Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pondělí 20.1.2003
Svátek má Ilona




  Výběr z vydání
 >POŽÁR: Černá sobota v hlavním městě Austrálie
 >IRÁK: Žádám válku do padesáti dnů!
 >TÉMA: Česká představa práva.
 >OHLAS: Den posvátnosti
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Dvakrát do kina
 >PSÍ PŘÍHODY: Jako na potvoru
 >LIDŠTINY: Na posteli ke hvězdám.
 >ZE ŽIVOTA: Osudné poznamenání jménem
 >TÝDEN POD PSA: Co se semlelo, umlelo a podemlelo
 >SOFTWARE: Microsoft otvírá vládám zdrojové texty
 >MEJLEM: Klausův marš na Hrad za komunistických fanfár
 >GLOSA: Několik postřehů z televizních debat.
 >FEJETON: Pondělí
 >MEJLEM: Ohlasy a názory čtenářů
 >Telecom ohlásil svojí novou strategii – konečně bude naslouchat svým

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  
 
20.1. ZE ŽIVOTA: Osudné poznamenání jménem
Jan Beneš

Poslyšte já myslím, že úslovím, omen nomen nejen ozdobují svou řeč intelektuálové, na znamení své vzdělanosti a duševní svěžesti, ale že pramení i z hlubokého poznání vnitřních souvislostí. Třebaže to vůbec neznamená, že člověk jménem osudově nepoznamenaný, musí být vzorem všech ctností. Což zase dotvrzují jména jako Quisling, či Fierlinger, jež se stala pojmem.

Na druhé straně předseda organisace SČM, jež nesmlouvavě navrhl svého spolužáka na Umprum ku trojce z chování, za přečin tančení imperialistických tanců na školním večírku, se velmi případně jmenoval Pohůnek. Profesorský sbor před pohůnkem (u vědomí své buržoasní minulosti) jako před nesmlouvavým zastáncem nové doby srazil kufry a tu trojku z mravů, za pohůnkovo-Pohůnkovo pohoršení, nad projevy nedosti svazáckého chování mládeže nové, toho jména Gottwaldově, jakož i pruhované fusekle a obuv zvanou maďarky, udělil. Kupodivu nedošlo tehdy na pohoršivě úzké nohavice zvané roury.

Leč možná, že to vězelo prostě jen v tom, že ono “trsání figur” jež nesvazák ovládal, Pohůnkovi nešlo. Kupodivu nevztáhl také své vidění bezúhonnosti na shodnému imperialistickému trsání se oddávající partnerky, mladistvého přestupníka svazáckých kánonů. Zřejmě je považoval za svedené oběti.

Jiný významný svazácký funkcionář, dokonce ÚV tehdy už ČSM, pečující o literární oslavení úředního mládežnictví a rozdílející tudíž vybraným autorům themata a finanční příspěvek k jeho zpracování, se zase jmenoval Soldát.

Nicméně pravdou zůstává, že člověk o němž tu vedena řeč, se jmenoval Paďouk a byl svého řemesla bezpečnostním referentem v podniku národním, toho jména Hamiro. Jak se člověk stává bezpečnostním referentem neovládám, aniž bych mohl tušit jak člověk přijde ku jménu Paďouk. Snad se ta funkce získávala z prostého ústavního práva na práci, rozhodně se u ní jeden přetrhl méně, než se přetrhly holky cpoucí do plyšových medvědů dřevitou vlnu, a to kolíkem opřeným o podbřišek, což takřka vylučovalo těhotenství. Vše se totiž odehrává v době natolik odlišné od naší, že nejen nebyly žádné pilule, ale ani povolené aborce. Hlavním problém nastupující generace tehdy nebylo jako dnes jak přijít do jiného stavu, ale naopak, jak do něj nepřijít. Nacpávačky plyšáků to zásadně nepotkávalo.

Pracovní vytížení soudruha Paďouka, arciť, viděno zvenčí, sestávalo z vysedávání v kanceláři, dále pak z poučování tu a tam udílených zaměstnancům. Hned naše prvé setkání, jež se odbylo právě u této příležitosti, však poznamenalo vzájemné vztahy, jež pak možno označit za opravdu nesoudružské.

To soudruh Paďouk v rámci rozpisu své práce nepořádal školení kterak se chovat při atomovém výbuchu, ale jen o obsluze přenosné hasičské stříkačky. Ta sestávala z pumpy, motoru vozidla Jawa Minor, nápadně shodného s motorem vozidla DKW a hadice spuštěné do požárního basenu u fabriky. Motor neopatřený v tomto případě startérem, se nahazoval šňůrou.

Svolaní zaměstnanci se shromáždili a naslouchali. Vzhledem k tomu, že byla díky tomuto školení přerušena práce, naslouchali docela spokojeně. Potom soudruh přistoupil k praktické ukázce svých poučení a jal se trhat tou nahazovací šňůrou. Ku své smůle, díky umístění té mašiny, směrem k požární nádrži. Asi při třetím pokusu se mu přetrhla a soudruh po hubě zahučel do vody. Voda byla kalná, ba až hnojná.

Soudruzi zaměstnanci potlačili své skutečné city (jen bývalý národní socialista Kmínek se jaksi nadouval v obličeji). Naopak, jali se projevovat překotnou péči o stav soudruha bezpečnostního referenta, těžce se po šikmé stěně nádrže škrabajícího z vody. Smál se jen o hierarchii podniku dosud nepoučený a i přes trojku k mravů za znesvěcení školního večírku imperialistickými tanci v socialismu zaměstnaný, podnikový výtvarník, neb byl přespolní a stejně věděl, že ho čeká za pár měsíců vojna. Nebo snad spíše proto, že ta situace k tomu prostě vybízela. Kupodivu vůbec se nesmál jmenovaný Paďouk.

“Tady není nic k smíchu,” pravil. “Kdyby to nebylo cvičení, tak fabrika vyhoří.”

Hlupák výtvarník však neodolal a s prostotou dítka jež u pana Andersena volá, že král je nahý, oponoval:

“Ale vždyť je to cvičeni.”

Jistá potíž zajisté vězela i v tom, že místo výtvarníka bylo sic systemisováno, ale jinak nikdo netušil, co tam má ten člověk vlastně konat. V tomto případě se našla práce vždy jen ku konci měsíce, když řečeno dobovou hantýrkou, hořel plán. Stejně jako jiní pracovníci administrativy, opouštěl výtvarník své obvyklé úkoly na výstavbě socialismu a nastupoval k montáži skleněných očí do spacích panen. Nesměly totiž šilhat a tak se k té práci ne každý hodil. Jinak byl, hned po nástupu do zaměstnání, když se pídil po náplni své práce poučen, že to přece musí vědět sám, když na to má školy. Poučení udělil soudruh Paďouk, spolu s vedoucím kádrového oddělení soudruhem Ježkem. Sdíleli spolu kancelář.

Systemisovaný zaměstnanec z nudy vyrobil jakýsi návrh a model, tehdy ještě po naší zemi pojíždějícího modrého poštovního vozejku taženého koníkem, ale to už bylo po incidentu se stříkačkou a soudruh kádrový mladíka poučil:

My směřujeme k motorisaci a ty uděláš jako dětskou hračku koně? Kvůli tomuhle tě dělnická třída vystudovat nenechala. To je úplná slánština.” Soudruh Paďouk, sedící u toho s vážnou tváří taktéž, obdařil na kobereček přivolaného zaměstnance čímsi obdobným.

Montáž sklápěcích očí způsobila mezitím další nesoulad. Dotyčný výtvarník byl totiž z Prahy a své právo na práci naplňoval dojížděním do Hamira v Příbrami (případně do filiálky v Zalužanech). Což značilo při pracovní době od šesti do dvou, budíček v Bohnicích kde bydlil o druhé ráno. Aby byl zachycen autobus odjíždějící ze Smíchova v 04.20 a dorážející do Příbrami v 05.40. Takže když se dotyčný, díky montování těch očiček ve fabrice zdržel, nezbylo mu než se tam také nějak vyspat. Když tam měl spát, neměl na ráno čisté prádlo. Pocítil tudíž potřebu také si tam cosi vyprat a to vyprané pak usušit. Bylo to v létě, den chýlil se k večeru, fabrika už ležela ve stínu, leč slunce dosud dopadalo na stožáry používané k vyvěšování vlajek. Vytáhl tudíž své trenýrky a pár fuseklí právě na jeho vrchol. Což učinil i kolega, rovněž díky hořícímu plánu nucený setrvat. Kolega použil ten červenomodrobílý stožár, výtvarník ten rudý.

“Pohaněl jsi Sovětský svaz, volám kriminální policii,” řval místo budíčku na dotyčného ráno, dávno před šestou, soudruh kádrový. Ten se nejmenoval Paďouk, ale jak už poznamenáno, docela obyčejně Ježek. Jeho brácha prý byl zástupcem náčelníka věznice Bory.

Trenýrek i fuseklí bylo k oblečení zapotřebí a tak se padouch zeptal:

“Tak mám to tam nechat jako corpus delicti, nebo si to můžu vzít na sebe?”

Pohanění skrze shodné použití klandru červenomodrobílého, kupodivu kádrovákovi za zmínku nestálo. K jeho cti budiž přiřčeno, že policii nezavolal, či snad jen nezavolal, rozhodně se žádná nedostavila.

Čtenář se možná podiví, proč byla v úvodu zmínka o tom, že spolupracovník Kmínek byl (bývalý) národní socialista. Jistě to sám neinseroval. Dávali mu však vědět určití soudruzi v podniku, například ti vyjmenovaní. Jaksi, by si uvědomil jejich neobyčejnou dobrotu, neb mu dovolují opatřovat si chléb s máslem prací v podniku, dokonce v kanceláři, ačkoli je bývalý národní socialista. Na druhé straně nevím, co by si bez něj počali, když “hořel plán”. Montovat nešilhající oči do spacích panenek mu šlo nejlépe a nejrychleji. Kancelář, co technolog přes plyšové medvědy, sdílel s výtvarníkem, spolu s ním sdílel i buseraci. Což utužilo jejich přátelský vztah. Ten dotvrzen (když cesta k vyspání do Prahy pro montování těch očí odpadla) i občasnou cestou na pivo, do tehdy existují jediné příbramské hospody Horymír. Tam navíc jako číšník fungoval (bylo mu to dovoleno) jiný bývalý národní socialista, Olda. Což samozřejmě dávalo odpovědným soudruhům podnět k zamyšlení, zda tam při posezení nad pivem nevzniká nějaká protistátní skupina. Takže tam na pivo občas zašel a přisedl si i soudruh Ježek, či soudruh Paďouk, aby na to dohlédli. Připojili se, přisedli, pronesli cosi o mezinárodní situaci, odešli. Kupodivu svá piva opomínali také zaplatit.

A tak došlo k onomu amusantnímu a dodnes neobjasněnému příběhu s poručíkem Koníčkem. To bývalý národní socialista Kmínek zas jednou odhalil reakční podstatu své duše. Vzal telefon a zalezl s ním pod stůl. Mluvítko obtočil kapesníkem. Potom vytočil volání na městskou linku a když se mu jí dostalo, vytočil druhé číslo fabriky. Za okamžik jsme ho slyšeli vedle v centrále zvonit a operátorka Vendula ho zvedla a ohlásila fabriku.

“Tady bezpečnost, poručík Koniček,” ohlásil se hlasem suchým a strohým Kmínek. “Pracuje tam u vás nějaký Ježek? A Paďouk? ”

“Ano, ano,” hlásila Vendula. “Ježek je náš soudruh kádrový a soudruh Paďouk bezpečnostní referent.”

“No, to máte pěkného kádrováka,” odtušil Kmínek. “Je tam?”

Vendula souhlasila, že je.

“Tak mi ho dejte!”

Vendula spojila, ale slyšeli jsme jak předem Ježkovi ohlašuje, že volá bezpečnost a jsou nějací nasraní. Za okamžik už se ohlásil sám Ježek.

“Ježek. Čest!”

“Dobrý den, pane Ježek,” ochladil kádrováka bývalý národní socialista. “Poručík Koníček. Poslyšte, pane Ježek, vy chodíte na pivo k Horymírovi, že?”

Kádrovák začal mektat cosi o tom, že ano, že tam chodí někteří mladí soudruzi v jeho kádrové péči a tudíž se zastavuje, by dohlédl jak si vedou…

Kmínek ho rázně přerušil.

“Tohle mne nezajímá, pane Ježek. Vy ta piva neplatíte. Třeba včera, jste ho nezaplatil.”

Ježek cosi, o zapomenutí, a Kmínek, vulgo Koníček, zas cosi o rozkrádání a zapomínání až příliš častém.

Skončilo to Ježkovým slibem, že pivo dojde zaplatit a Kmínkovým napomenutím, že mu to doporučuje a příkazem, aby se u něj pak zastavil.

“Poručík Koníček, kancelář 105.”

Načež rázně zavěsil, podal výtvarníkovi telefon a vyškrábal se zpod stolu a do kapesníku se hlasitě vysmrkal.

Esenbáci tehdy měli na Příbrami jen takový přízemní barák a 105 dveří v něm rozhodně být nemohlo. Taktéž nebyla známa existence nějakého Koníčka. To jméno se vyskytlo jen v rámci poučení omen nomen, proto, že vzpomínání bezpečnosti, viz ta příhoda se stožárem na vlajku, byl Ježkův oblíbený koníček. Tedy osudné poznamenání.

O pár okamžiků později si dal kádrovák přistavit postaršího mercedesa, sloužícího tenkrát (jsou léta padesátá) co podnikové representační vozidlo a odvézt do města. Jak sděloval číšník Olda, do hostince, kdež zaplatil ta celkem asi čtyři piva za něž v průběhu času dlužil, ba zanechal i spropitné, vyslovil omluvy a pravil, že nebylo třeba hned to dávat esenbákům, že by přišel i tak. Uhradil i piva Paďoukova. Nechal si vystavit účtenku a tu pečlivě uschoval.

Oldřich samozřejmě nevěděl která bije, leč jako bývalý národní socialista se nepřel, jen poznamenal, že plán by s takovými hosty nemohl splnit.

Potom soudruh kádrový referent, jak dotvrzoval šofér, povelel zamířit ku kancelářím VB a s připravenou účtenkou v ruce zamířil dovnitř.

Ne, 105 dveří tam určitě nebylo, ale byla tam kancelář číslo 5. V ní šalebnou hrou osudu neseděl poručík Koníček, ale Koníček staršina.

Čas osudem vyměřený pro zbývající společnou existenci v Hamiru, pak Kmínek i výtvarník trávili úvahami o tom, co si tam ti dva asi řekli. Ba dokonce jim to vrtalo hlavou, i když se po více jak čtyřiceti létech opět zase sešli.

 




Další články tohoto autora:
Jan Beneš

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: