Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 24.1.2003
Svátek má Milena




  Výběr z vydání
 >BURIANOVA KULTURNÍ OZDRAVOVNA (4)
 >ARMÁDA: 24 hodin ve světě masáží i výplachem.
 >ARMÁDA: Jsou to zbabělci?
 >POVÍDKA: Dramatický příběh, byť toliko jepičí
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Ztráta jedné rukavice
 >PSÍ PŘÍHODY: Každodenní hra
 >POLITIKA: Prezidentská volba jako test
 >GLOSA: Zvol a zmlkni!
 >OHLAS: Ad Bafuňářova reakce.
 >NÁZOR: Proč je Klaus nejvhodnějším prezidentem také pro všechny klausofoby
 >NÁZOR: Doba zralá pro prezidentku
 >GLOSA: Dva mediálně známí skalní příznivci ODS a kauza ČT.
 >FEJETON: Pátek a víkend
 >HUDBA: Santanův kytarový Shaman
 >KULTURA: Literárno v PEN klubu

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Zábava  
 
24.1. ARMÁDA: 24 hodin ve světě masáží i výplachem.
Jan Raymand

Den nezačal právě nejlépe. Hned zrána přistihl president Bush generála Powella, jak si v oválné pracovně žehlí kalhoty. Stál tam jen v zelenkavých trenýrkách, zakládal a lícoval puky a zpíval si americkou verzi známého Dreislova songu "Přes spáleniště". Nažehlená uniforma je teď u spojenecké generality v módě. Jeden náš žoldák nedávno v denním tisku tvrdil, že před cestou do válečného štábu si nepovažoval za nutné zabalit zbraň či jiné zbytečnosti, ale žehličku s napařovačkou by doma nenechal ani za všechny válečné kříže co jich lidská historie rozdala. Zřejmě se teď dobrý budoucí generál pozná již na West Pointu, či ve Vyškově, podle komínků a puků na kalhotách. Hned po této nepříjemnosti volali Bushovi ze správní rady Texaco Oil, že jestli sebou nehodí a nevyžene nějakou tou válkou cenu ropy alespoň o pár procent výš, jsou všichni Bushové, bez ohledu na minulé zásluhy, letos definitivně bez dividend. Telefonát od Rockefellerů už byl vyloženě jizlivý: "Uvědomujete si vůbec pane presidente, že náš roční výdělek v dolarech, který začíná libovolným kladným číslem, za nímž následuje minimálně devět nul, stojí v realitě našeho dnešního světa za úplně cokoliv?" Následovala porada v nejužším kruhu presidentových poradců a spolupracovníků. Není se co divit, že president byl rozčílený: "Pro rány boží, je to takový problém, vymyslet a prosadit v OSN konečně takovou rezoluci, na kterou ten zbabělec Husajn ze strachu před válkou nepřistoupí? Je to takový problém, najít v tom Islámu…, nepřerušujte mě vy chytrá…, dobrá, ať je tedy po vašem, najít v Iráku, nebo jak se ten konečník světa nazývá, najít tam alespoň krabičku jedovatých zápalek? To mě musí kvůli takové prkotině umýt každý den hlavu kdejaký ubohý miliardář, parvenu zatracená?" Krátce řečeno, velmi náročné dopoledne pro všechny. Když schůzka skončila, odebral se každý za svými úkoly. President Bush se odešel modlit. A jak si tak bičuje záda, vzpomněl si, že při své poslední cestě po Evropě sebou jeho Boeing Air Force One seknul někde hned za Švýcarskem. No ovšem. Byla to ta podivná země, kde mě vozili ze strachu před atentátem dvěma limuzínami najednou a přitom v ulicích jsem za celou dobu nezahlédl jediného živáčka. My do nich demokracií, intenzivní propagandou, masáží i výplachem, McDonaldonizací i Cocacoloniádou a oni místo vděku zviditelní neviditelné letadlo. Ale sebevědomí, to mají na rozdávání, to jim nechybí…, ten malý človíček…, v laciném sáčku, kalhoty pod pupkem…, brejličky…, sliboval, že to z Husajnem jeho armáda vyřídí… Dáme jim příležitost, uvidíme.

O pár hodin později si premiér Špidla na druhém konci zeměkoule zoufal. Ano, dal ten slib. Ale co měl chudák dělat? Všichni ti potentáti z celého světa měli oči jen pro Havla a jeho si nevšímali. Stál tam v koutě a musel na sebe nějak upozornit. Je ministerským předsedou desetimiliónového státu! Lid ho přeci nezvolil, aby postával jako zapomenutý hydrant. Je představitelem národa, co to vyhrál v Naganu, národa který dal světu Smetanu, Miloše Zemana a Valentu… To proto tehdy předstoupil a vyřkl ten slib. Kdyby tam alespoň nebylo tolik lidí. Nějak by se z toho už vylhal. Řekl by, že jako pravý syn dělnické třídy vstával ten den už ve čtyři ráno, potom až do osmi běžel svůj oblíbený pětikilometrový půl marathón a zbytek dne tedy nemohl být vyčerpáním při smyslech. Kdyby spal jako každý normální člověk…, soudruzi ze strany a novináři by ho jistě podpořili, lidé také, vždyť ho všichni milují, jenže ta verbež cizácká…, asi nezbývá nic jiného, než konat. Špidla začal tím, že svolal poradu největších válečníků, tzv. jestřábů, které měl k dispozici. Milý čtenáři, to co bude následovat, není veselé čtení. Považ sobě, že ti odhodlaní a vyvolení, jsou Špidla, Havel a Tvrdík.
President Havel se začal vykrucovat, hned jak vešel. Už od dveří švitoří: "Ehm, já s tím presidentováním stejně končím, jaksi…, také mám modrou už od komunistů a navíc…, že ano…, Dáša mě nepustí, že jsem chabrus na plíce..., ehm".
Špidla a Tvrdík se po sobě podívali. Je jasné, že teď je to na nich. Ale přátelé ruku na srdce. Tvrdík hlavním válečníkem? Umíte si ho představit v maskáčích, ošlehaného písečnou bouří a spáleného pouštním sluncem v čele výsadku stejně odhodlaných a pro demokracii umírajících českých zabijáků? Od té doby co je ministrem, se mu pár nejvěrnějších snaží vlichotit přezdívkou "Rambo". Jenže ti zbývající, závistivci nevděční, jeho krásnou přezdívku zlomyslně zkomolili. A tak teď jsou na ministerstvu národní obrany válečné porady u "Rambouska" a to uznejte zní, jakoby štáb zasedal někde ve čtyřce u piva. Anebo Špidla majorem - akčním hrdinou? Od té doby co začal harašit zbraněmi, mu nikdo jinak neřekne, než "Krvavý Vláďa". Otázka zní, jak by se uplatnil v bojových podmínkách? S autoritou a poslušností mu to moc neklape ani v teple své rodné strany či v parlamentě, takže nějaké velení by mu asi nesvěřili. "On je spíše typem záškodníka", řekla by nám zřejmě jeho tisková mluvčí. Ale zase s Američany v Iráku, by se mu pro jednou mohlo i poštěsti, být s těmi, co něco vyhráli. I když při Špidlově dovednosti, pokazit i zdánlivě nezkazitelné… Přátelé zkusme se zasnít, alespoň na chvíli - kluk z Jindřichova Hradce, původně nezaměstnaný filozof a teď, ocelový chlap celý od krve doráží Saddám Husajna někde v temném zákoutí Bagdádu…, slíbil to přece v Praze při summitu a tak plní slovo..., inu hezký příběh. Takový uvěřitelný.
Do dveří vchází další host. Je vystrojený jako od Versageho i když ho obléká jen Nademlýnská. Má přiléhavé plátěné kalhoty barvy khaki, vkusně zastrčené do vysokých, kožených bot. Jednoduché černé tričko, pod kterým nenápadná šněrovačka stahuje a ukrývá začínající pupík. Tričko je doplněno vkusným masivním zlatým řetězem kolem krku, podle všeho dárek od nějakého pasáka. Přes jedno oko černou pásku, jako Kutuzov. Na hlavě má červenou, nádražáckou čepici a pod paží jako zajímavý doplněk, plácačku výpravčího. V televizi říkali, že kolegové z modré armády i po železnici cestující veřejnost se s plácačkou jen velmi těžko loučí a tak ministr Gross znovu dokazuje, že ví, čím si získat popularitu. "Tak Rambousku, tu tvoji teorii o tom, že se Irácká mafie zajímá o tvou rodinu, jsem osobně prověřil. Teď jsem s nimi mluvil a říkám ti rovnou, je to nesmysl" - spustil Gross a pokračuje: "Nemají čas na nic jiného, než kšefty s drogami, zbraněmi, plutoniem, bílým masem, uplácením veřejných činitelů a policie, vydíráním a vůbec běžnou kriminální činnost. O politiku se vůbec nezajímají, takže pánové, můžeme být v klidu…"

O pár tisíc kilometrů jihovýchodním směrem, v Bagdádu, podává tou samou dobou vojenský přidělenec z Prahy Saddámovi Husajnovi hlášení o stavu české armády. Pochopitelně ho zajímají největší bojové úspěchy jeho nového nepřítele.
Přidělenec začne jak je místním zvykem : "Vaše nejjasnější jasnosti, můj nejsvětlejší okamžiku a vždy rozmnožiteli říše, matko a otče mnoha válek a bitev, klenbo moje nebeská a dobrodinče můj jediný…"
Saddám ho přeruší : "Oficiality vynechejte, k věci. Zajímají mě především největší vojenské úspěchy našeho nového nepřítele."
Přidělenec : "Rozumím. Jedna jejich jednotka, kterou z pro mě zatím neznámých důvodů nazvali legionáři, ztratila na Ukrajině kompas a jak tak bloudila, prostřílela se až do Vladivostoku".
Saddám (užasle) : "Není možná! A co na to Putin"?
Přidělenec : "Ale to se stalo někdy před sto lety."
Saddám (přísně) : "Chcete mě naštvat? Mě zajímá současnost"!
Přidělenec : "No pak už mají jen jeden prapor docela schopných parašutistů, ale ty už slíbili do Afganistanu. Mají taky chemické jednotky, ale ty jim, vzhledem k tomu, že žádné chemické ani jiné zbraně hromadného ničení nemáme, nejsou nic platné, že". (Při této řeči, přidělenec nenápadně spiklenecky mrká).
Saddám (nevěřícně) : "To je všechno?"
Přidělenec (v rozpacích) : "Jejich armáda je zajímavá hlavně tím, že na jednoho obyčejného vojáka dnes připadá několik desítek praporčíků, důstojníků a generálů… a že přes všeobecnou až chorobnou obezitu celého národa, patří důstojníci k nejobéznější sociální skup…"
Saddám (netrpělivě) : "Co letectvo?"
Přidělenec : "Bez problémů. Pokud vím, všechny Migy 21, které z Čáslavi vzlétly směrem na jih, spadly hned u Třebíče".
Saddám si prohlíží fotografii ministra Tvrdíka : "Není nic trapnějšího, než když se ministr války pokouší o mužný knír a dopadne takto, pchá. U mě by s tímhle vypelichaným kartáčem nemohl ani k hradní stráži".
Přidělenec (podlézavě) : "To nic není! Za ministra války měli taky jednoho, co za letu prostřelil dopravní letadlo. Prý si jen hrál s pistolkou…
Saddám (nevěřícně) : "Člověče, co to mluvíte"?
Přidělenec (neúprosně pokračuje) : "…členové jejich generálního štábu, se nechali nachytat, jak kradou hračky v obchodním domě ve Švédsku při oficiální návštěvě..."
Saddám (křičí) : "Přestaňte plácat!"
Přidělenec (odhodlaně) : "Já přece nelžu. Já sám když čtu špionážní svodky a hlášení od našich agentů tam v Praze, tak mám dojem, že oni snad nikoho, kdo není dost mešuge mezi sebe do vlády nevezmou. Považte, že ministr války, odešel z úřadu, aby se mohl stát astrologem. Teď se živí tím, že předpovídá budoucnost z hvězd… může s tím i do televize…
Saddám (zamyšleně) : "Jestli je tohle všechno pravda, to my tedy vysvětlete, co má ten Bush za úmysly, že je tak strašně chce za spojence?"

V té samé době, jen o pár set kilometrů od Bagdádu na jih, seděl ve svém skromném paláci, kde jsou z ryzího zlata i odpadní roury ve zdi, šejk Mohammed Abdul. Je to jeden z nejvlivnějších členů košaté, královské rodiny Saúdů. Sedí sám, soumrak padá do nádherné zahrady za oknem. V dálce hučí umělá Niagara, kterou si dal šejk za palácem vybudovat, když ho ta opravdová, při poslední návštěvě Ameriky, tolik nadchla. Zahrada je utopena uprostřed pouště a poušť je utopena v ropě. Se zahradou i ropou ale jsou starosti. Šejk právě dopsal důvěrné memorandum přátelům ve firmě Exxon a teď se chystá přidat i několik řádků presidentu Bushovi.
"Alláh provázej Tvé kroky, mysl i srdce můj milý bratranče. Sleduji pozorně Tvé trápení s bratrancem Saddámem a nedá mi to, abych Ti nezkusil poradit. Zároveň se Ti chci svěřit i s tím, co naopak tíží mou mysl. Snad najdeme společnou řeč, jako ji už tolikrát našli naše rodiny a národy v minulosti.
Má prvá rada zní - nepřeháněj to s tou demokracií. Zdržuje Tě to. Podívej hochu, dej na zkušeného samovládce. Kdo platí účty za OSN? Ty! Kdo vládne nejsilnější zemi světa a tedy i světu? Ty! Tak přeci musíš být schopen vysvětlit všem těm Francouzům, Němcům, Italům atd., že každou Tvou rezoluci mají schválit hned a ne za tři měsíce. To jsou nějací spojenci? Minule jsi mi vyprávěl o Tvém novém učiteli evropských dějin. Už jste probírali dvacáté století? Až tam dojdete, tak zjistíš, že se americká armáda v průběhu minulého století nejméně dvakrát dost výrazně zasloužila o to, že Paříž není do dnešních dnů nejkrásnější německé město. Nejlepší způsob, jak schvalování urychlit, je dát pár těch kverulantů veřejně popravit. Mě se to moc osvědčilo. To dělá divy.
Rada druhá - nevyčítej bratranci Saddámovi jeho diktaturu. Mě nepřipadá divné, že celé bohatství a moc ve své zemi chce rozdělit mezi své příbuzné. Úkolem každého správného muže, je postarat se a zabezpečit rodinu. Já to dělám také tak a nikdy, pokud vím, to nebylo na překážku našemu, jak Ty říkáš, strategickému partnerství. Ta vaše demokracie se tady u nás v arabském světě zatím moc nachytá, ale znáš to, někdo se těch Tvých řečí chytne a máme po kšeftech.
Rada třetí - Nestyď se za peníze. Vypadá to, promiň mi tu upřímnost, dost trapně, jak se snažíš pořád vysvětlit, že v tom Iráku nejde o pěkných pár dolarů. To Ti neuvěří ani ten nejhloupější bezvěrec. Pradědeček Íbn Saúd mi vyprávěl, že s A.Dullesem a jeho bratrem prodával naší ropu Hitlerovi do Německa bez větších problémů i v době, kdy na různých frontách druhé světové války už umírali američtí vojáci. No vidíš a dotáhl to až na ředitele CIA. Také mohli vyprávět, že jim nejde o nějaký ten mrzký peníz. Ale proč by to dělali? Němci platili přesně a včas, byznys je byznys… Rada čtvrtá - nenech cloumat netrpělivost svým americkým majestátem. Každý šelmovský kejkl má svůj čas. Já vím, že to chceš nandat tatínkovi. Chceš dojít až do Bagdádu. To Ti chválím, tu ctižádost. Ale když třískáš do stolečku na proslovy a křičíš, že už toho bylo dost, tak to vypadá, že si jen hodláš léčit své mindráky. To dělají všichni státníci a politici. Ale na Tobě je to strašně vidět. Připomínáš toho žárlivého manžela, co chce po manželce, aby mu hned teď dokázala, že mu nikdy nebyla a nebude nevěrná, jinak že jí zabije.
A teď bych Tě zase já rád požádal o informaci. Jak bratranec Usáma bin Ládin? Jak Al-Kajdá? Ještě je hodláte honit? Slíbil jsi, že to pochytáte a teď se chystáte do Iráku. Tam je nenajdete, to se spolehni. Podívej, mě a moji rodinu stojí ty jeho hrátky každoročně pár stovek miliónů dolarů. Já vím, Ty to nerad slyšíš, ale já ty teroristy prostě musím podporovat. Kluci ze sekty Wahabi přijdou a prý - začni solit. Nejhorší fanatici z nich jsou moji krajané. Fanatici jak se patří. Nedávno tu byl jeden a chtěl peníze alespoň ne Kalašnikov. Prý manželka jeho bratra ukázala někde na veřejnosti lýtko a tak je zastřelil oba. Já nemůžu vypadat jako škrt, když jde o dobrou věc. Vy Američané máte krátkou paměť, ale já si dobře pamatuji, jak jste dopadli s Rézou Pahlaví v Iránu. Naštveme pár duchovních a máme po kšeftech! Víš, když tu byli pro prachy minule, tak jsem si říkal, jsou to zase vyhozené peníze. Uvažoval jsem, že kdybych ty prostředky ušetřil, dalo by se za ně postavit něco prospěšného, velikého. Děti pořád otravují, že chtějí kluziště na Měsíci a já se cítím dost trapně, že na něj zatím nemám. Ale když jsem pak viděl padat ty dva baráky na Manhattanu, bratři Palestinci se radovali, bratranec Arafat nám gratuloval, tak já ač nejsem zlý člověk a přiznávám to jen Tobě, pocítil jsem ostudnou hrdost. A že to teď má od Vás schytat za podporu terorismu bratranec Husajn, z toho mě přímo posedl derviš zlomyslné radosti. Byla a je to svým způsobem dobrá investice…


Další články tohoto autora:
Jan Raymand

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: