Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 22.1.2003
Svátek má Slavomír




  Výběr z vydání
 >ZVÍŘATA: Zbytečná krutost
 >NÁŠ RYBNÍK: Každá doba vyžaduje toho správného, který by v jiné situaci tím správným nebyl.
 >KONFLIKT: Armáda není zaopatřovací ústav!!!
 >MROŽOVINY: Civilizační zájmy Západu
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Stručně a výstižně
 >PSÍ PŘÍHODY: Pane, vy dobře vypadáte!
 >SPOLEČNOST: Seženu dotaci, zn. -za sto litrů-
 >NÁZOR: Adieu Unie svobody
 >NÁZOR: Dopis senátorce Moserové
 >ZE ŽIVOTA: Je třicet korun a třicet korun
 >EKONOMIKA: Koruna posilovala díky revidovaným údajům
 >NÁZOR ODJINUD: Profesor a -Verbal Rambo- EU se zachvěla
 >POSTŘEH: O linu
 >FEJETON: Středa
 >ZDRAVÍ: Snížení nadváhy

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  
 
22.1. ZE ŽIVOTA: Je třicet korun a třicet korun
Adam Herout

Tuhle jsem se svou ženou zíral do jízdního řádu na vlakovém nádraží; snad jsem podvědomě chtěl zjistit, jestli ještě zvládnu vyhledat spojení s jedním přesedem z papíru, nebo jsem vydán na milost a nemilost vlaku.cz. Jistě to znáte - přistoupila žena zanedbaného vzhledu, věkem fous nad třicítkou a chtěla jídlo, třeba ve formě peněz.

Na rozdíl od mnoha jiných podobných setkání, tady jsem byl přesvědčen, že má hlad, ne žízeň. Evidentně jí nebylo pochuti se na někom čehokoli dožadovat, vypadala střízlivá a zoufalá. Prý jestli nemáme "něco k jídlu, nebo na vlašák nebo na polívku." Kdyby existoval kurs (třeba existuje...) Jak z lidí tahat peníze, už první lekce by její styl jistě změnila k nepoznání.

Učím se žebrákům přispívat, snažím se i "aktivně", tedy nejen těm, kteří mě osloví a je mi zatěžko je odmítnout trapnou lží: "ne, nemám žádný drobný," ale i těm, kteří nemají sílu mě oslovit, vlastně nemají sílu na nic, než sedět a čekat - na co asi? Ať tak či onak, otevřel jsem peněženku - jak to v těchto případech bývá v sekci drobných, ne papírových - a do dlaně, která svírala tak 10 korun v hliníku a jednokorunách, jsem přidal tři desetikoruny.

Osoba na mě pohlédla s nelíčeným překvapením. Ne s vděčností. S překvapením. Asi jako bych ji obdaroval bleším cirkem v krabičce od zápalek. Ještě že jsem nesáhl do sekce papírových, asi by ji skolil infarkt. Chvíli se vzpamatovávala a pak se dostala k vděčnosti a v cca sedmiminutovém monologu nám blahořečila - hlavně tedy mé manželce, přála jí "co nemohla prožít sama", totiž "rodinu, děti, psa, radost, štěstí" a spoustu podobných věcí. Dojatá, překvapená, rozjásaná, i na svůj stud snad téměř zapomněla. Nepomáhalo opakovat "to nic není, nemáte zač, v pořádku."

Moje žena nedávno podala náročný výkon pro soukromou firmu, kde už není zaměstnána; její představa férové odměny byla dva tisíce (já bych pod deset nešel, ale budiž, já pracuju s počítači, ona s nemocnými lidmi). Firma (kýmsi zastoupená) jí oznámila, ať si přijde "pro tu tisícovku." Vážně jsem mínil své doporučení manželce, aby vzkázala, že si tisku mají nechat, že je nechce ruinovat, když jsou na tom tak špatně - ve své potměšilosti, kterou hrdě a možná nesprávně nazývám humorem. Třicet korun je částka, kterou snadno denně promrhnu. Když vyúčtovávám různé částky, mám chuť usnadnit si počítání tím, že částku zaokrouhlím na stokoruny pro mě nevýhodně, a přijdu třeba i o několik třícítek korun. Od příhody se ženou zanedbaného vzhledu do teď mi vrtá hlavou, jak různý vztah k třiceti korunám můžou dva lidi obývající jedno město, hovořící stejným jazykem, prošlí stejným druhem základní školy, mít.


Další články tohoto autora:
Adam Herout

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: