Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pondělí 20.1.2003
Svátek má Ilona




  Výběr z vydání
 >POŽÁR: Černá sobota v hlavním městě Austrálie
 >IRÁK: Žádám válku do padesáti dnů!
 >TÉMA: Česká představa práva.
 >OHLAS: Den posvátnosti
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Dvakrát do kina
 >PSÍ PŘÍHODY: Jako na potvoru
 >LIDŠTINY: Na posteli ke hvězdám.
 >ZE ŽIVOTA: Osudné poznamenání jménem
 >TÝDEN POD PSA: Co se semlelo, umlelo a podemlelo
 >SOFTWARE: Microsoft otvírá vládám zdrojové texty
 >MEJLEM: Klausův marš na Hrad za komunistických fanfár
 >GLOSA: Několik postřehů z televizních debat.
 >FEJETON: Pondělí
 >MEJLEM: Ohlasy a názory čtenářů
 >Telecom ohlásil svojí novou strategii – konečně bude naslouchat svým

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Zábava  
 
20.1. FEJETON: Pondělí
Dušan Hrazdíra

Prolog

V jednom vtipu se tři ženy dohadují, která zažila větší bolest. První vyprávěla o bolestech v zádech, druhá o bolestech zubů a třetí všechny trumfla porodní bolestí, na které s nakonec shodly, že je nepřekonatelná. Nicméně stařík, který je v uctivé vzdálenosti poslouchal, se jich zeptal, zda ví, jaká je to bolest, když dostane chlap kopanec do rozkroku. Já bych byl ochoten vydržet i dva kopance výměnou za utrpení, kterých jsem se dočkal.

 

Pondělí

Čekárna u zubaře zeje prázdnotou. Ačkoliv jsem nebyl objednán, jsem tu sám. Mrzutě hledím z okna na deštivé ráno a jemně si jazykem ohmatávám svůj zlomený řezák. Ten druhý jsem měl vyvrácený dovnitř úst, ale doktor na pohotovosti mi jej relativně narovnal. Je sice nakřivo, ale mnohem rovnější než byl v prvním okamžiku. Druhou zlomenou jedničku mi přilepil cementem, aby se tolik nehýbala.

Stále si přehrávám ten moment, kdy jsem se dílem okamžiku málem stal bezzubý. A přitom šlo jen o součást experimentu na hubnutí. Takový malý pokus, dalo by se říci.

“Šlo o jeden krok. Kdybych jej neudělal,měl bych alespoň bouli na čele,” povídám zubařce, která kroutí hlavou nad mým úrazem.

“Ach jo,” povídá. “Že si s tím sportem nedáš pokoj. Co že to hraješ?”

“Pozemní hokej.”

“A to jsi dostal hokejkou?”

“Ne, míčkem. Jak jsem atakoval soupeře, tak mi vyběhl po hokejce přímo na pusu.”

“Podívej na to Věruš,” ukázala sestřičce. “S tím bude jen trápení.”

“Tak mu dáme stovku a pošleme ho jinam, co se s ním budeme trápit my…” pravila sestřička při pohledu na zranění.

“Zrentgenujeme to, a musíme počkat, až se to zklidní…”

Říká se: “Sportem ke zdraví a trvalé invaliditě,” ale já s tímto nesouhlasím. V principu můžu přijít k úrazu, což se stalo, ale jinak se díky sportu udržuji fit a snažím se hubnout. Na radu mého kolegy Tomáše jsem do sebe před zápasem nalil dvě silné kávy, protože kofein, jak on tvrdil, šetří cukry a spaluje tuky. Prý se tomu odborně říká glykogensparingefekt. Má s tím dobré výsledky a tak jsem to chtěl zkusit taky. Namísto propocení trika a pocitu zhubnutí, jsem se po deseti minutách hry a druhého kontaktu s míčkem odebral na tribunu, kde jsem nabuzen kávovou bombou netrpělivě čekal, až utkání skončí.

A tak 48 hodin po mém setkání s míčkem, který se chtěl podívat do mé ústní dutiny a 86 hodin po důvěrném rozhovoru s kolegou Tomášem, jsem se svým kamarádem setkal ve dveřích kanceláře. Držel v ruce plastovou láhev minerální vody a stěžoval si na neskonalou žízeň.

“To ta káva,” zašklebil se a lokl si. “Byl jsem si včera zaběhat a zapomněl jsem, že je kofein močopudný. Propotil jsem tři trika, označkoval sedm stromů a teď trpím.”

“Já jsem zase přišel o zub.”

“A jo, máš tam nějakej škraloup.”

“To je provizorní, taková sádra.”

“Tóóónnýýýý!” ozval se za mnou šéf oddělení. S oblibou používá přezdívky, a já mám rád, když mi říkají Tonny – proto si výborně rozumíme. Je to takové šik. Jo, to má na starosti František. Jděte do třetího patra a ptejte se po Tonnym – Hej Tonny! Je tu po tobě sháňka.

A Tonny pozdraví: “Dobrý den šéfe,”

“Jsi připravený? Dnes jdeme na večeři s Procházkou. Musíme udělat dojem. Jde o miliony.”

“Ó ano. Navnadíme, polichotíme, polapíme a zvítězíme.” Na ta slova jsem se usmál od ucha k uchu.

“Oh! Co to máš v puse?”

“Takovou provizorní zubní sádru, aby mi zub držel pohromadě. O víkendu mi ho přerazili při zápase.”

“Hm. To nevypadá hezky. Bogy?” obrátil se na dehydrovaného Tomáše. “Zaskočíte za Tonnyho. Dnes v sedm hodin u Drzé krysy.”

Otočil se a než jsem stačil říci “Uh!” byl za rohem chodby. Vzteky jsem stisknul zuby, ale vzápětí je s úlekem uvolnil.

“Tak to fakticky sorry,” poplácal mne Tomáš po rameni.

“V pohodě,” řekl jsem s úsměvem, ale do vesela mi rozhodně nebylo. Naopak jsem se přistihl, jak si pohledem vyměřuji Tomášův obličej a hledám místo pro ránu pěstí. Než jsem však mohl propočítat nejoptimálnější trajektorii, Tomáš se otočil a odešel si pro novou láhev minerálky. Nicméně vztek musel jít ven. Musel jsem se uklidnit. Někoho potrestat. Ale jak?

Seřežu doma děti. Jo, to bude ono. První přijde na řadu Martina, devatenáctiletá koza, která stále někam trajdá a honí kluky. Dlouho jsem jí nezpohlavkoval, tak aby si nemyslela, že na ní nemyslím. Pak bych si podal Roberta. Je mu sice šestnáct, ale sílu má za dva. Možná by měl jít na řadu jako prví, abych měl ještě sílu i na naší Aničku, dvanáctiletou princezničku…

Včera jsem z ní málem vyrostl. Ví co je to orgasmus, erekce, vagína, koitus, zná všechno o prvním milování a co se pohlavního života týče, protože si to přečetla v časopisech, jako jsou Dívka, Bravo, Popcorn a jiné, které ji kupujeme, ale když jsem jí řekl, že si na to všechno bude muset ještě nějaký ten pátek počkat, nechápala, co tím myslím. Tak jsem jí to vysvětlil. Ale když za deset minut přišla a chtěla vědět, co znamená slovo “rovnovážný” (dělala úkol z Fyziky), začal jsem přemýšlet, jestli je chyba v nás, v rodičích, nebo ve školství.

Tím jsem svou rodinu opustil a rozhodl se, že na vlastních dětech se mstít nebudu. Pomstím se na cizích.

Od středy minulého týdne flirtuji emailovou poštou s jednou dívkou. Takové seznámení přes internet. Rozhodl jsem se tedy přenést své zklamání na ní (všichni jsme děti někoho) a ještě ten den jme si domluvili rande na zítřejší večer.

Wow!

A jako mávnutím kouzelného proutku se mi nálada rázem změnila. Ačkoliv si nejsem jist, jestli by to žena uvítala…

Koho jsem to vlastně potrestal?

Zítra: Úterý


Další články tohoto autora:
Dušan Hrazdíra

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: