Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 22.1.2003
Svátek má Slavomír




  Výběr z vydání
 >ZVÍŘATA: Zbytečná krutost
 >NÁŠ RYBNÍK: Každá doba vyžaduje toho správného, který by v jiné situaci tím správným nebyl.
 >KONFLIKT: Armáda není zaopatřovací ústav!!!
 >MROŽOVINY: Civilizační zájmy Západu
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Stručně a výstižně
 >PSÍ PŘÍHODY: Pane, vy dobře vypadáte!
 >SPOLEČNOST: Seženu dotaci, zn. -za sto litrů-
 >NÁZOR: Adieu Unie svobody
 >NÁZOR: Dopis senátorce Moserové
 >ZE ŽIVOTA: Je třicet korun a třicet korun
 >EKONOMIKA: Koruna posilovala díky revidovaným údajům
 >NÁZOR ODJINUD: Profesor a -Verbal Rambo- EU se zachvěla
 >POSTŘEH: O linu
 >FEJETON: Středa
 >ZDRAVÍ: Snížení nadváhy

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Zábava  
 
22.1. FEJETON: Středa
Dušan Hrazdíra

Středa

Poznámka zubařky Aleny mne vskutku pobavila.

“Já tě tu vidím častěji, než svého muže doma. Prosím tě, co jsi dělal?”

Tuhle otázku jsem očekával. Pochopitelně, že výmluvu jsem již měl připravenou, přeci neřeknu pravdu.

“Monika, moje žena, včera pekla buchtu. Tak jsem jí nahlédl přes rameno, když jí kontrolovala v troubě, a jak vstávala, ramenem mi vrazila do zubu,” povídám a ordinací se rozlehl smích. Kéž by se mi chtělo smát taky.

Ve skutečnosti tomu bylo jinak. Včera večer jsem se já, starý fotr od rodiny, rozhodl vyhodit si z kopýtka, trochu se povyrazit. Zavzpomínat na mládí a užít si. Docela jsem se i těšil. Ne proto, že si se mnou dalo schůzku mladý maso, ale proto, že jsem byl neskonale zvědavý, jak dotyčná internetová flirtovací známost vůbec vypadá. Jak hodně se mé představy liší od skutečnosti.

“To jsi – jste vy?” vyjekla.

“Proč? Vypadám hnusně?”

“Ne, to ne. Myslela jsem, že jste mladší.”

“Mladší? Vždyť jsem ti psal svůj věk a stav. Nebo sis myslela co?”

“Že to jsou jen takové vychloubačné řečičky,” hlesla. “Takové blufování. Nikdy člověk neví s kým čatuje.”

“Doufám, že jsem tě nezklamal. A proč mi vykáš?” Pak jsem se zamyslel. “Chceš říct, že ty jsi blufovala? Vypadáš na dvacet, ale možná ti není ještě šestnáct,” zažertoval jsem.

Lekla se, což mne zprvu udivilo a následně jsem šel do kolen.

“Ne to ne,” zamávala rukama. “Šestnáct mi bylo předevčírem!”

“Děláš si… Co?” Musel jsem si sednout. “Co tě to napadlo? Dávat si rande se starým chlapem?!”

“Myslela jsem, že ti je sedmnáct. Podle toho, co jsi psal, to tak vypadalo.”

Nevěděl jsem, co si mám myslet. Buď mám ve svých čtyřiceti dvou letech natolik svěží mysl, že se mohu svým slovníkem rovnat mladým a stále jim šlapat na paty, nebo jsem na tom už tak zle, že se chovám jak puberťák.

“Já bejt tvým tátou, tak…” hlesl jsem a zároveň jsem si vzpomněl, proč tu vlastně jsem. Chtěl jsem se pomstít na cizích dětech, přeci. Její pohled se změnil v dravou šelmu. Není divu. Slyšet to doma a ještě na rande, to by vypěnila každá. Chtěl jsem mladý maso? Chtěl. Sedí tu vedle mne? Sedí. Tak v čem je problém? “…tak tě do krve seřežu. Doufám proto, že to doma nevědí.” A tím jsem ji dostal.

Rozzářili se jí oči a zatrylkovala: “Nemají o tom ani páru! Řekla jsem jim, že jdu s Markétou, mou nejlepší kamarádkou, do kina.”

“Tak půjdeme, ať ty alibi jsou kompletní.” Na to mi dala takovou prudkou (musím konstatovat odvážnou) pusu, že mi můj slepený zub zase odlepila a držel jen vklíněn do úzkého kanálku za pomoci kovového hrotu. Nevypadl, jen se hýbal. Rande za všechny peníze. Stálo mi to za to?

Zubařka Alena chvíli přemýšlela a nakonec mne poslala k zubnímu chirurgovi. Důvod? Lom se nořil pod patro. Aby mohla korunku na kořen pevně nasadit, bylo zapotřebí obě části spojit zlatoplatinou, která se nesmí dotýkat žádné živé tkáně. Proto kousek patra musí pryč.

8:45 – Vcházím do čekárny velké 2m x 3,5 m Doktora Forda. Obracím oči v sloup, protože to vypadá tak na dvě hodiny. Je tu pět lidí a já jsem šestý.

9:00 – Doktor Ford je pravděpodobně potomkem slavnějšího Forda. Jeho pásová zdravotní linka funguje s neuvěřitelnou rychlostí. Že vcházím do ordinace čtvrt hodiny po mém příchodu je toho důkazem. V čekárně čekají noví čtyři pacienti.

9:07 – Anestetikum ještě nezabralo, ale po krátkém otestování citlivosti dásně se Dr. Ford rozhoduje pro ještě jeden obstřik navíc.

9:12 – Krev se mi pozvolna vrací do hlavy a mé bledé tváře opět pomalu růžoví. Křeslo se sklápí zpět z protišokové polohy. Hlava se mi už nemotá. Pomalu si uvědomuji, že jsem přišel o kousíček mého já rychlostí výstřelu z kuše. Jen to zadrnčelo a bylo.

9:15 – Po zmizení tří milimetrů krychlových tkáně patra je na kořen zubu lepší pohled. Následuje zjištění, že zub není zlomen pouze příčně, ale zároveň podélně. Což nebylo na rentgenu vidět. Silou 0,26 N mi doktor vytahuje zbytek zubu. Rozpadá se mu v dlani.

9:20 – Vycházím z ordinace a ještě než za sebou zavřu dveře čekárny, ozývá se zubní vrtačka pana Forda, která se zakusuje do zubu dalšího pacienta. Myslím, že jsem tam byl nejdéle.

10:00 – Odhazuji u zubařky Aleny zakrvavený tampon do koše a je mi snímán zubní otisk pro tvorbu provizorní protézy, než se pusa zklidní natolik, aby mi Doktor Ford mohl nastřelit implantát.

V 10 hodin 30 minut sedím v tramvaji na místě vyhrazeném pro invalidy a činím své největší rozhodnutí. Končím se sportem. Respektive vrcholovým. Všechno má své hranice a Doktor Ford mi ukázal jednu z nich.

Zdá se to být neuvěřitelné, ale s Tomášem se opět srážím ve dveřích kanceláře. Až do této doby jsem byl ateistou, nicméně při pohledu do jeho očí si začínám myslet, že jakási vyšší moc si se mnou začala hrát podivnou hru. Proč mi to dělá?

“Přemýšlel jsem o tom, co jsi mi včera říkal o investicích do jídla,” promluvil. “Ptal jsem se sám sebe, jak dál? Začínám být otylý a to mne deprimuje. Je to jen otázka vůle, myslím si. Stačí vstát od televize a jít se proběhnout, nebo si zaplavat. Pak jen čekat a být trpělivý, než se mi svaly vyrýsují a kondice stoupne na maximum. Bohužel to jídlo je tak dobré, že trpím, když nemám nic v ústech. Řešení je proto v příjmu a výdeji kalorií. Mohu jíst dosytosti, pakliže fyzická činnost překročí kalorickou hodnotu potravin…”

“Jdi mi f tím někam.”

“Hej, kde máš zub?” zhrozil se.

“Není. Vfechno ftojí oběti. Já jfem obětoval vub. Doporučuji, kafovitá ftrava tě veftíhlí ani nemrknef.” zaťal jsem pěst, ale neudeřil neboť…

“Tóóónnýýý!”

“Dobrý den féfe!” pozdravil jsem

“Ah!” zarazil se. “Co to máte s pusou?”

“Nemám vub.” konstatoval jsem. “Dnef mi vytrhli ten vbytek fo tam vůstal.

“To nevypadá ale vůbec hezky. Bogy, budete dneska zase muset zaskočit za Tonnyho. Jestli Vás, Tonny, bolí dáseň, máte pro dnešek volno.” a zmizel za ohybem chodby aniž bych stačil zavýt “Aaargh!”

“Tak to máš vážně pech,” pokýval hlavou a mně se vzteky zatmělo před očima. Ty jeden kariéristo hnusnej, chtěl jsem zakřičet, ale než se mi zase rozednilo, Tomáš byl pryč a já neměl do koho praštit.

Vztekle jsem si sedl do svého boxu a proklel tu šestnáctiletou čůzu, která stojí v cestě mého dalšího profesního růstu. Do žádného kina, ale na holou měla dostat. Co se mi vůbec plete do cesty, a proč mi furt píše e-maily? Po desátém hlubokém nadechnutí jsem si uvědomil, že jsem to byl já sám, kdo si tu holku postavil přímo před sebe, a že to nepíše ona, ale Niky. Vdaná panička, která je znuděná svým životním partnerem a která hledá příjemné rozptýlení ve společnosti moudrého muže, nejen nad sklenkou vína…

Ha, ha, ha. Tak to mne dostalo. Konec konců se říká, že vdané jsou nejlepší. A takový machr jako jsem já jí může dopřát po libosti. Cha, cha, cha! Tak Niky je vdaná – HEJ! Co to dělám? Kam se to ženu? Spíž než na směr je lepší se zeptat proč? Co mne nutí si dávat schůzky se ženami, z nichž jedna může být dcerou druhé? Tak to skutečně stojí za úvahu, protože: Jsem to ještě já?

Rozhodně stárnu a odmítám si to přiznat. Proto mé podvědomí hledá všemožné důkazy mé mužnosti a chlapské síly, která mi pomůže v souboji s rivalem Tomášem, dlouholetým nejlepším přítelem, který je o deset let mladší. Otázkou zůstává, zda jsou sukně tou pravou vzpruhou pro posílení mého ega. To budu vědět po sobotě. Ona Klárka má totiž prázdný byt, a…Asi bych si měl přečíst Freuda, přestávám si rozumět. A nejen Freuda. Přestávám rozumět svým dětem.

Martina je poslední dobou kyselejší než nakládané zelí, Anička princeznička do dnešního dne žila v přesvědčení, že etnograf je člověk, který fotí Etnu, a Robert přišel domů s popálenou rukou od cigaret. Vsadil se s nějakým jiným adolescentem, kdo je větší tvrďák. Buď on, “skejťák”, nebo ten druhej, “sowboardista.” Jako měřítko zvolili típání cigaret o předloktí. Sázka skončila remizou; a fackou. Ne za to, že si pálili cigarety o ruce, ale za to, že mladej pán kouří!

pokračování zítra


Další články tohoto autora:
Dušan Hrazdíra

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: