Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 17.1.2003
Svátek má Drahoslav




  Výběr z vydání
 >BURIANOVA KULTURNÍ OZDRAVOVNA (3)
 >TÉMA: Petr Pithart a jeho vztah k české minulosti
 >TÉMA: Proč Ministr Tvrdík straší občany?
 >SPRAVEDLNOST: Příběhy české justice (3)
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Vynalézání vynalezeného
 >PSÍ PŘÍHODY: Páni zase dělají legraci
 >NÁZOR: Otevřená budoucnost -levých- liberálů
 >NÁZOR: Po prezidentovi Havlovi už jen absurdní divadlo?
 >FEJETON: To byl mač!
 >TÉMA: Podivuhodný T-mobile
 >GLOSA: Pátek třináctého
 >ZE SVĚTA: Jak jsem mohl být tak hloupý !
 >POSTŘEH: O vlaku
 >ÚVAHA: Čas levice?
 >ZDRAVÍ: Proč nás bolí hlava?

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  
 
17.1. ÚVAHA: Čas levice?
Jaroslav Kalenda

Obecná úvaha
V demokratické společnosti, jejíž ekonomika se odvíjí od tržních principů (kapitalistická společnost), dochází v důsledku nestejné ekonomické úspěšnosti jejich členů k nerovnoměrnému rozdělování nákladů a výnosů, nezávisle na vědomém rozhodování, nezávisle na tom zda u moci je vláda levicová či pravicová. Je to realita, která nemůže být spravedlivá či nespravedlivá, levicová či pravicová. Je to výsledek živelného nepředvídatelného a nepředurčeného vývoje, závislého na souhrnu nesčetných ekonomických aktivit jednotlivých článků společnosti a podmínek pro jejich činnost. Přesto se od této reality odvíjí základní spor levice a pravice.
Jádrem sporu je řešení sociálních rozdílů vznikajících v důsledku tohoto nerovnoměrného rozdělování. Komunistická ideologie vychází z toho, že kapitalistické uspořádání společnosti, které tyto sociální rozdíly plodí, je nespravedlivé, neboť v něm dochází k vykořisťování kapitálem. Řešení vidí v odstranění vlivu kapitálu (zespolečenštěním výrobních prostředků). Historie socialistických států ukázala, že tato cesta vývoje společnosti selhala. Dosáhla sice výrazného snížení sociálních rozdílů (sociální spravedlnost), ale za cenu výrazného omezení, či spíše pošlapání občanských práv a svobod jednotlivých občanů, za cenu popření demokratických principů ve společnosti, a ve svých důsledcích i za cenu propadu prosperity těchto zemí a tím i snížení životní úrovně obyvatel. Průvodním, a nutno zdůraznit že pro toto společenské uspořádání nezbytným, jevem bylo značné posilování moci státu, vyúsťující do totalitního systému se všemi z tohoto řešení vyplývajícími neblahými důsledky.
Nekomunistická levice sice tuto cestu zavrhla, ale jádro sporu s pravicí zůstává. Pro přehlednější vyjádření stanovisek aktérů sporu, lze řešení sociálních rozdílů rozdělit do dvou (i když velmi provázaných) fází. Fáze vzniku těchto rozdílů a fáze jejích následného vyrovnávání (přerozdělování). Pro fázi vzniku jsou rozhodujícími faktory daně, odvody, poplatky, daňové úlevy, dotace a v neposlední řadě i administrativní předpisy a omezení. Ve fázi následného vyrovnávání jde především o sociální dávky, státní příspěvky, poplatky a úlevy z těchto poplatků. Rozeberme si, jaké jsou (v obecné rovině) stanoviska jednotlivých politických směrů k uvedeným faktorům.
Levice, ve snaze o vyšší "sociální spravedlnost", preferuje vyšší zdanění ekonomicky úspěšnějších subjektů (občanů i právnických osob). Tím nejen snižuje rozdíly v rozdělování výnosů mezi více a méně ekonomicky úspěšnými subjekty, ale současně vytváří státní zdroje pro následné přerozdělování. Tuto funkci nejlépe plní daně ze zisku, resp. příjmu (ale i jiné selektivně vybírané daně, odvody a poplatky), zvláště při zdanění progresivní sazbou. Daňové úlevy, dotace a administrativní zásahy státu, plní z části obdobnou funkci, zčásti jsou využívány pro řešení jiných problémů. Např. daňové úlevy pro příliv zahraničního kapitálu či pro řešení zaměstnanosti, dotace pro podporu některých neúspěšných podniků či odvětví apod.
Ani pravice se v této fázi nechová asociálně. Nepreferuje neutrální daně, tj. daně ve stejné absolutní výši (daně na hlavu) pro ekonomicky více úspěšné i méně úspěšné, přes to, že zdanění příjmů občanů v sobě zahrnuje výrazný prvek přerozdělování. Státní aparát poskytuje všem občanům prakticky stejné služby, ale občané se podílejí na úhradě jeho nákladů v závislosti na výši svých příjmů. Znamená to například, že příjemce platu na úrovni dvojnásobku průměrného platu přispívá na státní aparát více než dvojnásobně než občan s průměrným platem. Pravice však prosazuje nižší míru zdanění, neboť si je vědoma toho, že vysoké daně, zvláště pak daně s progresivní sazbou odčerpávají značnou část zdrojů na investice. Považuje za "spravedlivé", aby stát vytvářel v této fázi rovné a předem jasně formulované podmínky pro všechny subjekty. Je proto obecně proti různým daňovým úlevám, dotacím a přílišnému administrativnímu zasahování státu, neboť to vše v souhrnu deformuje konkurenční prostředí.
Ve fázi následného vyrovnávání sociálních rozdílů ve společnosti prosazuje levice své pojetí "sociální spravedlnosti" pod heslem společenské solidarity, formou různých sociálních dávek a selektivně poskytovaných státních příspěvků, poskytujících občanům značnou míru sociálních jistot. Pod heslem "společenského zájmu" dotuje ekonomicky neúspěšné aktivity.
Pravice nepojímá následné vyrovnávání sociálních rozdílů (vyrovnávání bez ohledu na výkonnost) jako cestu k "sociální spravedlnosti". Tím ale nepopírá princip solidarity ve společnosti, ani nezbytnost vytváření sociálních jistot. Každá moderní společnost musí uplatňovat značnou míru solidarity vůči svým slabším členům. Nemocní, nezaměstnaní, občané tělesně či mentálně postižení, sociálně slabé rodiny, lidé postižení živelnou pohromou či válkou, to jsou beze sporu adresáti společenské solidarity. Solidarita by však měla být důsledně chápána jako konkrétní pomoc konkrétnímu jedinci, který ji opravdu potřebuje, a ne jako nároková dávka, pro kterou, obrazně řečeno, si příjemce přijede v novém mercedesu, či která umožňuje nezaměstnanému uvažovat, zda se mu vyplatí pracovat.

Zjednodušeně tedy lze říci, že zásadní rozdíly mezi levicí a pravicí jsou v míře přerozdělování ekonomických výsledků a státního dirigismu. Pravice prosazuje méně přerozdělování a více svobody rozhodování a svobody občanů, levice více přerozdělování a tím i větší vliv státu na úkor samostatnosti a svobody občanů. Podstatným parametrem je míra tohoto přerozdělování. Představa socialistů, že vysoké dotace (podpora) neúspěšných podniků či občanů vede k úspěšné společnosti je falešná. Vždy zde platí zásada "něco za něco". Vyšší míra přerozdělování je vždy placena nižší dynamikou rozvoje země. Je proto třeba hledat optimální míru přerozdělování, odpovídající stavu ekonomiky. Je zřejmé, že větší míru přerozdělování si mohou spíše dovolit bohaté, prosperující země i když za to platí poklesem výkonnosti, ale není to dobrá cesta pro země chudší s méně výkonnou ekonomikou. V těchto souvislostech jsou úvahy současného předsedy vlády V. Špidly, o napodobení švédského modelu sociálního státu, zcela iluzorní a současný nedostatek finančních zdrojů k realizaci takovéto politiky to potvrzuje. Tyto skutečnosti si v poslední době začíná uvědomovat i EU, a ve své snaze "dohnat a předehnat USA" začíná reálně uvažovat o omezování "sociálního státu". Otázkou je, jak se k těmto názorům staví občané - voliči. Když pomineme nesporně velmi významné emocionální vlivy, které v obecnosti nelze posuzovat, zůstávají nám tyto věcné důvody politické orientace voličů:
1.) ekonomická úspěšnost a sociální struktura společnosti
2.) sebedůvěra, pocit svobody, potřeba jistot
3.) stupeň poznání společenských souvislostí

ad 1.) Je zřejmé, že pro většinu občanů, kterou tvoří ti méně ekonomicky úspěšní, je přerozdělování krátkodobě výhodné a inklinuji proto k levici. Dlouhodobé důsledky této politiky se však projevuje negativně. Vysoká míra přerozdělování nejen snižuje motivaci k ekonomické úspěšnosti, ale také snižuje míru i efektivnost investic a v důsledku těchto faktorů dochází k nárůstu nezaměstnanosti. Přerozdělované prostředky jdou buď formou sociálních dávek do spotřeby, nebo formou dotací do neefektivních podniků a projektů. Příjemci sociálních dávek neinvestují (ani nemohou), a těm, z jejichž zdrojů jsou prostřednictvím daní tyto prostředky odčerpávány, zbývá na investice méně. Výsledkem je postupný pokles prosperity země. Nedostatečný ekonomický rozvoj pak způsobuje "vysychání" zdrojů pro přerozdělování a tím i zpomalování růstu životní úrovně především těch občanů, kteří jsou na sociálních dávkách závislí.

ad 2.) Významnou složkou určující orientaci voličů je jejich vlastní sebevědomí (sebedůvěra). Chybějící sebevědomí, převládající pocit nejistoty, obava z budoucnosti a nedůvěra ve vlastní schopnosti, orientuje voliče k levicovým stranám, které mu nabízejí jistotu státního paternalismu. Pro tuto jistotu jsou ochotni se vzdát části svobody vlastního rozhodování v řadě svých záležitostí, za něž pak necítí vlastní zodpovědnost.

ad 3.) Současná moderní společnost je natolik složitý systém, že pochopit jeho fungování, vyznat se v složité a nesmírně rozsáhlé síti vzájemných vztahů je pro většinu občanů velmi náročné. Orientují se proto spíše podle jednotlivých jevů či politických proklamací, aniž by je posuzovali v širších společenských souvislostech. V těchto souvislostech se hovoří o "realistické ignoranci voličů". Této skutečnosti zneužívají socialisté, když populisticky mluví o státem poskytovaném bezplatném školství a zdravotnictví (máme i bezplatnou armádu), či o státních dotacích a státních příspěvcích a spoléhají na to, že si občan neuvědomí, že stát není tvůrcem prostředků na jejich zaplacení, ale pouze prostředníkem, přerozdělujícím prostředky občanů.


Souhrn těchto věcných vlivů na orientaci voličů vytváří v současných evropských demokraciích předpoklady k tomu, že vláda levice se stává téměř normou a vláda pravice výjimkou, ke které dochází až v období snížené prosperity země způsobující její zaostávání. Zlým paradoxem levicových vlád je, že neúspěchem své hospodářské politiky si rozšiřují svoji volební základnu. Čím více občanů "spadne" do sociální sítě, čím více nezaměstnaných, tím více roste potenciál jejich voličů, odkázaných na pomoc státu. Nárůst počtu hlasů pro komunisty v těchto volbách u nás, až podezřele koreluje s nárůstem počtu nezaměstnaných. Tato skutečnost (výrazná inklinace voličů k levici) vytvořila v minulosti předpoklady pro volební vítězství i tak extremních stran, jako byla NSDAP (Národně socialistická německá strana pracujících), která ve volbách získal cca 40 % hlasů, či komunistických stran ve východní Evropě. Rozdílnost těchto dvou socialistických ideologií byla především v tom, že komunisté ji pojímali internacionálně a u nacistů převládl silný nacionální akcent. Komunistickému vlivu po druhé světové válce se nevyhnula ani celá řada států západní Evropy. Také dnešní, výrazně sociálně demokratická EU tyto tendence potvrzuje.
Záměrně jsem se ve své úvaze používal výrazy "ekonomicky úspěšný" a "ekonomicky méně úspěšný", a vyhýbal jsem se slovům "bohatší" a "chudší". Dělal jsem to proto, že u nás jsou tyto pojmy chápány odlišně od jiných zemí. V USA jsou pojmy "ekonomicky úspěšný" a "bohatý" téměř synonymem, zatím co u nás se podařilo Miloši Zemanovi přesvědčit značnou část veřejnosti, že synonyma pro "bohatý" jsou "tunelář", "zloděj" či "podvodník".
V této souvislosti bych chtěl poznamenat, že úvaha o normálnosti (normě) levicových vlád se týká evropských poměrů se silnou tradicí etatického státu a neplatí pro USA. Američané jsou (z historických důvodů) sebevědomější než Evropané a jejich vztah k vládě vykazuje vyšší suverenitu. Námi tak často vysmívaný "americký sen" (jak se stát z poslíčka milionářem), který ve své podstatě vyjadřuje víru, že za stejných podmínek má každý šanci na úspěch, působí psychologicky na sebevědomého občana tak, že i "ekonomicky méně úspěšný" (chudší), je ochoten postavit se na stranu úspěšných a volit strany blíže k pravici. Je nesporné, že toto sebevědomí a touha po úspěchu, která občany motivuje k ekonomické výkonnosti, posunula americkou komunistickou stranu do marginální posice a ekonomiku na přední místo ve světě.

Pokračování zítra:

Čas levice - ČR


Další články tohoto autora:
Jaroslav Kalenda

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: