Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 17.1.2003
Svátek má Drahoslav




  Výběr z vydání
 >BURIANOVA KULTURNÍ OZDRAVOVNA (3)
 >TÉMA: Petr Pithart a jeho vztah k české minulosti
 >TÉMA: Proč Ministr Tvrdík straší občany?
 >SPRAVEDLNOST: Příběhy české justice (3)
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Vynalézání vynalezeného
 >PSÍ PŘÍHODY: Páni zase dělají legraci
 >NÁZOR: Otevřená budoucnost -levých- liberálů
 >NÁZOR: Po prezidentovi Havlovi už jen absurdní divadlo?
 >FEJETON: To byl mač!
 >TÉMA: Podivuhodný T-mobile
 >GLOSA: Pátek třináctého
 >ZE SVĚTA: Jak jsem mohl být tak hloupý !
 >POSTŘEH: O vlaku
 >ÚVAHA: Čas levice?
 >ZDRAVÍ: Proč nás bolí hlava?

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  
 
17.1. NÁZOR: Po prezidentovi Havlovi už jen absurdní divadlo?
Monika Pajerová

Neuplyne den, abychom se ve sdělovacích prostředcích nedozvěděli něco nového o posledních manévrech kolem volby příštího prezidenta. Mnohé informace jsou hořce směšné - to když pan Zeman hraje dobromyslného důchodce a čeká, že budeme volat "Miloši, vratˇse!" nebo když pan Bureš v sobě náhle objevuje dávného zastánce disidentů. Vtip nepostrádá ani tvrzení členů ODS, že pan Klaus by byl nadstranickým prezidentem nebo upřímné prohlášení komunistů, že Gustav Husák byl rozhodně lepším prezidentem než Václav Havel, tudíž komunistický kandidát pan Kříženecký bude dobrým prezidentem nás všech.

Volba příštího prezidenta se nám zvrhla - jako tolik jiných věcí- v handrkování velkých stran o tom " kdo, komu, koho, za co…"Není to velké překvapení, vždytˇprávě tyto strany v posledních letech pilně blokovaly přijetí zákona o přímé volbě prezidenta s logickým zdůvodněním, že nám tady přece nebude rozhodovat ulice.

Jak se den D, tedy první kolo volby, přibližuje, občan by rád věřil, že tedˇ-už- snad- konečně! se debata posune od nedůvěryhodného tlachání k věcným, obsahovým argumentům. Kdy jindy bude příležitost zamyslet se nad tím, jak by měli vypadat muž nebo žena, kteří povedou v příštích letech náš národ? Kdy jindy se má veřejně diskutovat o tom, jaké kvality takový člověk má mít a jaké vlastnosti mít prostě nemá?

Chceme za prezidenta člověka, který samozřejmě předpokládá, že zneužívání moci prostě patří k politice? Chceme za prezidenta člověka, který nepovažuje za nutné odpovídat na otázky obyčejných smrtelníků - atˇuž se ptají prostřednictvím novinářů nebo přímo? Chceme za prezidenta člověka, který se podle svého zvyku bude míchat do každodenní politiky? Anebo si přejeme na Hradě někoho, kdo bude jako Václav Havel stát nad běžnými potyčkami politických stran a bude jednat jako důstojný představitel národa? Kdo bude po něm posledním obhájcem veřejného zájmu, když si strany budou chtít urvat víc prostoru než jim náleží?

Tento týden vystoupí kandidáti na prezidenta v parlamentu a představí se tedy prostřednictvím poslanců a senátorů také nám všem občanům. Navrhuji, abychom tato vystoupení pozorně sledovali s tím, že si v duchu představíme několik základních rysů, které by náš prezident měl mít:

- měl by svou povahou dávat lidi dohromady spíše než je rozdělovat - měl by dát jasně najevo, že je odhodlán čelit mocným politickým nebo jiným tlakům - to je dnes stejně důležité jako za časů opoziční smlouvy - měl by to být člověk, na kterém nikdy neulpělo podezření z korupce, tunelování, zadávání podezřelých veřejných zakázek nebo nelegálního financování politických stran - měl by to být člověk, který nemá obrovské osobní bohatství, jehož původ není schopen důvěryhodně doložit - neměl by to být člověk, který byl součástí totalitního systému a podporoval okupaci naší země po srpnu 1968.

V této republice je řada lidí, kteří mají tyto kvality a kteří by obstáli v roli prezidenta. Avšak z občanů, kteří stanou před parlamentem v tomto kole prezidentské volby, je takovým člověkem zřejmě pouze Petr Pithart.

Osud Petra Pitharta je do značné míry osudem této země - s jejími zápasy, hledáním, prohrami i vítězstvími. Myslím, že už přišel čas na to, abychom začali rozlišovat mezi těmi, kteří zkusili dát socialismu lidskou tvář v letech šedesátých a k nimž se upínaly naděje celé tehdejší Evropy- a mezi těmi, kteří do strany vstupovali z oportunismu v době, kdy už si o režimu nemohl dělat iluze nikdo soudný.

Pro Pitharta a tolik jiných skončil experiment Pražského jara okupací v srpnu 1968. On však patřil k těm nemnoha, kteří se nepřizpůsobili a dvacet let bojovali za normální demokratické poměry- v Chartě 77, ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, nakonec jako jeden ze zakladatelů Občanského fóra.

Jako premiér české vlády byl - a dosud je- jediný z našich politiků, který ohlásil pokus o korupci.

Vážím si Petra Pitharta nejen jako statečného disidenta , originálního historika a přemýšlivého politologa. Oceňuji také to, že jako jeden z mála prošel už po revoluci vzestupy i pády a soudě podle rozhovorů s ním, provedl sebereflexi, která je jeho sebejistým protivníkům zcela neznámá.

Snad i to mu pomohlo v riskantním souboji o senátorské křeslo s Miroslavem Šloufem (ano, ten který našel lukrativní zaměstnání panu Srbovi), za kterým stála před dvěma lety celá mašinérie opoziční smlouvy. A soudruh hlavní poradce (tehdy ještě ne-důchodce Zemana) toho na Vysočině také řádně využil. Přes hory a doly, peníze a vliv, které tehdy nasliboval, si však lidé kupodivu zvolili Pitharta.

Tato země chce patřit do Evropy. Také proto potřebujeme nutně prezidenta, za kterého se nebudeme muset stydět, až nás bude zastupovat v Bruselu nebo ve Štrasburku nebo kdekoliv ve světě. Petr Pithart možná není nejdokonalejší ze všech politiků. Je to však podle dostupných informací slušný člověk - a to v této době a v této zemi opravdu není málo.

Monika Pajerová, vysokoškolská učitelka
12.ledna 2003




Další články tohoto autora:
Monika Pajerová

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: