Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 16.1.2003
Svátek má Ctirad




  Výběr z vydání
 >FEJETON: O peripetii
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Lepší polovičky
 >POLEMIKA: Válka v Iráku
 >PENÍZE: Přijdeme s eurem o úspory?
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Moralistické holčičky
 >PSÍ PŘÍHODY: Půlnoční procházky
 >NÁZOR: Možnost lacino koupit stíhačky
 >HISTORIE: Když povstali -Boxeři- (část 4.)
 >OHLAS: Naposled k Potížím s píárem
 >NÁZOR: Prsten
 >POSTŘEH: O energii
 >MEJLEM: Ohlasy a názory čtenářů
 >VÝDAJE: Pojištění
 >MEJLEM: Ohlasy a názory čtenářů
 >SVĚTOVÉ DĚJINY: Turecko v letech 1918 - 1923 (mapa)

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Zábava  
 
16.1. FEJETON: O peripetii
Alex Koenigsmark

Aristoteles definoval dramatickou stavbu tragedie: dramatické dílo začíná expozicí, kde se seznámíme s postavami a prostředím, následuje kolise, kdy se postavy dostanou do konfliktu, poté krize, posléze katastrofa - to nemusí být vždycky malér, stačí vyvrcholení dramatického konfliktu a nakonec přichází katarze - cosi jako očištění, pochopení smyslu toho, co se odehrálo… Také si vymyslel výraz peripetie. Znamená obrat v ději, nečekaný zlom, někdy opravdový, někdy jen falešnou naději. Mezi kolisí, krizí a katastrofou může dojít k řadě takových peripetií.
Tento poučný úvod je nezbytný pro následující historku, která je dlouhá a její pointa vás zklame. Jde o příběh jednoho ředitele jedné významné instituce, které budeme říkat Ústav pro ideologii dělnického hnutí, což bylo pozoruhodné zařízení, jež sloužilo k výživě opotřebovaných filozofů a špionů těsně před penzí. Tato kombinace vytvářela vražedné ovzduší, která většinu zaměstnanců a zejména vedoucích pracovníků rychle vedla k notorickému alkoholismu. Byl to prima ústav. Ředitel byl opotřebovaný filozof, nesměl doma kouřit a proto chodil do kanceláře už v půl šesté ráno; aby se v ústavu sám nebál, začínal den kávou s dvojitým gruzínským koňakem. Kolem poledne ji už měl takříkajíc jak z praku a ztrácelo smysl s ním o čemkoliv hovořit.
Náměstek byl opotřebovaný filozof-špion a míval jedna a půl promile už v jedenáct hodin. Hovořit s ním nemělo smysl nikdy. Byl to prima ústav. Náměstek se nejvíc proslavil svým konfliktem s veřejnou bezpečností, jak se tehdy říkalo policajtům. Kolem šesté hodiny odpoledne - připomínám, že v jeho případě rozhodovala už jedenáctá - už mu přestal chutnat rum a zašel do hospody. Tam seděla skupinka mladých lidí a jemu nějak připadlo, že určitě prodávají drogy a pomlouvají socialistické zřízení - asi měl pravdu. Po třech dvanáctkách s vodkou si tím byl jist, vyšel ven a na rohu našel dva policajty, mladé příslušníky veřejné bezpečnosti.
"Poslyšte," promluvil k nim, šlapaje si poněkud na jazyk, "tam uvnitř sedí nebezpeční chuligáni, prodávají drogy a hanobí socialismus, jděte a zatkněte je!" "Hele, jděte si lehnout a dejte pokoj, dědku ožralá," odpověděli mladí příslušníci. Náměstek si výhružně přitáhl mladého příslušníka za knoflík: "Víš ty, kdo já jsem? Já jsem nositel řady státních vyznamenání a člen ústředního výboru strany, pacholku!" "Jasně, dědku," odpověděli příslušníci, "a jestli hned nevypadneš, dostaneš pendrekem, totiž obuškem."
Náměstek utrhl příslušníkovi knoflík, příslušníci konstatovali, že už si dost koledoval, odvlekli ho do průjezdu a tam mu nařezali. Teprve později na stanici se zjistilo, že ten opilý a neholený dědek je opravdu nositelem řady státních vyznamenání a členem ústředního výboru a chlast je toliko jeho koníčkem. Nastala zajímavá situace: na jedné straně náměstek a instituce, na druhé straně policejní aparát. Vyřešili to nějakým kompromisem, protože pokud vím, nikomu se nic nestalo. Takže to byla peripetie, po níž sice došlo ke krizi, ne však ke katastrofě a ke katarzi už vůbec ne. Ředitel ústavu naplňoval přesně pravidlo, jež kdysi definoval akademik Richta a které i dnes v politických kruzích zřejmě platí za svaté: Když nevím, tak straním. Stranil v jednom kuse. Zajímavá na něm byla hlavně manželka, protože mu důvěrně říkala "prdelinko" a to i před zaměstnanci. Doufám, že tento výraz není sprostý a je takzvaně radiofähig, jak se říkalo za časů NDR. Soudruha ředitele pozvali do Mongolska a Severní Koreje. Před takovou cestou obdržel instrukce: jak se chovat, co říkat, čeho se vyvarovat a čeho se naopak držet.
Takto se dozvěděl, že soudruzi v Mongolsku jsou hrdí, jsou citliví na své národní tradice a pyšní na svou národní kuchyni. Těm nejvýznamnějším hostům, kterých si vskutku váží, pak nabízejí největší lahůdku - beraní oko. Pozřít takové beraní oko není lehké, toho si soudruh ředitel byl vědom a tak začal trénovat: šofér mu denně ráno vozil z jatek beraní i jiné oči a ředitel je polykal vařené či syrové. Většinou šly oči zase hned zpátky ven touž cestou, kterou do soudruha ředitele vstoupily, ale po dvou týdnech už dokázal jedno, dvě oči nejen spolknout, ale také udržet.
Takto pozřel před tou cestou asi pět kilo beraních očí vařených či syrových a do Mongolska odlétl s jistotou, že hrdé soudruhy nezklame. Mongolští soudruzi mu však nikdy nic takového nenabídli - čert ví proč. Že by měli málo beranů? Nebo si prdelinky málo vážili? Kdo ví…
Takže tato historie možná nemá žádnou pointu, rozhodně má ale katarzi…


Další články tohoto autora:
Alex Koenigsmark

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: