Byl jsem dnes v drogérii, sháněl jsem lepidlo Herkules, kterým lepím už nejmíň třicet let vše možné, zvláště pak svoje prsty. Obchod byl prázdný, v kase seděl mladý muž a rozmlouval se svým kamarádem. U kasy měl kasírník (ne kasař) puštěné rádio. Z tlampače zněl jakýsi prastarý cajdák.

Objevil jsem Herkules, dal ho do košíku a šel jsem platit.
Oba muži se zájmem naslouchali cajdáku.

"To je nová stanice," řekl mi pokladní. "Hrají jenom české písničky, nic jiného než české písničky. Šedesátá léta a výš. Hlavně šedesátá léta."
"NO jo," řekl jsem neurčitě.
Na rozdíl od něho jsem zažil šedesátá léta a byl jsem tenkrát asi tak v tom věku jako mladý pokladní. Taky jsme poslouchal muziku - a pokud možno čím američtější, tím líp.

Chápu, že české písničky z šedesátých let jsou dnes kuriozita. Stejně je to ale divné, že mladí lidé vyhledávají muzikální hadrapušky staré čtyřicet let! Divím se tomu, i nedivím: když poslouchám to, co se dnes provozuje... Říkám si, že je to z mé strany staromilství. Nicméně, asi se přece jen něco muselo v těch šedesátých létech stát, že vznikla legenda...

Když jsme coby mladíci žili v těch šedesátých létech, na žádné legendy jsme nemysleli. Poslouchali jsme Laxík a sháněli jsme magnetofonové pásky od Beatles.
Nicméně, přiznám,že mě potěšilo, jak si ti mládenci lebedili v muzice mého mládí. Zdržel jsem se ale poznámky. Vykoledoval bych si toto:
"Nestarej se o věci, kterejm nerozumíš, dědku, popadni ten Herkules a jdi domů si přilepit zuby!"
POslouchali písničky, ale bez nostalgie, nostalgický jsem byl já. Ale moc ne, hlavně jsem byl rád, že mám ten Herkules, ne na lepení zubů, ale na slepení stojánku na flašky, koupiljsem si ho v sobotu v IKEA.

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: