28.1. PSÍ PŘÍHODY: Baskervilský čokl za našimi humny
Ondřej Neff
Nepotřebuju mít stopařské znalosti Vinnetouovy, abych odhadl, co je to za hovado: v divočině
za hotelem Mövenpick, v místech někdejší dělnické kolonie, pokrývá zemi souvislá vrstva napůl
shnilého listí. Chodím tam s Bartem, já opatrně, on neopatrně, může si to dovolit se svým
náhonem na všechny čtyři.
Hned na začátku cesty do divočiny jsem si všiml obrovských - doslova - zemních prací. Jako
by tu rylo divoké prase, pruh listí dobře dva tři metry dlouhý byl odhrnut až na syrou zemi.
A kolem stopy velké jak pivní tácky.
Bartovi jsem nemusel nic vykládat a na nic ho upozorňoval - běhal kolem těch stop a
čmuchal a byl celý naježený. A o pár desítek metrů - totéž! Připadal jsem si trochu jako ve
filmu o King Kongovi a kdybych měl sebou věrné nosiče z rmene Waziri, obávám se, že věrní
Waziriové by se stali nevěrnými Wazirii a práskli by do bosých pat.
To je známá věc, že pes, poté co vykonal potřebu hrabe, a že to není žádný akt očisty: z
tlap vylučuje pach a on to co udělal podepisuje. Tak ten pes co tu byl před námi se
podepsal opravdu jak se patří.
Zmítají mnou protichůdné pocity - rád bych viděl toho psa, který zde stopy
zanechal, a na druhé straně bych ho velmi rád neviděl - zejména, pokud by byl Bart se
mnou. Tak uvidíme, jestli uvidíme nebo neuvidíme.
| 
