Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 17.1.2003
Svátek má Drahoslav




  Výběr z vydání
 >BURIANOVA KULTURNÍ OZDRAVOVNA (3)
 >TÉMA: Petr Pithart a jeho vztah k české minulosti
 >TÉMA: Proč Ministr Tvrdík straší občany?
 >SPRAVEDLNOST: Příběhy české justice (3)
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Vynalézání vynalezeného
 >PSÍ PŘÍHODY: Páni zase dělají legraci
 >NÁZOR: Otevřená budoucnost -levých- liberálů
 >NÁZOR: Po prezidentovi Havlovi už jen absurdní divadlo?
 >FEJETON: To byl mač!
 >TÉMA: Podivuhodný T-mobile
 >GLOSA: Pátek třináctého
 >ZE SVĚTA: Jak jsem mohl být tak hloupý !
 >POSTŘEH: O vlaku
 >ÚVAHA: Čas levice?
 >ZDRAVÍ: Proč nás bolí hlava?

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Zábava  
 
17.1. POSTŘEH: O vlaku
Ivo Rýznar

Nejezdím na kole, protože ho nemám.
Letadelem nelétám, protože nemám kam. A při mé smůle, určitě by ausgerechnet se mnou spadlo.
Ani lodí se příliš často neplavím, tak jednou za pět let na kánoi.
Automobil mi také příliš k srdci nepřirostl, vlastně jsem zálibu ve šlapání na pedály a točení volantem nikdy nenalezl.
Autobus či podzemku beru jako nutné zlo, abych nemusel do práce chodit pěšky. Je to daleko.
Pominu-li koně, mezka či velblouda, pro něž je nedostatek tankovacích stanic, zbývá už jenom vlak. A právě vlakem cestuji moc rád. Prapůvod této mé (pro někoho) úchylky lze najít v ranném dětství, kdy jsem si nejraději hrál s modelovou železnicí. A nebýt mé touhy všechno rozebrat a prozkoumat, mohly by mašinky a vagónky být funkční dodnes. Škoda. Kdybych splňoval všechny potřebné zdravotní podmínky, asi bych byl dnes strojvůdcem. Mašinfírou. Takhle nezbývá, než abych se jenom vezl. Kdykoli se chystám cestovat po kolejích, jsem natěšený jako malý kluk.
Je mi vcelku jedno, jestli jedu poklidně motorovou lokálkou nebo se řítím do dáli "écéčkem". Takzvaným vlakem vyšší třídy s patřičným příplatkem. Preferuji klídek, pohodu a snad i trochu toho pohodlí. Nemám ale rád vlaky nacpané k prasknutí, kdy jsou plné chodbičky a cesta na toaletu se díky prodírání se davem stává neúměrně dlouhou. Zejména ve chvílích, kdy je spěch na místě.
Vzpomínám si, že jsem jednou jako malý kluk cestoval s tetou ze Vsetína do Prahy. Hrůza vzpomínat. Jeli jsme mezinárodním rychlíkem Moskva. Dvanáct lůžkových vozů a na konci jeden jediný s klasickými kupátky druhé třídy. Nakonec jsme měli štěstí, jedno místo se uvolnilo, a tak jsme se po celých pět hodin jízdy v sezení střídali.
Další zkušenost je z doby nedávné. Po skončení zasedání Mezinárodního měnového fondu jsem se vracel ze Zábřeha na Moravě do Prahy. Když rychlík zastavil, otevřel jsem dveře a spatřil dav lidu. V duchu jsem politoval cestující se střevními potížemi, kteří jsou uprostřed vagónu. Ani jsem se nesnažil nastoupit, netoužil jsem strávit skoro tři hodiny stáním na jedné noze, a kdo ví, jestli i na té. A protože nejsem ani žádný hoboe, abych jel na nárazníku, rozhodl jsem se počkat na vlak další. Po hodině a půl dorazil Detvan, tehdy označovaný jako expres. U něj nešly dveře ani otevřít, jen jsem zevnitř vozu zaslechl volání s prosbou o vyvětrání. Po další hodině se přiřítil další rychlík. A měl jsem štěstí, v Přerově k němu byly připojeny prázdné vagóny, takže jsem si v pohodě sedl.
Nemám rád ve vlaku v zimě zimu a v létě horko. Nemám rád zaneřáděné záchodky. Nemám rád když chci otevřít okno a ono nejde. Nebo když naopak nejde zavřít. Nemám rád umazané sedačky, nemám rád protivný vlakový personál. Přes to všechno však mám vlaky jako takové rád, zejména si dokáži vychutnat jízdu v "ícéčku" nebo "écéčku", kde všechny tyto trable prostě neexistují. Škoda jen, že právě ty příjemné a pohodlné vlaky jedou tak rychle, takže to vychutnávání trvá podstatně kratší dobu, než v osobáku, spěšňáku či obyčejném ošuntělém rychlíku.
Ale měl bych řešení. Co kdyby dráhy výrazně zkrátily jízdní doby nepohodlných vlaků a naopak prodloužili cestování vlaky pohodlnými? Určitě by mi tím udělaly radost... :-)


Další články tohoto autora:
Ivo Rýznar

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: