Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 21.1.2003
Svátek má Běla




  Výběr z vydání
 >KONFLIKT: Zabíjení v Iráku - optimistická varianta
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Pohotová záchrana
 >POLITIKA: Jak to bylo s hlasováním o Iráku a s novou volbou prezidenta
 >POLITIKA: Titáni a Titáni české politiky
 >POOHLÉDNUTÍ: Čínský vzor budování socilalismu
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Od srdce ke karetní hře
 >PSÍ PŘÍHODY: Pocity starého bojovníka
 >POLITIKA: Vládní podpora vstupu do EU -proč?
 >ARCHITEKTURA: Nová stavba v centru Prahy a třetí kvíz pro vás
 >HUDBA A ZVUK: A+A neboli architektura & akustika
 >EKONOMIKA: Americké společnosti oznamují čtvrtletní výsledky
 >NÁZOR: Bohatá musí rezignovat!
 >ŠKOLSTVÍ: Prvňáčci
 >LITERÁRNO: Sexuální obtěžování a salto mortale
 >FEJETON: Úterý

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Zábava  
 
21.1. FEJETON: Úterý
Dušan Hrazdíra

Úterý

Když tak o tom uvažuji, zlomení zubu je přímo ideální prostředek pro hubnutí. Člověk nehltá, jí opatrně, spolknutí sousta mu trvá více jak dvě minuty, a nemůže jíst příliš tvrdá a tuhá jídla. Tedy dává přednost měkké stravě, nejlépe kaši, a na ostatní si může nechat zajít chuť. Naposledy jsem si prohlédl bílou hmotu, která mi přes noc upadla ze zubu. Usedl jsem do křesla. Světlo lampy mi osvítilo tvář a já jsem otevřel ústa.

“A no tak ho zkusíme nastavit. Ale jak říkám, bude to zatím provizorní. Dáseň se musí zklidnit,” řekla zubařka. Na to mi píchla anestetikum a kleštěmi odlomila korunku, která silou vůle držela na drobném kousku skloviny.

“Aj, aj,” pronesla, když si prohlédla výsledek sportovního klání.

“Ale, ale,” podivila se, když vytrhla nerv.

“Jo, jo,” pravila nakonec, jakmile byla do korunky navrtána kovová osička a zub byl přichycen ke koření. “Musíš být opatrný při kousání. Není to nic moc, ale z estetického hlediska mnohem lepší, než kdybys tam neměl nic.” Pokýval jsem hlavou. Co jiného jsem v ten moment mohl dělat? Ani usmát jsem se s necitlivou pusou nemohl.

Připadám si jak invalida. Sice nekulhám, netrhám hlavou ani se netřesu, ale mám pocit, že jakmile otevřu pusu, vypadnou mi zuby. Při pohledu na mládí stojící na nástupních ostrůvcích se mi do mysli vlévají proudy melancholie a vzpomínek na dobu, kdy jsem se cítil svěží, plný síly a elánu. V ten samý moment jsem se přistihl, že si počítám roky do důchodu. Co to dělám? Okamžitě jsem přestal a uvědomil jsem si, že to není soucit nad sebou samým, ale závist. Závidím těm mládencům věk. V jejich letech jsem chlapům mého věku záviděl prachy a postavení. Teď je to naopak. Není to paradox? Stáří – ne to není to správné slovo. Zralost! Jo, to je ono. Nuže zralost má jinou výhodu. Je to vějička na mladé holky a já mám s jednou takovou dneska rande.

Tralala, tralala.

S Tomášem jsem se potkal na stejném místě jako včera.

“To máš stále žízeň?” podivil jsem se, když jsem ho spatřil s minerálkou v ruce. Zavrtěl hlavou.

“Alkohol je taky močopudný. Včera na večeři…”

“Něco ti povím. Je jasné, že máme oba snahu zhubnout, ale musíme si uvědomit několik věcí. Za prvé nejsme ženy, které se stále prohlížejí v zrcadle a jejich snaha zhubnout je živena oděvním průmyslem, který šije tak malé oděvy, že by jinak musely chodit nahaté. Nevejdou se do nich. Za druhé, Naše stárnutí a dědkovatění nesmažeme tím, že budeme hubnout a melírovat šediny. Musíme na svém věku hledat to pozitivní, vytlačit jej do popředí a stavět na tom.”

“Jsem mnohem mladší než ty, chci mít vypracované tělo…” odmítl.

A za třetí, a to je myslím jádro pudla, nás hubnutí stojí spoustu peněz. Omezíme-li naše výdaje, nejen že ušetříme, ale i zhubneme.”

“Myslím, že ti nerozumím. Jakou spojitost mají špeky s penězi?”

“Primární. Proč se špeky drží v našem těle? Protože je živíme. Čím je živíme? Jídlem, čím jiným. A jak získáme jídlo? Penězi. Omezím proto výdaje na jídlo a ušetřím zároveň peníze, které bych utratil za prostředky na hubnutí.”

“Koukám, že už máš zub. Kam jsi dal ten škraloup?”

“V noci mi upadl. Zubařka mi ulomila zub a nasadila mi ho za pomoci kovového trnu. Říkal jsi něco o večeři, přerušil jsem tě,” vzpomněl jsem si, a zároveň se mi vybavila nedokončená rovníce rány pěstí. Jestliže bude moje stoupající kariéra ohrožena, obnovím odpočítávání.

“Ach ano. Večeře. Moc jsme se bavili, rozhodně ano. Bylo to přímo – ehm – úžasné,” rozmáchl pažemi.

10, 9, 8, 7, 6…začal jsem v duchu a uvolnil si svaly.

“Bohužel až na to…”

“Tóóónnýýýý!” Známý hlas nadřízeného se rozezněl chodbou jako úder zvonu.

…5, 4… “Dobrý den šéfe,” pozdravil jsem. Nemohu si vzpomenout, kdy mne naposledy pozdravil jinak, než Tóóónnýýý! Nicméně přerušil můj odpočet a já zapomněl kde jsem skončil. Budu muset začít od začátku. “Máme milión v kapse?” zeptal jsem se vesele.

“Ah! Váš zub. Srostl Vám?”

“Ne, je jen nastavený.”

“Ano? To je dobře. Vypadá to mnohem lépe. Budeme naši večeři muset zopakovat. Nějak jsme nepřesvědčili.” Tomášovi poklesla ramena a šéf ihned dodal: “Napoprvé. Je třeba toho probrat mnohem víc. Tak zítra. Spoléhám na Vás!” Plácnul mne po rameni, a než jsem stačil říci “oh!” zmizel za rohem chodby.

“Pořádně si nastartuj játra kámo. Včera to stálo za to.Ten Procházka je Mistr Evropy a šéf mu nepříjemně šlape na paty. Myslel jsem, že nevylezu živý.”

Co mi to Tomáš říkal, přemýšlel jsem, když jsem na něj koukal a kýval hlavou. Popravdě řečeno jsem jej nevnímal. V duši mi hrála sladká hudba a já se tetelil blahem. Mé obavy se nenaplnily. Tomáš mne jen tak nevyřadí v mém kariérním postupu. Beru ho jako konkurenta, i když v principu můj konkurent nemůže být. Je sice služebně mnohem mladší, ale zase na druhou stranu je v něčem šikovnější a bystřejší. To já nahrazuji záludností a prohnaností. Mnohdy mám pocit, že se mne snaží přetrumfnout větším pracovním úsilím, ale jeho přesčasy mé výkonnosti nesahají ani po kolena. Není však ženatý, nemá děti jako já a jeho rozhodování, co se týče osobního života, je mnohem operativnější. Jo, v tom má výhodu. Ale moje bohaté zkušenosti…počkat… Je to ještě můj kamarád?

V samém rajském rozpoložení jsem potvrdil schůzku s neznámou z internetu, a pln euforie, jsem si dal rande na čtvrtek se zcela novou známostí. Jmenuje se Niky. Výčitky? Virtuální, zatím nejsou skutečné. Promiskuita? Ale kdež! Možná grafomaniacká.

 

“Niky, Niky – dělám na tebe cukrbliky ;-) ;o))” psal jsem jí nadšeně.

Moc se jí to líbilo. Poslala mi smajlíka “…8o)))”

Jestli se to dozví žena, ona rozhodně nadšená nebude.

 

 

Středa


Další články tohoto autora:
Dušan Hrazdíra

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: