podbabě, zatím co autobus se vydal za spokojeného řehotu cestujících směrem na Suchdol.
Pak uběhla léta a odehrálo se mnohé, co se snad ani odehrát nemělo, ba nemusilo. V důsledku čehož jsem žil v Americe a nějaký Dostál se zdál docela zapomenut. Byli jiní a horší policajti, byla i empirie s nimi odžitá a mezi životní úspěchy se počítalo i to, že už na mne nemohou. Mezi životní povinnosti pak jim, respektive tedy režimu jehož hlavní součást tvořili, nezapomínat cosi provést.
Potom jsem měl, onoho podzimu 1981, práci v Evropě, k čemuž mi hodný Strýček Sam (jindy však nesmlouvavý Strýc Samec) dokonce dal k disposici tříměsíční permanentku na všecky evropské kontinentální železnice, navíc třídy prvé. Aniž dbal o to, zda chci cestovat jen v jeho zájmu a nevyužiji-li to k cestám soukromým. Což po takovém využití volalo. Podobně jako pocit, že jsme těm bolševikům cosi dlužni volal po tom, snažit se udělat cokoli, co by se jim nelíbilo. Takže jsem si od Škvoreckých, jejichž vydávání knížek se bolševikovi tuze nelíbilo, vyžádal těch knih celý lodní pytel. Troufl jsem si to i proto (bylo jich přes 70 kilogramů), že mne z Kalifornie dopravovala Luftwaffe a nehrozil mi nějaký výdaj za nadměrnou váhu zavazadel. Zajet si do Stuttgartu na nádraží a rozdělit pár knížek do kupátek rychlíku do Prahy, pokládal jsem za rozptýlení. Dtto v Paříži, tu si přece člověk musí rovněž nenechat ujít, když už je v té Evropě. A vůbec je spousta míst v Evropě, kam i za komunismu ještě jezdil vlak. Za nocí pak se na nádražích ve frankfurtu i v Mnichově potkávali různí bezprizorní Čechoslováci z klece vyjimečně z klece vypuštění a já trpím od mládí nespavostí. Podzim sice nesliboval žádné turisty v Jugoslávii, ale kamarádi tamtéž, tehdy ještě přinejmenším mýma očima nerozlišovaní na Slovince, Chorvaty, Srby atd., zase rádi nějakou tu knížku pro ně uchovají až do sesony.
Mezi výlety naplánované díky jízdenkové benevolenci strýčka Sama, zařadil jsem z důvodů sentimentálních, a na ty má právo každý z nás, také Rimini. Naši totiž byli na dovolené Kupami-Dubrovník-Rimini, právě devět měsíců před mým narozením. Mezi suvenýry maminkou schraňovanými, patřila i jakousi pražskou cestovkou na tu dovolenou vypsaná jízdenka, jež je tehdy stála z Prahy a do Prahy celkem 210 Kč, mimochodem. Stihli se tenkrát zastavit i v Benátkách, ale tam už jsem byl. Když jsem ještě býval doma, mnohokrát jsem ji měl v ruce. V roce 1996 ji nakonec zdědil.
Do Rimini jsem dorazil 6. října 1981 večer. Dost pozdě večer. Na dohled od Rimini je ovšem San Marino a noc jsem hodlal trávit právě v této nejstarší evropské republice. Úschovna zavazadel na nádraží měla zavřeno (důležitý detail) a tak mi nezbylo než ten stále ještě proklatě těžký pytel dovláčet k taxíku, vyjednat si po jiných a nejen italských zkušenostech cenu předem a kázat dát se odvézt k nejbližšímu hotelu v San Marinu.
Nejbližším hotelem ukázal se hotel Panorama. Místo měli, ba co víc, kromě Sammy Davise Juniora, jeho ženy a jeho managera, ukázal jsem se jediným dalším hostem. Také jsem se zčerstva dozvěděl, že právě toho dne zabili v Egyptě nositele Nobelovy ceny míru, právě za ten mír s Israelem, presidenta Sadata.
Bylo o čem hovořit a vydělal jsem na tom i večeři. Díky Sammy Davisovi tam totiž. jinak odbory chráněni proti práci přesčas, zůstali různí zaměstnanci, včetně kuchaře. Ta hvězda jim za to stála a já se přiživil. Přiživil se ostatně i personál, neboť jsme seděli všichni pohromadě.
Nemohu říci, že to byla, díky té události v Egyptě noc veselá, ale ukázalo se to jako noc celkem krátká. Sammy s doprovodem odešel na lože asi o půl čtvrté, já se o to pokusil, ale usnout jsem jako obvykle nedokázal. Takže jsem o nějakou hodinu později vylezl nahoru na hrad a očekával východ slunce. Záhy v doprovodu dvou mladíků z Brna, rozpoznatelných podle MB s brněnským číslem, zaparkovaného na nádvoří se zákazem vjezdu a přespávající v něm. Vyhnala je zima. Vedli jsme nějaké řeči, jeden z nich se zmínil, že neutíká ze socialismu vzhledem k tomu, že má rakovinu (též povzbudivé thema) druhý zas proto, že ji má kamarád. Já litoval, že mne nenapadlo vzít s sebou nahoru pár knížek. Mladíci zas odmítli možnost sjet si pro ně k hotelu.
Slunce vskutku vyšlo, zima začala být i mně a začal jsem také mít hlad. Snídaně byla ohlášena od sedmi a vydal jsem se na zpáteční cestu. Na nějakou otevřenou trattorii to v tuhle hodinu po San Marinu nikde nevypadalo.
U hotelu Panorama mne upoutaly dvě věci. Jednak cedule, že tam sídlí ÚV KS San Marina, jednak dojíždějící škodovácký autobus s pražským číslem, z něhož se záhy začali hrnout absolventi noční jízdy oslovovaní jako soudruzi a to právě v úvodu zmíněným soudruhem Dostálem. No, zazíral jsem. Byl poznamenán věkem, ale byl to on. Esenbáci normálně do kapitalistických zemí nevyráželi, vyráželi dokonce ještě více zřídka než lid obecný. Pokud nějaké příbuzné venku měli, pak je ti u vnitra tajili ještě v době, kdy se k nim ostatní občané už přiznávali a cesta na pozvání tedy nepřipadala v úvahu. Pokud tihle vyrazit ven mohli, nejspíše to musili být vnitráčtí důchodci. Věk těch cestujících i jejich chování, nehledě na soudruha Dostála, tomu napovídaly.
Snídani mi připravili extra, během noci došlo k bližšímu vztahu a tak jsem měl vajíčka se špekem. A kafe jaké dovedou připravit jen na jih od Alp.(Nynčko ještě v jedné hospodě v Praze, ale neprozradím ve které). Vedle v jídelně pak chystali snídani pro ty cestující z Prahy. Tedy kladli talíře, ubrousky, příbory, hrnky a skleničky. Celkem 39.
Optal jsem se těch sympatických servírek, zda by jim vadilo, kdybych přidal nějaký český dárek.
Prý nevadilo, a tak jsem přivlekl ten i po měsíci v Evropě hromsky těžký pytel a rozdělil ke každému talíři po jedné hezké české knížce z nakládání Publishers 68 Toronto.
Byl už jsem po snídani a hodlal si prohlédnout Rimini, takže jsem si dal zavolat taxi a odejel. Úschovna na nádraží už měla otevřeno, ale hotel kde tatínek s maminkou byli v roce 1935 už jsem nenalezl. Odpoledne pak odejel. Ve vlaku konečně usnul a tak přejel Ravennu, kde jsem si chtěl prohlédnout známé mosaiky.
Vnitrácký záznam o té události v sídle ÚV KS San Marino bych si někdy rád prohlédl.¨¨


Ve vědecke sekci Neviditelného psa- Universum http://pes.internet.cz/veda vychází na pokračování ukázky z knihy Jana Beneše Čas voněl snem a páchl mrtvolami.


Další články tohoto autora:
Jan Beneš

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: