Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 24.1.2003
Svátek má Milena




  Výběr z vydání
 >BURIANOVA KULTURNÍ OZDRAVOVNA (4)
 >ARMÁDA: 24 hodin ve světě masáží i výplachem.
 >ARMÁDA: Jsou to zbabělci?
 >POVÍDKA: Dramatický příběh, byť toliko jepičí
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Ztráta jedné rukavice
 >PSÍ PŘÍHODY: Každodenní hra
 >POLITIKA: Prezidentská volba jako test
 >GLOSA: Zvol a zmlkni!
 >OHLAS: Ad Bafuňářova reakce.
 >NÁZOR: Proč je Klaus nejvhodnějším prezidentem také pro všechny klausofoby
 >NÁZOR: Doba zralá pro prezidentku
 >GLOSA: Dva mediálně známí skalní příznivci ODS a kauza ČT.
 >FEJETON: Pátek a víkend
 >HUDBA: Santanův kytarový Shaman
 >KULTURA: Literárno v PEN klubu

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Zábava  
 
24.1. FEJETON: Pátek a víkend
Dušan Hrazdíra

Pátek

Na zubní protézu jsem si zvykl, ale na slovní zásobu mé nejmladší dcery ne. To, že král naroučel, místo poroučel, svým poddaným, jsem jakž takž překousl, ale splést si erozi s erekcí, to už na mne bylo dost. Všechny ty dívčí magazíny, co měla roztahané po celém pokojíku jsem vzal, svázal a odnesl do sklepa. (Původně jsem je chtěl vyhodit, ale občas jsem zalétl pohledem do obsahu, a rozhodl jsem se, že si některé články přečtu – když mám mladou milenku, tedy až se jí stane – totiž, pro případ že bych – ehm…) Mnohé dotazy z listárny skutečně stojí za to:

“Ahoj Hanko,

Nedávno jsem se poprvé milovala se svým klukem. Jsem ještě pana, když to nepustil do mne, ale do prostěradla?

Ulrika (14)

 

Milá Ulriko,

je mi líto, ale pana už nejsi, protože Ti tvůj kluk protrhl panenskou blánu.

Hanka”

 

Prázdná místa po časopisech jsem zaplnil slovníky a jinou odbornou literaturou, včetně několika beletristických knih.

“A budeš číst!” pohrozil jsem prstem.

“Ale já musím dělat úkoly,” zakňourala provinile, a tím mi dala další myšlenkový směr abych mohl uvažovat jak dál s výchovou.

Mé úvahy byly zpřetrhány zjištěním, že kalkulačka, standardně instalovaná s operačním systémem Windows, mi přestala počítat. Že by virus? Podivil jsem se, ale raději jsem vytočil podnikový helpdesk.

“Přestala ti počítat kalkulačka?” Martin se ve svém životě určitě setkal s mnoha zapeklitými vlastnostmi Gatesových produktů, ale já jsem pravděpodobně všechny trumfnul. “Jak ti nepočítá kalkulačka? tomu nerozumím…”

“Možná to bude virus, nevím.”

“A co přesně dělá?” zeptal se a tím mne jaksi urazil. Má mne snad za blbce?

“Nechce mi spočítat kolik je třicet osm mínus devatenáct. Vždycky se zasekne a ukazuje devatenáctku.”

“Tonny, ale třicet osm mínus devatenáct je devatenáct.”

“Devatenáct…” hlesl jsem a celá hlava mi vzplála plamenem studu. V životě jsem se tak rychle nezapotil jako nyní.

“Hele, v pohodě,” povídá mi do sluchátka. “Nejsi jedinej, protože je dneska pátek, a v rádiu říkali, že jsou skvrny na slunci…”

“Hm, tak ahoj,” rozloučil jsem se. Kriste Pane! Jaký otec taková dcera.

Vstal jsem a zamířil do kuchyňky pro kafe. Setkal jsem se tam s asistentkou Lenkou. Stále bublala a nadávala na Vánoční svátky.

“Nesnáším. K smrti je nesnáším. Lidi jsou všude kam se podíváš, hnout se nemůžeš, ani blbej toaleťák si nekoupíš, protože se do krámu už nevejdeš. Jsou všude. Grrrrr!”

“Jsi na omylu,” povídám a nalévám lahodný mok z překapávače. “Cukr?”

“Díky, dvě lžičky.”

Osladím zamíchám a pokračuji: “Ve skutečnosti je lidí stejně. To, že jich je všude víc, je díky optickému klamu. Všichni mají péřové bundy a kožichy. Tím naberou na objemu a zabírají víc místa. Proto se ti zdá, že jich je spousta.”

“To jsou kecy a ty to víš,” ušklíbla se a napila se kávy, kterou mi okamžitě vyprskla na košili. Snažil jsem se uhnout, ale jak jsem poskočil polil jsem si ruku horkou kávou.

“Tys mi tam dal sůl místo cukru! Vtipálku.” Obsah hrnku vylila do dřezu, dolila si čerstvé kafe a sama si nápoj osladila.

“Promiň, omlouvám se,” řekl jsem.

Jen mávla rukou: “Je pátek…”

Nejlepší by bylo, kdybych se probudil. Musím být ve snu. Celý týden je jeden veliký bláznivý sen.

“Proč se štípeš?” Tomáš se vynoří vždy, když to nejméně očekávám. Je to dar nebo vlastnost?

“Chci se probudit, chci se probudit, chci se probudit,” mumlám.

“Hele mám pro tebe hádanku. No hádanku, takový kviz.”

“Aha?” Tomášovi hádanky nejsou ve skutečnosti hádankami. Je to situace, které byl svědkem, a ze které nakonec vypadne vždycky nějaká filozofická poučka. “Tak co to je tentokrát?

“Dnes jsem na nástupním ostrůvku tramvaje viděl, jak černoch dobíhal tramvaj, ale ta mu doslova zavřela před nosem. Dokonce mu dveře přivřely kufřík, ale naštěstí jej vyprostil. Řidič vozu linky číslo dvanáct jej musel vidět v zrcátku, ale neotevřel. Odjel. Otázka: Je to rasismus?”

“A bílému by otevřel?”

“To není podstatné. Nechal barevného běžet a na poslední chvíli mu ujel.”

“V tom případě se nemůže jednat o rasismus, ale musíme mluvit o slušnosti, či etice řidiče.”

“Může být slušný a etický tramvaják rasista, nebo se tyto vlastnosti navzájem vylučují?”

“Asi ano, asi se nedají sloučit. Slušný a etický občan nebude mít předpoklady k rasistickému smýšlení.

“Nicméně můžeme považovat v tomto okamžiku jednání řidiče za rasistické?” zeptal se znovu.

“Nejsem si jist,” povídám a vzpomněl jsem si taky na podobný zážitek. “Byl jem ti svědkem, asi před měsícem, jedné veselé události. S naší kauzou to i souvisí. Řidič autobusu, nevím jestli úmyslně, ale s největší pravděpodobnosti tak jednal vědomě, nechal starou babičku s holí doběhnout jeho vůz, před nosem jí zavřel a ujel. Pikantností na celé věci je, že jsem stejnou linkou a se stejným řidičem, ve stejný čas jel druhý den stejnou trasou. Na stejné zastávce nastoupila stejná babka a se slovy to máš za ten včerejšek, přetáhla řidiče holí po zádech. Ani necekl, jen koukal jak puk. Myslím, že nejde o rasismus.”

“Zajímavá story,” poznamenal. “Ale zlomyslní jsme konec konců všichni. V mé historce zjevně nepustil bílý řidič barevného do vozu.”

“Jak víš, že řidič byl bílý.”

“Viděl jsem ho přijíždět.”

“V tom případě byl barvoslepý. A zlomyslný ke všemu.”

“Barvoslepý?”

“Barvoslepí lidé nerozeznají barvy.”

“Černá a bílá. To nejsou barvy! No nic, zkusím se zeptat někoho jiného,” pronesl a odebral se disputovat s jinou obětí z řad kolegů.

A zatímco jsem utěšoval šéfa, že toho Procházku jednou a provždy příští týden definitivně zpracujeme a úspěšně zakončíme několikaměsíční jednání, Tomáš se jal diskutovat o problému vskutku vášnivě. Nejenže si o tom povídali všichni u oběda, ale v odpoledních hodinách se na toto téma živě diskutovalo v jedné komerční rozhlasové stanici.

Možná proto jsem večer stále přepínal televizní noviny z jedné stanice na druhou, neboť jsem předpokládal, že se o tom budou zmiňovat i tam. Nic neříkali. Dozvěděl jsem se však jinou zajímavou věc. Matka Tereza, která je pět let po smrti, aby se stala svatou, musí učinit ještě jeden zázrak. No tak to je skutečně problém do pranice, a vůbec Matce Tereze nezávidím. Těžce pracovala celý život, klášter založila, a teď, na pravdě boží, kdy by si mohla konečně odpočinout, musí pracovat ještě tvrději.

 

Sobota, Neděle

Ideální víkend je pro mne takový, kdy ležím v posteli dokud si neřeknu že nastala ta pravá chvíle se nasnídat, mohu čumět na libovolný program v televizi, půjčit si ve videopůjčovně ten nejstupidnější film, číst si, dělat si věci které se mi líbí a hlavně čerpat nové síly na další pracovní týden. Nikdy se to nestane a ideální víkend zůstává ve sféře fantazie.

Je to hned z několika důvodů. O sobotě a neděli se uklízí, řeší se školní problémy které znenadání vyplavou na povrch, protože je konečně klid a dostatek času zkontrolovat žákovské knížky. Dělá se údržba všeho, co je možné, že by údržbu mohlo potřebovat, jezdí se po známých, kamarádech a sportovních soutěžích, chodí se na výlety… Ve skutečnosti se pracovní týden stal prostředkem, jak načerpat síly pro hektické prožití víkendových dnů.

Tentokrát ze seznamu vypadl jako nejdůležitější úkol návštěva příbuzných, respektive pracovní návštěva. Bratr mé ženy, Petr, má stánek, a každý rok o Vánočních svátcích prodává jmelí. Toto se barví dozlatova a posléze prodává zblázněným spoluobčanům, kteří si jmelí věší všude možně po bytě. Několik týdnů do něj vráží hlavou a pak tráví víkend jeho likvidací.

Brigáda spočívá v namáčení zelených větviček do lázně skládající se z jakéhosi ředidla a stříbrné, nebo zlaté barvy, nebo čeho, mne to nezajímalo, a rozvěšování takto obarveného jmelí na drátky natažené v garáži, kde barva zasychá.

A tak jsem s Monikou a Aničkou princezničkou v sobotu ráno vyrazil na venkov máchat se v kádi se stříbrem a dlouhou tyčí tahat jmelí po sušárně. I když jsem byl celkem otrávený, nakonec jsem se bavil.

Začal jsem u kádě. V gumových rukavicích, holinkách, pláštěnce a rouškou přes ústa jsem barvil a barvil a barvil, až mne vystřídali a já jsem šel rovnat obarvené větvičky. Monotónní práce má spoustu výhod. Zejména není (někdy) tak unavující a můžete při jednoduchém lokomočním pohybu myslet a přemýšlet o spoustě věcí, na které jindy nemáte čas. V první řadě jsem přemýšlel o Procházkovi. Tomáš má možná pravdu, něco ho trápí a nedokáže řešit dva problémy najednou. Mohl bych to z něj dostat, trochu ho psychicky uklidnit a pak udeřit. Businessman jako já by s tím neměl mít žádnou práci.

Zkusil jsem se na celý problém podívat z jiné strany. Stejný výsledek. Co třeba z jiného pohledu? Natočil jsem svůj zrak a dospěl jsem k tomu samému rozhodnutí. A co třeba z nadhledu, nebo odstupu, pomyslel jsem si a hned jsem se na garáž koukal jak na televizi. Nelíbil se mi však obrázek, byl čtvercový. Když biják, tak ať to má grády. Podívám se na sušárnu pohledem širokoúhlého filmu. Dalo mi to celkem dost práce, aby mi obrázek a věci kolem ladily, a nebyly moc ploché. Konečně jsem byl spokojený. Ještě to musím ozvučit, uvědomil jsem si a začal jsem ladit zvukové reproduktory všude kolem, kde jen mohly být. Nakonec mne to přestalo bavit.

Vzpomněl jsem si jak Anička nevěděla co znamená slovo rovnovážný a má pozornost se soustředila na postup výkladu. Zkusím to vysvětlit na svém těle. Nyní jsem v rovnováze. Když však začnu své tělní tekutiny pumpovat z levé poloviny těla do pravé, cítím, jak se má hmotnost přenáší a já ztrácím balanc. Ach Bože! Přepadám! spadnu, já spadnu! Začal jsem panikařit a ihned jsem dal pokyn pumpám, aby mi hmotnostní přebytky přepumpovaly zpět.

Pumpy se rozjely na plné obrátky a já jsem zjistil, že jsem udělal chybu. Jsem příliš výkonný a začínám přepadat na druhou stranu.

“Vrátit rovnováhu do výchozího bodu!” řve mi mozek a neurony létají s informacemi tam a sem. Pumpy jedou na plné obrátky. Hmota se přelévá a já se postupně vracím do normálu. Doufám, že to Anička pochopí.

Najednou mé smysly zpozorní. Něco se děje, něco není tak jak bylo prve. Aha jsou to hlasy. Musím znovu zapnout reproduktory, abych zjistil, odkud zvuky pochází. Jeden po druhém zapínám a zcela jasně identifikuji mužský hlas z leva. Vydávám opět rozkazy, ale neurony jsou vyčerpány a tak pomalu a velice neochotně předávají vzkazy motorickým jednotkám ve svalech. Myozinová vlákna se zasouvají do aktinových, svaly se zkracují a já se otáčím za zvukem.

“Zapněte překladatele!” oznamuji sluchovému centru. Postupně luštím sdělení, které mi snímá sluchový orgán.

“Jak jsi tu dlouho?”

Co to je za otázku? Jak tu asi můžu být dlouho? Je mi čtyřicet dva let…

“Od roku 1960,” odpovídám a opovržlivě se dívám na Petra. Takové stupidní otázky mi může dávat jenom on.

“Myslím časově! Kolik minut tu stojíš? Neměl by ses vystřídat?”

Primitivismus Petra mne překvapuje. “Nejsem matematický génius abych ti z fleku spočítal minuty,” odpovídám kysele.

“Jo, aha! Pojď si odpočinout, Mirek tě vystřídá.”

“Vystřídá?” divím se. Jak to sakra myslí? “Jako že si půjdu někam sednout a on bude mnou?” Nebo jak to myslí? Představa náhradníka na manželské lavičce mi přijde směšná a já vyprsknu smíchy.

V televizi dávají nějaké drámo. Je to fakt doják, jenže mně přijde neskutečně směšný a smíchy padám do křesla.

“Ticho!”dupne nohou Monika a tváří se naštvaně, protože děj je hrozně důležitý.

“Promiň, promiň, omlouvám se já netušil.” zašátrám v kapsách, ale ty jsou prázdné. Přijde mi to taky hrozně veselé a zase se začínám smát.

“Co mu je?” zeptá se Monika a Petr se jen drbe za uchem.

“Ale nic.”

“Jak to nic? Vždyť je zfetovanej…!”

Kupodivu jsem našel na stole krabičku cigaret. Jednu si vytahuji a sháním se po zapalovači. “Kde mám oheň?” ptám se.

“Nemyslím, že to je dobrý nápad si teď zapalovat.” Petr vezme sirky ze stolu, kterých jsem si prve nevšiml. “Mohl bys vylítnout do luftu…!

Nechápal jsem proč mi to říkal, ale bylo to vtipné. Jémine dneska mám ale dobrou náladu. Zazvoní telefon. Mobil. A je to moje melodie. Bohužel nevím, odkud zvuk přichází.

Písknu a povídám: “ Je nám líto, ale momentálně nejsem k zastižení. Opakujte volání později prosím.”

“Na, to ti volá šéf,” říká Monika a podává mi telefon.

Chtěl jsem protestovat, protože jsem oznámení o nedostupnosti chtěl říci ještě anglicky, ale při pohledu na displej, kde je zobrazeno “nejvyšší BOSS” způsobí další nával smíchu.

“Nazdar kočičko,” povídám do mobilu a Monika ztuhne v půli kroku. “Ne je mi líto, já jsem Ti to zapomněl říci… Chtěl jsem Ti zavolat dřív, ale nestačil jsem. Jsem mimo...”

“Řekl mu kočičko?” ověřuje si informaci u Petra, který se jen pobaveně usmívá. Evidentně se baví, což se o jeho sestře říci nedá.

“…Ježíš já se omlouvám, no! Dneska se prostě neuvidíme… Ne, ani zítra…”

“Odkdy říkáš svému nadřízenému kočičko?” udeří na mne žena.

“…Co? … Jo, to je moje manželka. Hele myslím, že se už asi neuvidíme vůbec. Stejně by to nemělo cenu,” a pokládám telefon.

“Kdo to byl.”

“Kdo by to asi tak mohl být?”

Tvůj šéf to teda rozhodně nebyl. Tak kdo tedy?

Jsem přitlačen ke zdi. Musím kápnout božskou: “Moje milenka.”

“Páni,” hlesl Petr.

“Milenka?” zaječela Monika.

“Bývalá,” uklidňuji. “Sama jsi viděla, že jsem to s ní skončil, ne?”

“To má pravdu,”

“Ty mlč!” usadí Petra a bere telefon. “Tak ty sis uložil jméno milenky jako svého šéfa?”

“No a co?”

“Jak no a co. Ty mne podvádíš!”

“Nesmysl,” mávám rukou a nakláním se k Petrovi. “Připal mi.”

“No, já nevím. Myslíš, že je to rozumné? V tvém stavu…”

“Vždyť nekouří,přeskočí hlas Monice a já musím uznat, že má pravdu. Já, nekuřák s cigaretou dožadující se připálení - nad touto situací se mohu jen smát.

“Nekouří?” diví se Petr. “Tak teď má možnost…”

“Hele brácha do toho se nepleť. Sedni si a mlč. Buď tak hodnej.” Pak mi ukáže telefon. “Spal si sní?” zeptá se nasupeně.

Mozek viděl telefon. Tento zrakový vjem si spojil s otázkou, kterou zaslechl. Rozumový výsledek mi připadal absurdní. “Jestli jsem spal s telefonem?”

“Ne s tou holkou. Kolik jí je?”

“Nevím,” vstal jsem abych Moniku uklidnil. Nechce se tulit a odstrkává mne zpátky do křesla. Nechci si natlouci a tak zpomaluji čas. A jak si tak pomalounku plachtím, přemýšlím, co bude dál. Je to úžasné mít nad svým tělem absolutní kontrolu. Dávám si ruce za hlavu, křížím nohu přes nohu a pohodlně se uvelebuji v ušáku.

“Nešaškuj!” okřikne mne Monika a já se vracím do normálního standardního časoprostoru. “Řekni mi, spal jsi s ní?”

“Ne proboha! Vždyť jí je šestnáct.”

“Co? Šest… Ty PRASE!” vyjekne ohromeně. “Co si o sobě myslíš? Podívej se na sebe, vždyť jsi starej dědek! Že ti není hanba se takhle ztrapňovat.”

“Jsi o tři roky mladší…” kontruji, ale není mi to moc platné.

“Mlč prosím tebe.” Je evidentní, že jsem ženu rozrušil a že je fakticky nastartovaná. Je také evidentní, že omámení postupně ustupuje a já se vracím zpátky do reálného světa. Už mi to tak komické nepřipadá a do smíchu mi není ani omylem. “To snad není pravda. Čeho jsem se to dočkala. Už tě nudím? Co chceš? Co po mně chceš?”

“Nic nechci…”

“Nikdy bych si nepomyslela, že tak klesneš, ty… ty…” a vítězem se stává? “Vždyť ti roste pupek…”

“No dovol…” okamžitě si kontroluji nadbřišek.

“Je mi z tebe trapně když si pomyslím jak se před ní nakrucuješ, natřásáš a ponižuješ. Óch! Ách!” zahrála divadýlko. “Niky, Niky, posílám ti cukrbliky, jsem sám a žena mi nerozumí…”

V posledním záchvěvu opojení éterickými výpary si se mnou mozek naposledy zahrál. Jako by se z mé lebeční dutiny stala jeskyně, ve které zmateně létá slovní spojení a marně hledá cestu ven. Odráží se od stěn a po každém nárazu se ozve věta, kterou jsem naposledy od Moniky slyšel. Bim, bom, bum, bam, bim, bam, bliky, bliky, bliky. Až nakonec, jako když v hluboké tmě kdosi rozsvítí žárovku, mi celé souvětí zapadne do zdířky a spustí mechanismus logických pochodů. Horečnatě začínám vzpomínat a dávat si věci do souvislostí

“…Došla ti řeč?” postaví se nade mnou hrozivě a já si uvědomím, jak vroucně jí miluji a jak hloupý jsem byl, když jsem hledal prchavé rozptýlení. “…Tak co mi řekneš? Nadsamec Tonny ztratil řeč? To se divím, protože…”

KLAP! ozvalo se mi v hlavě. To je fór, sbalil jsem svou vlastní ženu. Tebe si holka vychutnám.

Vidím to jasně před sebou. V pondělí v sedm hodin večer svou ženu pozdravím, na základě bílého karafiátu jako poznávacího znamení, u sochy v parku.

Vyděsí se. Netušila že tu budu. Pozdravím ji.

“Já, já, byla jsem si odskočit do trafiky, však víš, schůze je dlouhá…” Uši jí červenají.

“Nepovídej. Patnáct kilometrů od práce? Ne, ty tu máš rande.”

“Co to povídáš,” pokouší se o úsměv, ale moc jí to nejde. “Jaký rande?”

“Rande přes internet. Mo – Niko. Máš tu rande s Tonnym. A Tonny jsem já. To je moje Nick Name.” Prostý zmatek ovládá Moničinu mysl, a já vidím jak se marně snaží ze sebe cokoli vysoukat, ale bezvýsledně. “Tak co je?” předstírám netrpělivost. “Doma tě nudí manžel a stereotyp… budeme tu stát, nebo se jdeme bavit?”

Zpátky do přítomnosti.

Než stačím cokoliv říci, ve dveřích se objevuje Martina. Co ta tu dělá?

Den absurdních okamžiků pokračuje.

“Mami, tati? Musím vám něco brát. Oh, ne! Budu se říct… Sakra! Mami, tati. Musím s vámi o něčem vdávat, tedy – ne! Znova.”

Chce se mi neskonale smát. V jednom křesle napolo zfetovaný otec výpary z obyčejného ředidla, v druhém křesle Petr s psotníkem, mezi námi stojí manželka v podobě boha hněvu a ve dveřích dcera, která není schopna složit jednoduchou větu.

“Mami, tati, tečka.” Pomáhám ji. “Tak a teď druhá věta. Chci Vám…”

“Nech mě,” zaprská. “O.K. Fajn. Tak dobře,” oddychla. “Musím vám říct, že se budu vdávat.”

“No vidíš,” chválím ji. “Teď už tomu rozumíme.”

“Cos to řekla?” založila ruce v bok Monika. “Ty jsi neslyšel, co řekla?” zeptala se mne a já po chvilce uvažování odpověděl.

“Řekla smysluplnou větu, bez zadrhnutí a přeřeknutí,” pokrčil jsem rameny.

“Jdi se vycpat,” mávla nakvašeně rukou a zaútočila na Martinu: “Jak jsi k tomu dospěla?”

Martina jen pokrčila rameny. “Nijak. Prostě musím.”

“Tak to je hlína,” pronesl Petr. “U vás je koukám častoveselo, a ne zřídkaveselo.

“Musím? Jak musíš? Copak jsi gravidní?”

“Co je to gravidní?” Anička princeznička, naše sluníčko, vnesla do chmurné atmosféry kapičku uvolnění. Odpouštím ji a všechny časopisy vrátím.

Po krátkém výslechu nastávající maminky, si měním místo v křesle s budoucí babičkou a s úsměvem na rtech, s rozpřáhlou náručí, vybíhám před dům, kde se před zraky překvapené Martiny vrhám do objetí netrpělivě čekajícího budoucího tchána. Uznejte sami. Kdo z vás má tu možnost, zvolat na generálního ředitele MTWC, a.s. synu? Dokážete se i představit, jaký je to pocit, když vám odpoví: Otče!?

Procházka je tímto definitivně zpracován.

Šéf mne pochválí, šéf mne jistě povýší, šéf… si může trhnout nohou. Jsem DĚDEČKEM!!!

 

Epilog

Půl roku po mém povýšení (které jen tak mimochodem uspokojilo mé ego nejen vyšším platem, ale i tím, že jsem konečně přestal pracovat a pracují za mne jiní, kterým naopak práci přiděluji), měsíc a půl po narození vnoučete, tři hodiny po příchodu z práce, vchází Robert do dveří kuchyně a slavnostně oznamuje: “Mami, tati. Dovolte, abych vám představil Kláru. To je Klárka moje dívka. Kláro to jsou mí rodiče.”

Seznámili se o víkendu, kdy jsem barvil u Petra jmelí.

Zatímco Klára marně tápala v paměti, komu jsem podobný a kdy a kde mne to jenom viděla, zatímco se Monika modlila aby nebyla babičkou podruhé a Robert byl z Klárky celý paf, v ten moment jsem učinil jedno z mých nejdůležitějších životních rozhodnutí. Tímto se stávám zapřísáhlým ateistou. Bůh rozhodně neexistuje, a jestli je něco vyššího, co vede naše osudy, musí se to bezpodmínečně jmenovat Zlomyslná Náhoda.




Další články tohoto autora:
Dušan Hrazdíra

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: